Podlehli propagandě a emigrovali do Ruska. Přišli o vše, někteří i o život

V posledních letech se Rusko začalo stylizovat do role „Noemovy archy“ pro obyvatele Západu, kteří jsou unaveni liberálními hodnotami, progresivní politikou či ekonomickou nestabilitou. Kreml láká na levné energie, tradiční rodinu a „skutečnou svobodu“. Detailní pohled na osudy těch, kteří se nechali zlákat, však odhaluje trochu jinou realitu.

Ruský imigrační program, prezentovaný skrze nablýskané portály jako Time to live in Russia, je ve své podstatě mistrovským kusem kremelské propagandy. Cílí na specifickou skupinu obyvatel Západu – od vědců a podnikatelů až po konzervativní rodiny, které se cítí odcizeny v moderní liberální společnosti. Oficiální narativ, zaštítěný přímo deklaracemi Vladimira Putina, vykresluje Rusko jako bezpečný přístav, kde jsou tradiční rodinné hodnoty chráněny před tím, co Kreml nazývá „destruktivní neoliberální ideologií“. Program slibuje život bez strachu o budoucnost dětí, levné energie a společnost založenou na křesťanských základech.

Propagační materiály lákají na až neuvěřitelně hladký proces. Slibují přidělení osobního manažera, který novopečeného „impatrianta“ provede celým procesem – od vyřízení víz přes hledání bydlení až po zápis dětí do škol. Tato digitální fasáda je doplněna dojemnými příběhy cizinců, kteří si pochvalují čistotu Moskvy, přátelské policisty a dostupnost kvalitních potravin bez GMO. Cílem je vzbudit dojem, že Rusko je země nekonečných příležitostí, kde jsou talent a morální zásady západních emigrantů vysoce ceněny.

Střet se skutečností je však pro většinu zájemců ledovou sprchou. Namísto slibovaných manažerů narážejí emigranti na neúprosný a zkorumpovaný byrokratický aparát. Ruská administrativa je proslulá svou nepružností, úřady navíc striktně vyžadují ruštinu a ignorují fakt, že příchozí rodiny jazyk neovládají. To, co začalo jako sen o svobodném životě v tradičním srubu, se tak rychle mění v nekonečný kolotoč žádostí, nelegálních pobytů a právní nejistoty.

Největším podrazem celého systému je pak fakt, že Rusko tyto lidi nevnímá jako nové občany k ochraně, ale jako nástroj hybridní války. Ve chvíli, kdy cizinec vstoupí na ruskou půdu, stává se rukojmím tamních zákonů. To, co program nazývá „podporou pro rodiny“, se v praxi často mění v ekonomickou past – od zmrazování bankovních účtů s podezřelým původem valut až po nátlak na muže, aby svou loajalitu k nové vlasti stvrdili podpisem kontraktu s armádou.

Příběh Josepha Schutzmana slouží ruským státním médiím jako výstavní skříň úspěšné emigrace. Bývalý vysoce postavený IT specialista a vrcholový manažer společnosti Microsoft v USA disponoval vším, co definuje americký sen: luxusním sídlem v Kansasu, vysokými příjmy, služebnictvem a sbírkou umění. Přesto se rozhodl tento materiální blahobyt ze dne na den opustit. Hlavním motivem byla podle jeho slov náboženská víra a strach z liberálního směřování Spojených států, zejména pak z výuky o genderu a právech LGBTQ+ komunity. Pro Schutzmana, oddaného katolíka, se Amerika stala „noční můrou“, před kterou bylo nutné zachránit jeho šest dětí.

V Rusku rodina vyměnila „nóbl dům“ za pronajatý srub v Moskevské oblasti obklopený březovým hájem. Joseph se zde rychle etabloval jako prominentní influencer a tvář prokremelské propagandy. V reportážích pro státní televizi s nadšením líčí přednosti ruského života – od dostupnosti kvalitního zdravotnictví (které přitom sami Rusové často kritizují) až po chuť „pravých“ citronů a česneku. Vyzdvihuje absenci GMO a levné potraviny, čímž buduje obraz Ruska jako poslední bašty normálního světa, kde jsou konzervativní hodnoty pevnou součástí každodenní reality.

