Ostrov Tristan da Cunha: Civilizovaný ráj uprostřed oceánu

Tristan da Cunha je skupina sopečných ostrovů v jižním Atlantském oceánu, vzdálená tisíce kilometrů od pevniny – asi 2 800 km od Afriky a 3 200 km od Jižní Ameriky. Je součástí britského zámořského území Svatá Helena, Ascension a Tristan da Cunha. Souostroví tvoří hlavní, obydlený ostrov Tristan da Cunha a několik neobydlených ostrovů. Dominantou hlavního ostrova je vulkán Queen Mary's Peak (2 062 m), jehož vrchol je často zasněžený. Jedinou osadou je Edinburgh of the Seven Seas, nazývaný místními The Settlement (osada).

Geologicky jsou ostrovy tvořeny sopečnými horninami s neobvyklým složením, což naznačuje přítomnost obohaceného materiálu v plášťovém chocholu. Vznik ostrovů je připisován částečnému tání v tomto chocholu, který je spojuje s magmatickou provincií Etendeka.

Ostrovy poprvé spatřil v roce 1506 portugalský mořeplavec Tristão da Cunha. Formálně byly připojeny k Velké Británii v roce 1815, částečně kvůli obavám z Napoleonova útěku ze Svaté Heleny. Prvním stálým osadníkem se v roce 1810 stal Jonathan Lambert, který ostrovy dokonce prohlásil za vlastní, po jeho smrti se z nich stala britská kolonie. Hlavní město bylo v roce 1867 pojmenováno Edinburgh of the Seven Seas na počest prince Alfreda.

Po otevření Suezského průplavu v roce 1869 ztratily ostrovy svůj strategický význam, což vedlo k dlouhodobé izolaci. Někdy je několik let nenavštívila žádná loď. Zajímavostí je, že obyvatelé se o konci první světové války dozvěděli až v roce 1919, když k nim dorazila první loď. Během druhé světové války byly ostrovy využívány Brity k monitorování německého námořnictva. V roce 1958 se v blízkosti uskutečnily americké jaderné testy, o nichž obyvatelé nebyli předem informováni.

Na ostrově žije kolem 250 původních obyvatel, kteří jsou potomky pouhých patnácti osadníků z 19. století. To vysvětluje, proč se mezi nimi dnes vyskytuje jen sedm příjmení: Glass, Green, Hagan, Lavarello, Repetto, Rogers a Swain. Když se rodiny po sopečné erupci v roce 1961 vracely v roce 1963 zpět, čtyři ženy si s sebou přivedly anglické manžely, čímž se objevila nová příjmení jako Collins, Squibb a Patterson, z nichž první dvě přetrvala. Dnes zde žije celkem 80 rodin, což má za následek běžné sňatky mezi příbuznými a s tím spojené genetické zdravotní problémy (např. astma, zelený zákal). Půda je ve společném vlastnictví, a obyvatelé se živí především rybolovem a lovem langust (na ostrově je zpracovatelská továrna), pěstováním brambor a chovem dobytka. Dalším zdrojem příjmů je prodej poštovních známek a pamětních mincí. Ostrov nemá letiště, spojení se světem zajišťují nepravidelné lodě z Kapského Města.

Zdravotní péče je bezplatná, zajišťují ji dva zahraniční lékaři a místní sestry. Pro vážnější případy je nutný převoz do Kapského Města, i když nová nemocnice otevřená v roce 2017 péči zlepšuje. Televize dorazila na ostrov až v roce 2001. V prosinci 2007 ostrov zasáhla virová epidemie, která ukázala jeho zranitelnost. Během pandemie covidu-19 v roce 2020 ostrov zakázal přístup všem návštěvníkům, aby se zabránilo zavlečení nákazy.

Většina obyvatel má dvě zaměstnání, často kombinující hlavní profesi s prací pro ostrovní samosprávu. Ostrovy jsou přístupné pouze lodí, jelikož zde není letiště. Pravidelné spojení zajišťují tři lodě z Kapského Města (devět zpátečních plaveb ročně), občas zastaví i rybářské či výletní lodě. Vyložení nákladu či cestujících je často závislé na příznivém počasí, kvůli němuž lodě někdy musí u Edinburghu kotvit i několik dní.

Izolace Tristanu da Cunha se ukázala být obrovskou výhodou pro zachování jeho jedinečné přírody. V roce 2020 byla vyhlášena obří mořská přírodní rezervace pokrývající 90 % okolních vod (700 000 km²), čímž se stala pátou největší na světě a největší v Atlantiku. Tyto vody jsou domovem bohaté biodiverzity, včetně žraloků sedmižábrých a rypoušů sloních. Mnoho místních rostlin a živočichů má široké rozšíření v jižním Atlantiku a Tichém oceánu, například rostlina Nertera granadensis. Unikátní jsou také původní stromy jako Phylica arborea a endemická kapradina Lomariocycas palmiformis.

Avšak i tento odlehlý ráj čelí hrozbě invazních druhů. Zvýšený turismus a lodní doprava přinášejí riziko zavlečení cizích druhů, proti nimž místní ekosystém nemá obranu. Největším problémem jsou invazní myši domácí, které jsou o 50 % větší než běžné myši a živí se vejci a mláďaty mořských ptáků, jako jsou albatrosi. Bez přirozených predátorů se jejich populace rychle množí. Proto byl v roce 2019 zahájen projekt eradikace myší na Goughově ostrově, jehož cílem je obnovit přirozený stav ekosystému a chránit tak důležitá hnízdiště mořských ptáků.

Zdroje: 100+1, idnes, CZ Wikipedia, EN Wikipedia