Článek
Tehdejší hlava státu tehdy v přímém přenosu předvedla, že i prezident může mít prsty rychlejší než kapsář na Václaváku, a modré pero z lapis lazuli se stalo nejsledovanějším kusem českého exportu.
Patnáct let jsme jako národ nesli ono pomyslné břímě. Celý svět se tehdy bavil iluzionistickým číslem, které by mohl závidět i David Copperfield – s tím rozdílem, že v chilském prezidentském paláci La Moneda nezmizela socha Svobody, nýbrž protokolární pero, které vklouzlo pod stůl a navždy zmizelo v hlubinách prezidentského saka.
Reakce z domácí i světové scény byly pro českou diplomacii tehdy bolestivě satirické. Zatímco Americký moderátor Jay Leno použil video ve své talk show a rakouský tisk s chutí oprašoval nelichotivý obrat „böhmisch einkaufen“ neboli nakupovat po česku.
Doma jsme na tuto národní ostudu reagovali výsměchem do vlastních řad. Na adresu Pražského hradu začaly proudit tisíce balíčků s „humanitární pomocí“ v podobě obyčejných propisek, reklamních fixů i levných kuličkových per. Národ se tehdy sjednotil v recesi, aby ukázal, že pokud hlava státu trpí takovým nedostatkem psacích potřeb, lid jí v její nouzi nenechá.
Náprava v po patnácti letech
Návštěva Petra Pavla v chilském paláci La Moneda se sice na papíře nesla v duchu strategických memorand o vesmírných technologiích a logistické podpoře antarktického výzkumu, ale to symbolicky nejdůležitější se tentokrát odehrálo mimo oficiální dokumenty. U podpisového stolu totiž došlo k situaci, která by v jiné zemi byla jen drobným provozním zádrhelem: českému velvyslanci Pavlu Bechnému vypovědělo službu připravené protokolární pero. V tu chvíli Petr Pavel nezaváhal, vytáhl z kapsy vlastní psací potřebu a s klidem ji diplomatovi zapůjčil
Poté, co byly podpisy stvrzeny Pavel své pero neschoval. S ledovým klidem ho nechal ležet v krabičce na stole jako dar chilské straně. Tento zdánlivě drobný pohyb měl pro českého diváka sílu státního symbolu. Je to elegantní tečka za příběhem, který nás strašil v učebnicích etikety dlouhých patnáct let.
Možná si v samotném Chile z onoho Klausova „sběratelského“ kousku nikdy nedělali tak těžkou hlavu jako my tady doma. Ostatně jihoamerická diplomacie je zvyklá na různé temperamentní výstřelky. Pro českou veřejnost je to však nesmírně úlevný moment psychologické očisty.
Dluh je definitivně smazán a účty jsou po patnácti letech vyrovnány. Chile má nové pero, my máme zpátky svou důstojnou diplomatickou tvář a Václav Klaus může konečně mít klid.
