Článek
Prezident Petr Pavel podal kompetenční žalobu na kabinet Andreje Babiše, protože ho ministři odmítli pustit na summit NATO do Ankary. Právní experti se předhánějí v analýzách článků Ústavy a Ústavní soud narychlo nařídil formou předběžného opatření vládě zajistit Pavlovo vycestování. Jenže celá tahle show nemusí ani zdaleka dopadnout tak, jak si mnozí představují. I kdyby měl prezident v rukou razítkem Ústavního soudu potvrzenou stoprocentní pravdu, zdaleka nemusí mít ještě vyhráno.
Prezident ve svém úterním videu mluvil k národu o obraně ústavních pravomocí, o odkazu pro budoucí hlavy státu a o tom, že se nenechá svévolně okrajovat. Argumentuje článkem 63 Ústavy a připomíná, že na 19 z 20 summitů Aliance vedl českou delegaci prezident. To jsou všechno pravdivá, logická a vznešená slova.
Proti nim ale stojí sestava, pro kterou jsou ústavní zvyklosti jen snůškou zastaralých frází. Premiér Andrej Babiš doprovázený ministrem obrany Jaromírem Zůnou (SPD) a zejména ministrem zahraničí Petrem Macinkou (Motoristé) rozehrál hru, ve které se nehraje na paragrafy, ale na to, kdo drží v ruce klíče od vládní letky.
Ústavní soud navíc tuto středu vyhověl Hradu a vydal předběžné opatření, jímž vládě nařídil zajistit Pavlovu účast a součinnost. Předseda soudu Josef Baxa a soudce zpravodaj Pavel Šámal sáhli po záchranné brzdě jednoduše proto, že v pátek 26. června končí akreditace a po prázdninách by už finální rozhodování o kompetenční žalobě bylo jen bezpředmětnou debatou.
Když chybí donucovací prostředky
Představme si modelovou situaci, která se po zásahu z Brna přímo nabízí. Ústavní soud sice nařídil vládě součinnost a zajištění organizace. Jenže co se stane, pokud se Andrej Babiš s Petrem Macinkou v zákulisí zatnou a rozhodnutí jednoduše obejdou? Petr Pavel sice má v rukou papír, který mu dává za pravdu, kufr má sbalený, uniformu vyžehlenou, ale co když se na kbelském letišti věci zadrhnou?
Pokud se Andrej Babiš s Petrem Macinkou rozhodnou, že prezident prostě neletí, tak se nikam neletí. A tady se dostáváme k jádru pudla, které si spousta zastánců právního státu odmítá připustit. Český ústavní systém ani Ústavní soud totiž nemají vůbec žádný reálný donucovací prostředek, jak splnění takového rozsudku fyzicky vymoci.
Ústavní soud nemá k dispozici žádnou vlastní justiční policii, kterou by mohl poslat na vojenské letiště v Kbelích, aby zatkla piloty vládního speciálu, pokud na palubu nevezmou prezidenta. Nemůže dát premiérovi exekuční pokutu ze státního rozpočtu ani ho poslat za mříže pro pohrdání soudem.
Ústava sice v článku 89 říká, že rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány a osoby, jenže už jaksi zapomněla dodat, co se stane, když se na to vládní orgány prostě vykašlou. Demokratický systém stojí na tichém předpokladu, že aktéři jsou slušní lidé, kteří ctí pravidla hry a autoritu institucí. Jakmile se ale k moci dostane garnitura, která tyto nepsané dohody ignoruje, celý mechanismus se zadrhne.
Ruka ruku myje
Můžeme argumetnovat tím, že maření rozhodnutí je protiprávní jednání a že by ministři a premirér riskovali trestní stíhání za zneužití pravomoci úřední osoby. To zní sice na papíře hezky, ale v praxi je to naprostá utopie.
Členové vlády jsou totiž zároveň poslanci chráněnými poslaneckou imunitou. Aby je mohl kdokoli začít stíhat, musela by je sněmovní většina nejprve vydat spravedlnosti. A kdo že drží současnou sněmovní většinu? Ano, tatáž vládní koalice ANO, SPD a Motoristů. Že kapři si sami rybník nevypustí, jsme přitom viděli už před pár měsíci.
Stačí si vzpomenout na letošní březen. Sněmovní většina 104 hlasy tehdy zablokovala jakékoliv pokusy o spravedlivý proces a odmítla vydat k trestnímu stíhání samotného premiéra Andreje Babiše v kauze Čapí hnízdo. Ruku v ruce s ním tehdy vládní koalice podržela i předsedu Sněmovny Tomia Okamuru, kterého chtěla policie stíhat kvůli údajně rasistickým předvolebním plakátům.
Pokud tehdy vládní mašinerie bez mrknutí oka ochránila své šéfy před soudy v takto závažných kauzách s tím, že jde o „účelové procesy“, představa, že by titíž poslanci najednou otočili a vydali premiéra nebo ministra zahraničí k trestnímu stíhání za to, že „nepustili Pavla do Turecka“, je sci-fi.
