Petr Parléř: Rebel, který změnil Prahu a stal se miláčkem lidu i Karla IV.

Jméno Petr Parléř je neodmyslitelně spjato s Prahou a jejími největšími architektonickými klenoty. Ale kdo byl tenhle neobyčejný člověk, kterého si do Prahy povolal samotný císař Karel IV. a který se z pouhého stavitele stal váženým měšťanem a konšelem?

Karel IV. měl skutečně nos na talent! V roce 1356, po smrti prvního stavitele svatovítské katedrály Matyáše z Arrasu, stál před nelehkým úkolem – najít někoho, kdo by dokončil jeho životní dílo a dodal mu punc geniality. A jeho volba padla na tehdy sotva třiadvacetiletého Petra Parléře, pocházejícího z německého Švábského Gmündu. Už tahle volba byla nevídaná a svědčí o Karlově prozíravosti. Nebylo to jen o dokončení započaté stavby. Parléř smetl původní Matyášovy plány ze stolu a s plnou důvěrou císaře přepsal celou koncepci. To byla neuvěřitelná drzost a zároveň sebevědomí, které mohlo mít jen skutečný génius.

Parléř vnesl do Prahy zcela nový styl, plný inovací a rafinovanosti. Jeho největším podpisem se stala unikátní síťová klenba v chóru katedrály. Namísto tradičního hvězdicového vzoru vytvořil složitou síť žeber, která se zdála, že se vznáší bez podpory. Tato technika nebyla jen praktickým řešením pro velké rozpětí, ale spíše uměleckou prezentací jeho mistrovství. Bylo to mistrovské dílo, které nemělo žádný praktický účel, jen ukázat, co všechno je možné, když se snoubí talent a svoboda tvoření.

Kromě klenby provedl i další zásadní změny. Změnil charakter obvodových kaplí – zatímco ty Matyášovy byly polygonální a poměrně stísněné, Parléřovy kaple byly prostornější. Nejdůležitější však byla proměna Svatováclavské kaple v nejsvětější místo celé země, kde je uložen hrob patrona a ochránce českého národa. Díky těmto inovacím se pražská katedrála odlišila od ostatních evropských chrámů a stala se unikátem.

Tohle setkání vizionářského panovníka a geniálního umělce je historiky přirovnáváno k setkání papeže Julia II. s Michelangelem. Bylo to setkání osudové, které dalo Praze tvář, již dodnes obdivuje celý svět. Parléř se nebál posunout hranice gotické architektury a ukázal, že i ve zdánlivě rigidním stylu je místo pro kreativitu a experiment.

Parléřova práce ale zdaleka nekončila u katedrály. Jeho huť se stala císařskou stavební dílnou, která formovala celou Prahu a její okolí. Mezi jeho další klíčové projekty patří Karlův most a Staroměstská mostecká věž, chrám svaté Barbory v Kutné Hoře, kaple Všech svatých na Pražském hradě, gotický arkýř Karolina a kaple Staroměstské radnice.

Petr Parléř postavil pomník doslova sám sobě, i když jen nepřímo. Jednou z nejznámějších bust v triforiu svatovítské katedrály je ta, která portrétuje samotného mistra. Ačkoliv se dlouho tradovalo, že si ji Parléř vytesal vlastní rukou, dnešní historici jsou opatrní a přiklání se spíše k tomu, že to bylo dílo jeho hutě pod jeho dohledem. To však nemění nic na tom, že busta je jedinečným uměleckým dílem a pravděpodobně jedna z nejstarších sochařských podobizen umělce v dějinách umění.

Zajímavý je také příběh nápiseu pod samotnou bustou. Původní nápis prý zněl „Petr, syn Jindřicha Parléře z Kolína“ ('Petrus filius Henrici Parlerii de Colonia'). V 19. století, kdy v Čechách sílilo národní obrození, došlo k něčemu, co bychom dnes nazvali historickým falšováním. Někteří vlastenečtí nadšenci zřejmě chtěli Parléře přiblížit českému národu a nápis na bustě pozměnili, konkrétně slovo „Colonia“ (Kolín) nahradili slovem „Polonia“ (Polsko). Měl tak vzniknout dojem, že Parléř pocházel z Polska, nikoli z německého Kolína nad Rýnem, což lépe zapadalo do tehdejšího vlasteneckého diskurzu. I když se jednalo o drobnou změnu, ukazuje, jak silně chtěli čeští patrioti propojovat významné historické osobnosti s českým národem.

Dlouhá léta, přesněji od roku 1844, stála na sloupu na náměstí v polském Těšíně kamenná socha madony s Ježíškem. Nikdo ji nebral vážně, byla považována za druhořadé dílo z 19. století, navíc byla pokrytá dvaatřiceti vrstvami nátěru. Zkrátka, zapomenutý a přehlížený artefakt, který nikoho nezajímal.