Tento idylický obraz má však i druhou stranu. Schutzmanova existence v Rusku je vykoupena naprostou loajalitou k režimu a absolutní autocenzurou. Ve stovkách minut videoobsahu, který publikuje pro své statisíce sledujících, nepadne jediná zmínka o ruské invazi na Ukrajinu či mezinárodních sankcích. Joseph si je velmi dobře vědom, že jakýkoliv náznak kritiky nebo i jen neutrální zmínka o válce by v jeho nové vlasti mohly být kvalifikovány jako „diskreditace armády“, což by vedlo k okamžitému vězení nebo deportaci.

Schutzman se tak stal, ať už vědomě, či pod tlakem okolností, dobrovolným nástrojem hybridní války. Jeho role je jasně definovaná: má sloužit jako živý důkaz pro západní publikum, že Rusko prosperuje a je ideálním místem pro život „slušných křesťanských rodin“.

Texasan Derek Huffman, poháněn odporem k „indoktrinaci dětí“ a touhou po tradičních hodnotách, sbalil v roce 2024 svou manželku DeAnnu, tři dcery a psa, aby v největší zemi světa našli svůj nový ráj. Jejich cílem byla tolik proklamovaná „Americká vesnice“ v Istře u Moskvy – ambiciózní projekt, který měl hostit tisíce konzervativních uprchlíků ze Západu. Po příjezdu však rodinu čekalo první vystřízlivění: vesnice v podstatě neexistovala a Huffmanovi byli jednou ze dvou rodin, které se tam skutečně usadily.

Aby 46letý Derek v nové vlasti upevnil svou pozici a urychlil proces získání občanství pro svou rodinu, rozhodl se pro riskantní krok: podepsal kontrakt s ruským ministerstvem obrany. Jako zkušený svářeč bez předchozí vojenské praxe naivně předpokládal, že armáda využije jeho technické dovednosti v bezpečném zázemí, například při opravách techniky nebo jako mechanika.

Krutá realita ruské válečné mašinérie udeřila okamžitě. Místo odborné práce v dílně byl Huffman podroben pouze týdennímu, naprosto nedostatečnému výcviku. Celá příprava navíc probíhala v ruštině, které Američan téměř nerozuměl, takže se v jednotce cítil – slovy své manželky – jako „předhozený vlkům“. Namísto slibovaných benefitů navíc rodina narazila na systémovou korupci: DeAnna si v zoufalém videu na YouTube stěžovala, že nedostali žádný žold, a Derek byl dokonce nucen „darovat“ značnou část svých budoucích příjmů na nákup vlastního základního vybavení a zásob pro jednotku.

Z vysněného útočiště před liberálním Západem se pro Huffmana stala cesta na porážku. Jako nezkušený rekrut s nulovou znalostí jazyka byl odeslán přímo na první linii fronty. Poslední video zpráva, na které je Derek vidět ve vojenské výstroji, dorazila rodině v červnu 2024. Od té doby je nezvěstný.

Příběhy z našich končin jasně dokazují, že ani nekritický obdiv k Vladimiru Putinovi a šíření kremelských narativů nezaručují v Rusku žádná privilegia, natož ochranu. Pro lidi, kteří se rozhodli spálit mosty s domovem v naději, že v Rusku najdou uznání, se cesta na Východ stala osudnou chybou. Namísto vřelého objetí slovanských bratří je čekalo vězení, bída a v konečném důsledku i nasazení do války.

Osud Petra Michalů, bývalého vězeňského dozorce z Varnsdorfu, je tragikomickou ukázkou totálního selhání ideologické emigrace. Michalů, který se v Česku zapletl do podvodů se zbrojními průkazy, se v Rusku pokusil stylizovat do role politického uprchlíka před „českým fašismem“. Jeho začátky byly plné oslavných statusů a vystupování v ruských médiích, kde byl prezentován jako nezávislý novinář. Střet s realitou však přišel záhy. Michalů skončil v chudobě na ubytovnách a ze země, kterou opěvoval, musel prosit „české otroky“ o peníze na jídlo a ojeté auto.