A co politická odpovědnost, nebo hněv voličů? I tady mají Babiš s Macinkou dokonale spočítané, že jim žádné reálné nebezpečí nehrozí. Do řádných sněmovních voleb zbývají tři roky. To je v politice nekonečně dlouhá doba.
Český volič má navíc paměť realtivně krátkou. I kdyby dnes část veřejnosti kvůli ignorování soudu skřípala zuby, za tři roky si na tuhle komedii nikdo nevzpomene. To se budou řešit úplně jiné věci. Navíc, jádro voličů této vlády Pavla upřímně nesnáší. Pro ně nebude porušení ústavního nálezu hříchem, ale naopak hrdinským kouskem, kdy jejich lídři ukázali Hradu, kdo je v zemi skutečným pánem.
Hra na respekt doprovázená politickým pliváním
Vydání předběžného opatření vyvolalo vlnu nevole a obnažilo, jak hluboký příkop mezi vládní koalicí a hlavou státu zeje.
Premiér Andrej Babiš sice na síti X uštěpačně utrousil, že „nezvykle rychlé rozhodnutí Ústavního soudu respektuje,“ ale hned si rýpnul do bleskového tempa, s jakým soudci rozhodli. Ještě dál zašel Tomio Okamura, který Ústavní soud rovnou označil za „vazala pana prezidenta,“ a Miloš Zeman přitopil pod kotlem konspirací o podjatosti soudců, které Pavel do funkcí sám jmenoval.
Tato rétorika jasně ukazuje, že vládní garnitura nehodlá před mírným záhlavkem z Brna kapitulovat. Vláda sice prezidenta na summit formálně přihlásí, protože jí to ukládá šibeniční páteční termín, ale tím veškerá ochota spolupracovat končí. Ústavní soud sám navíc výslovně potvrdil, že tímto předběžným krokem nerozhoduje samotný spor o to, kdo v zemi skutečně řídí zahraniční politiku – v té má podle soudce Šámala vláda nadále „zásadní a rozhodující slovo“.
A přesně v tom spočívá ten největší zakopaný pes. Vláda sice pod hrozbou soudního příkazu zapíše prezidenta do oficiální delegace, ale na místě v Ankaře ho může zcela izolovat. Ministři mu mohou schválit tak rigidní, omezující a nepřátelský mandát, že Petr Pavel bude na summitu Aliance fungovat jen jako mlčící dekorace bez jakékoliv možnosti reálně promluvit do zásadních otázek obrany státu. Babiš s Macinkou mu sice po nařízení soudu možná neuzamknou dveře od vládního speciálu, ale s největší pravděpodobností mu uzamknou ústa přímo u aliančního jednacího stolu.
Macinkova prořízlá pusa jako nová ústavní zvyklost
Vláda je v tomto směru v podstatě nedotknutelná. Má exekutivní monopol, rozpočtové peníze a státní aparát. Pokud se rozhodne dělat si, co chce, prezident s tím ze své podstaty příliš nenadělá.
Petr Pavel sice podáním žaloby možná získá o něco lepší postavení do budoucna, ale na reálné rozhodování vlády to nebude mít prakticky žádný vliv. Babišův kabinet dává jasně najevo, že zahraniční politika se bude dělat podle jeho not, nikoli podle hradních představ.
Chování ministra zahraničí Petra Macinky připomíná taktiku „kapesního Klause“ – tedy agresivní, konfrontační styl, který ignoruje dekáda zavedená pravidla a silou si bere prostor, který mu podle jeho názoru patří. A buďme k sobě upřímní: tato taktika funguje.
Lze očekávat, že tento kompetenční spor není poslední. Vztahy mezi Hradem a vládou jsou definitivně na bodu mrazu. Dočkáme se pravděpodobně dalších naschválů při jmenování velvyslanců, profesorů nebo soudců. Jenže i v těchto budoucích bitvách bude mít navrch ten, kdo má ostřejší lokty. Macinka se svou pověstnou prořízlou pusou tyto slovní i procedurální přestřelky v očích veřejnosti prostě násilím vyhraje. Hrad se svou důstojnou, akademickou obranou hodnot bude v této politické pouliční rvačce tahat za kratší konec.
Cesta do Ankary? Jedině linkovým letem
Prezident Petr Pavel vzkázal, že bude respektovat rozhodnutí Ústavního soudu, ať bude jakékoli. To se od něj jako od instituce očekává. Problém je, že vláda to takto nastavené nemá. Pro ni je rozsudek jen komplikací, kterou je potřeba mediálně vysvětlit, politicky ohnout, nebo v nejhorším případě ignorovat.
Až se tedy na začátku července rozsvítí nad Ankarou reflektory summitu Severoatlantické aliance, za jednacím stolem s českou vlaječkou bude sedět Andrej Babiš. Petr Pavel bude v té době s největší pravděpodobností sedět doma v Lumbeho zahradě.
Právo má sice v naší zemi hluboké kořeny, ale vládní moc má momentálně mnohem delší prsty. A pokud se vláda zatne, nepomůže prezidentovi ani nejvyšší soudní instance v zemi. Pokud bude chtít Pavel do Ankary opravdu letět, nezbude mu nic jiného, než si koupit letenku na běžnou linku.