Až při restaurování v roce 2000 přišel šok. Po očištění sochy se ukázalo, že nejde o novodobou napodobeninu, ale o vzácné gotické sochařské dílo. Zvláště Mariina tvář měla nápadnou podobnost s bustami Karla IV. a jeho manželek v triforiu svatovítské katedrály. Odborníci tak potvrdili, že jde o sochu, která musela vzniknout přímo v Parléřově pražské huti. Je to naprostá senzace, protože Těšínská madona je dodnes jedinou známou dochovanou kamennou madonou, kterou tato proslulá dílna vytvořila. Pravděpodobně byla objednána knížetem Přemkem I. Těšínským, který byl jedním z předních diplomatů a dvořanů Karla IV. Objev ukázal, že i po staletích může středověké umění přinést velké překvapení.

Ačkoliv se Petr Parléř narodil a vyučil v Německu, jeho srdce bezesporu patřilo Praze. Po svém příchodu na pozvání Karla IV. se zde nejen usadil, ale dočkal se takového respektu, že se stal váženým měšťanem a aktivním účastníkem politického života. Koupil si dům na Hradčanech v dnešní Loretánské ulici a postupně získal další nemovitosti. Jeho vliv byl tak velký, že byl zvolen konšelem (radním) hned ve dvou pražských městech – na Hradčanech a na Starém Městě. To je jasný důkaz, že se z cizího mistra stal jeden z nejvlivnějších a nejváženějších mužů české metropole.

Zajímavostí je, že slovo „Parler“ nebylo původně jménem v dnešním slova smyslu, ale spíše profesním označením. Pochází z latinského slova „parlerius“, což doslova znamená „mluvčí“. Ve středověké němčině se tak říkalo vedoucímu stavby, nebo tomu, kdo tlumočil plány hlavního mistra ostatním členům stavební huti. V podstatě to byl středověký „stavbyvedoucí“. To, že se toto označení později proměnilo v rodové jméno, svědčí o mimořádné proslulosti a důležitosti této rodiny ve světě gotické architektury.

Parléřové nebyli jen tak ledajaká rodina – byli to architektonická dynastie. Rodinná stavební huť se rozvětvila po celé Evropě, a proto se s jejich díly můžete setkat na těch nejvýznamnějších místech. Petrův otec Heinrich Parler byl architektem evropského věhlasu a Petr se vyučil v jeho huti ve Švábském Gmündu. Jeho bratři Johann a Michael se také podíleli na stavbách po celé Evropě a zanechali svou stopu i v Čechách.

Po smrti Petra Parléře pokračovali v jeho díle jeho synové. Jan Parléř převzal vedení pražské hutě, zatímco Václav Parléř se vydal do Vídně, kde se stal vedoucím mistrem Svatoštěpánského dómu. Členové rodu byli navíc dokonce přizváni na stavbu Milánského dómu. To jasně dokládá, že jméno Parléř bylo zárukou kvality a inovačního mistrovství, které přesáhlo hranice jedné země a formovalo gotickou architekturu od Kolína nad Rýnem, přes Štrasburk, Ulm a Vídeň, až po Milán a Prahu.

Dne 13. července 1399, ve věku přibližně 67 let, vyhasl život jednoho z největších géniů evropské gotiky, Petra Parléře. Osudovou symbolikou je fakt, že místo, kde nalezl věčný odpočinek, se stalo jeho největší dílo – svatovítská katedrála. Je pohřben přímo v ní, v bezprostřední blízkosti svého předchůdce Matyáše z Arrasu. Toto spojení hrobů pod dlažbou katedrály je dojemným symbolem kontinuity. Přestože Parléř Matyášovy plány velkoryse přepracoval, ukazuje se tím, že na sebe muži navázali jako dvě kapitoly jedné velkolepé knihy, psané kamenem.

Zdálo se, že konec parléřovské huti přišel s příchodem husitských válek. Kolem roku 1419 se kvůli společenským a náboženským otřesům její činnost v Čechách prakticky zastavila. Největší stavební boom v Praze byl přerušen a někteří členové rodu se museli přesunout na jiná místa, například Parléřův nejmladší syn Jan našel útočiště až v chorvatském Záhřebu. Ačkoliv se huť rozpadla, Parléřův odkaz zůstal živý. Jeho sochařský styl a inovativní techniky, jako je síťová klenba, se staly inspirací pro celou střední Evropu a ovlivnily generace dalších stavitelů.

Zdroje: Wikipedia, Český rozhlas - dvojka, idnes - Kde Karel IV. objevil Petra Parléře, irozhlas, idnes - Překvapení z Parléřovy huti, UK forum