Navzdory opakovaným a ponižujícím dopisům Putinovi, ve kterých žadonil o občanství, s ním ruský aparát naložil bez emocí. Po letech nelegálního pobytu byl zadržen, uvězněn a následně mu bylo soudně nařízeno Rusko opustit. Protože se do Česka vrátit nemohl, skončil v okupovaném Doněcku. V rozvráceném městě řízeném vojenskou diktaturou mu nezbyla jiná možnost obživy než vstoupit do řad tamních milic (DNR).

Slovenský hudebník a skladatel Ján Mazák věřil ruským dezinformacím tak silně, že se rozhodl do své „země zaslíbené“ emigrovat bizarním způsobem – pokusem o přeplavání hranice z Estonska v neoprenu a s nafukovacím kruhem. Jeho sen o Rusku se však okamžitě rozplynul v tamním vězeňském systému. Mazákova zkušenost vyvrací veškeré mýty o „přátelském Rusku“. Namísto azylu zažil dva měsíce naprosté izolace, psychického týrání a hygienických podmínek, které přirovnal k sovětským gulagům.

Zatčení bez obvinění pro něj znamenalo okamžitou ztrátu veškerých občanských a lidských práv. Mazák popsal realitu, kde vězni musí žadonit i o tak základní věc, jako je toaletní papír, a kde se systém chová ke všem – i k vlastním lidem – jako ke zvěři. Toto drsné prozření vedlo k radikálnímu obratu: skladbu, kterou původně složil na počest Putina, demonstrativně vyhodil do koše přímo před ruskými vyšetřovateli. Domů se vrátil jako zlomený muž, který dnes před Ruskem varuje.

Zatímco někteří sebrali odvahu (či naivitu) a do Ruska skutečně odjeli, existuje mnohem početnější skupina těch, kteří se do Putinova světa stěhují pouze virtuálně. Pro tyto lidi se útočištěm stala sociální síť VKontaktě, ruská obdoba Facebooku, kde neexistují „západní omezení“ dezinformací. Zde si budují paralelní realitu, v níž je Rusko rájem svobody a klidu, zatímco Česko vykreslují jako „fašistický diktát“ ovládaný Bruselem a Washingtonem. Paradoxem zůstává, že tito lidé si užívají výhod západní demokracie, sociálního systému a bezpečnosti, zatímco z dálky tleskají režimu, který by je při prvním náznaku neposlušnosti umlčel.

Typickým příkladem je Petra Boudníková, řemeslnice z Podkrkonoší. Žena, která se dříve věnovala výrobě kožených doplňků pro koně, začala pod vlivem ruské propagandy nabízet speciální edice kabelek označené symbolem „Z“ – znakem ruské invaze na Ukrajinu. Na internetu aktivně vyhledává kontakty na emigranty a vyptává se na možnosti stěhování, přičemž své okolí zahlcuje antisystémovými postoji. Pro ni a jí podobné je Rusko ideálem krásy a tradice, ke kterému vzhlížejí přes filtr sociálních sítí, aniž by museli čelit realitě tamních prázdných regálů v provinčních obchodech či všudypřítomnému strachu z mobilizace.

Další výraznou tváří tohoto proudu je Pavel Nováček, bývalý teplický kriminalista. Jeho příběh je lemován osobním selháním v Česku – od policie musel odejít po odsouzení za braní úplatků. Své zhrzení vůči českému státu přetavil v nekritický obdiv ke Kremlu. Stal se pravidelným hostem ruských propagandistických kanálů, kde jako „expert z Česka“ zpochybňuje kauzu Vrbětice a šíří narativy o banderovcích. Nováček využívá svou minulost detektiva k dodání legitimity ruským lžím, přičemž bezpečně z domova sleduje, jak jeho slova slouží k manipulaci ruského publika.

