Článek
Vzpomínky jsou zvláštní věc. Obzvlášť ty na mládí, kdy se zdálo, že člověk snese všechno. Tenkrát, s dvacítkou na krku, byla návštěva zábavního parku synonymem pro adrenalinovou euforii a bezstarostnou zábavu. Horské dráhy byly výzvou, nikoliv hrozbou pro zažívací trakt, strašidelné hrady budily spíš vzrušení než strach a 4D kino ohromovalo smysly, aniž by vyvolávalo nutkání zavřít oči a potlačit nevolnost. Vybavuji si, jak jsem si tenkrát přál, aby ten den neskončil, chtěl jsem jezdit stále dokola na těch úžasných atrakcích.
Téměř o patnáct let později, s čtyřicítkou na obzoru, se zdála být myšlenka na návrat do stejného zábavního parku skvělým nápadem. Prodloužený víkend sliboval nostalgickou cestu zpět do časů, kdy se člověk mohl bezstarostně vrhat z jedné atrakce na druhou a užívat si pocitu, že je mu svět u nohou. Plán byl jasný: zopakovat si všechny ty bláznivé jízdy, znovu zažít ten adrenalinový nával a na chvíli zapomenout na starosti všedního dne.
Realita ovšem poněkud narazila na tvrdou skořápku zkušenosti (a oslabeného žaludku). Už při pohledu na první horskou dráhu se ozval varovný hlásek z hlubin břicha. „Tohle už nebude taková legrace,“ šeptal, a jak se ukázalo, měl pravdu. S každým stoupáním vzhůru a následným zběsilým klesáním se ozývaly stále hlasitější protesty. Jídlo, které ještě před chvílí spokojeně trávilo, začalo neklidně pochodovat a hrozilo vzpourou. Nohy, kdysi pevně stojící na zemi po každé divoké jízdě, se nyní podlamovaly v rytmu přetížení a hlava se točila v závratných kruzích. Strašidelné hrady už nepůsobily děsivě, spíš vyvolávaly pocit nejistoty a touhy po pevném bodu, kterého by se člověk mohl chytit. 4D kino, kdysi oslava smyslů, se proměnilo v torturu, při které se člověk snažil potlačit nutkání zavřít oči a soustředit se na dýchání. A vystřelení v kouli na lanech? To už nebyl let vzhůru k oblakům, ale spíš katapult do stavu mírné paniky a silného přání, aby už to skončilo.
Ironií osudu se tak den v zábavním parku proměnil v boj o přežití. Mezi jednotlivými atrakcemi se střídaly pocity euforie z překonání sebe sama (a svého žaludku) s nutností hledat útočiště na lavičce a zhluboka dýchat, aby se člověk vůbec udržel v relativně stabilní poloze. Park naštěstí disponoval také menší zoo, kde jsem kupodivu trávil nejvíce času, když jsem se snažil uklidnit po sesednutí z horské dráhy svůj žaludek. Po počátečním nadšení z nostalgie a návratu do bezstarostných let jsem se postupně smiřoval s realitou a přesedlal na atrakce, které se ze mě nepokouší vytřást duši.
Přesto, navzdory všem těmto tělesným protestům, by se dal den v zábavním parku označit za povedený. Možná ne tak, jak bylo původně zamýšleno, ale byl v podstatě svým vlastním, specifickým způsobem, zábavný. Byl to den plný kontrastů – radosti a mírné agonie, smíchu a občasného sevření žaludku, nostalgie a kruté reality stárnutí. Byl to den, který připomněl, že čas plyne a s ním se mění i naše schopnost snášet extrémní zážitky. Ale také to byl den, který ukázal, že i přes tyto změny si člověk dokáže najít způsob, jak si užít den a vytvořit nové, i když možná trochu nečekané, vzpomínky.
A tak, zatímco dvacetiletý já si ze zábavního parku odnesl vzpomínky na adrenalinovou euforii a pocit neporazitelnosti, třicetiletý já si odnáší historku o tom, jak jeho žaludek statečně bojoval s odstředivou silou a jak i přes to se den nakonec vydařil. Možná příště už jen s menší dávkou horských drah a větší dávkou klidnějších atrakcí. Nebo s sebou pro jistotu přibalím balení zázvorových bonbonů a pevné nervy. Člověk nikdy neví, kdy se vzpomínky na mládí rozhodnou střetnout s realitou současnosti a připravit mu nečekanou jízdu, nejen na horské dráze, ale i životem.