Při mapování osudů „uprchlíků na Východ“ nelze opomenout ani ty, kteří v Rusku našli útočiště z pragmatických či vysoce politických důvodů.

Bývalá rakouská ministryně zahraničí, Karin Kneisslová, která proslula tancem s Vladimirem Putinem na své svatbě, se do Ruska odstěhovala natrvalo. Její příběh je bizarní i v detailech – do Petrohradu si nechala přepravit i své dva poníky ruským vojenským letadlem. Kneisslová dnes přednáší o „skutečné svobodě“ v Rusku, zatímco si v Rakousku stěžovala na politickou perzekuci poté, co vyšly najevo její úzké vazby na Kreml. Její osud je ukázkou „zlaté emigrace“, která je režimem hýčkána pro svůj symbolický význam.

Na české scéně hrají klíčovou roli Božena Weitingerová a Ladislav Kašuka, šiřitelé propagandistického obsahu. Ladislav Kašuka, který se označuje za „tělem Čecha a duší Rusa“, v minulosti přiznal přijetí peněz od ruských oligarchů na organizaci protizápadních demonstrací. Božena Weitingerová pak tráví dny překládáním ruských válečných zpráv do češtiny. Oba tito lidé tvoří informační most, po kterém proudí ruská propaganda přímo k českým čtenářům, a budují tak podhoubí pro další potenciální „ztracené duše“, které se rozhodnou pro cestu, z níž často není návratu.

Podle ruských statistik (Marija Butinová) se za poslední rok pokusilo o podobný krok přes 2 500 rodin, zejména z Německa a Francie. Rusko tyto lidi láká na „zjednodušený systém“ pro ty, kteří sdílejí tradiční hodnoty. Pro Kreml jsou tito lidé jen čísla v tabulce, která mají dokázat, že Západ kolabuje. Skutečnost, že mnozí z nich končí s dluhem, bez občanství nebo přímo na frontě, už v oficiálních zprávách nezazní.

Ať už jde o upřímně věřící katolíky, zkrachovalé podnikatele, nebo odsouzené policisty, Rusko je pro všechny stejným osudem. Nejdříve je využije jako křoví pro své televizní kamery, a jakmile zhasnou světla reflektorů, ponechá je napospas systému, kde jednotlivec neznamená nic a loajalita se prokazuje krví v cizí válce.

Realita života v Putinově režimu s sebou nese drtivá rizika, která začínají již v ekonomické rovině. Západní rodiny po příjezdu často čelí okamžitému zmrazování svých vkladů, protože ruské banky označují převody celoživotních úspor z ciziny za „podezřelé“, čímž se emigranti ocitají v cizí zemi zcela bez prostředků. Ještě vážnější je riziko bezpečnostní, kdy jsou muži v produktivním věku vystaveni systematickému tlaku na vstup do armády. Příslib ruského občanství je zde vykoupen krví a nezkušení rekruti bez znalosti jazyka končí v první linii fronty.

Vše doplňuje právní bezmoc, neboť v zemi panuje absolutní absence lidských práv. Jakmile jedinec narazí na státní aparát nebo se dopustí i té nejdrobnější kritiky, ztrácí jakoukoli ochranu a mizí v nelidských podmínkách ruských lágrů. Posledním rozměrem je pak totální společenská izolace způsobená nejen jazykovou bariérou, ale i nutností naprosté ideologické podřízenosti. V Rusku zkrátka neexistuje prostor pro „vlastní názor“.

Česká diplomacie, v reakci na přibývající případy občanů v nesnázích, vydala v roce 2025 důrazné varování. Vstup do ruských ozbrojených sil je pro českého občana trestným činem, za který hrozí vězení. Pro ruský stát však takový člověk nepředstavuje nic víc než postradatelné číslo v seznamu rekrutů.

Možnosti konzulární pomoci v zemi, která nerespektuje mezinárodní úmluvy a nachází se ve válečném stavu, jsou prakticky nulové. Rusko své „přátele“ ze Západu nechrání – Rusko je konzumuje.