Poslední cesta pro kolo: Mrazivý příběh nejmladší oběti Mauthausenu, Jindřišky Novákové

27. května 1942, jen pár chvil poté, co se čtrnáctiletá Jindřiška Nováková vrátila ze školy domů, se její život, a vlastně život celé její rodiny, obrátil naruby. U Novákových v kuchyni seděl Jan Kubiš, jeden z hrdinů Československého odboje, který se právě podílel na atentátu na Reinharda Heydricha. Byl zraněný, krev mu tryskala z koutku pravého oka přímo na košili, kterou měl už celou promáčenou.

Uprostřed chaotické situace, kdy se v Praze schylovalo k jednomu z nejtemnějších období okupace, Kubiš naléhavě požádal o pomoc. Potřeboval, aby někdo vyzvedl jeho kolo, které musel v rychlosti opustit poblíž obchodu Baťa na rohu Slavatovy a Primátorské ulice. Matka, aniž by tušila plný rozsah nebezpečí, které se nad nimi vznášelo, pro něj poslala Jindřišku. Zároveň jí dala přísný pokyn, aby nešla přímo po Primátorské ulici, ale vzala to oklikou, aby případní svědci byli zmateni a nezapamatovali si její trasu. A co víc, kdyby se jí někdo ptal, proč kolo bere, měla říct že patří jejímu tatínkovi. Malá Jindřiška, plná dětské poslušnosti a pravděpodobně i nevědomosti o plné vážnosti situace, se vydala na cestu.

Jindřiška udělala to, co jí bylo řečeno. Kolo našla přesně tam, kde ho Kubiš nechal. Pokusila se ho nenápadně odvézt, ale osud pro ní připravil kutou zkoušku. Poblíž stály dvě ženy, Františka Sedláková a Cecílie Adamová, které si všimly podivné scény: Zraněný muž, který před chvílí opustil kolo, a teď malé děvče, které se ho snaží odvézt. Jejich zvědavost je přiměla se zeptat. Jindříška s chladnou hlavou odvětila naučenou odpovědí: „Patří tatínkovi, měl úraz, a proto mě pro něj poslal.“ Na otázku, co se mu stalo, odpověděla, že neví. Po krátkém rozhovoru se dívka chopila kola a odvezla ho na dvůr před dům, odkud si jej později vyzvedl Miroslav Piskáček, syn dalšího z Kubišových spolupracovníků.

Zatímco se Jan Kubiš ukrýval ve Vysočanech a zraněný Heydrich ležel v nemocnici, Prahou se šířilo zlověstné ticho před bouří. Druhé stanné právo se blížilo, a s ním i vlna teroru. Mezitím však dvě zvědavé ženy, které mluvily s Jindřiškou, udělaly osudovou chybu. Necítily naléhavost situace a začaly se svými známými v Libni sdílet zajímavou historku o dívce s kolem. Tyto nevinné klepy se staly rozbuškou pro budoucí tragédii.

Gestapo okamžitě po atentátu rozjelo masivní pátrací akci. Nikdo si nemohl být jistý ničím, natož svým životem. Františka Sedláková a Cecílie Adamová si brzy uvědomily, jaká hrozba se nad nimi vznáší. Zprvu váhaly, zda mají říct, co viděly, ale strach z popravy, pokud by neučinily udání okamžitě, je začal sžírat. Navíc si byly vědomy, kolika lidem o tom podivném setkání již vyprávěly. Nakonec Františka Sedláková nevydržela psychický tlak a napsala anonymní dopis pražské kriminálce, který byl okamžitě předán gestapu. I když žádala o zachování anonymity, Němci je rychle vypátrali. Ženy byly zadrženy a podrobeny tvrdému výslechu, při němž měly detailně popsat vše, co viděly. Právě při těchto výsleších si vzpomněly na slova malé Jindřišky, která říkala, že ještě neví, co se stalo jejímu tatínkovi. Vyšetřovatelé, s chladnou logikou svého teroru, si rychle spočítali, že pokud děvče dorazilo pro kolo pouhých deset minut poté, co ho Kubiš opustil, nemohla bydlet daleko.

Gestapo zahájilo brutální a nelidskou „identifikační“ akci. Ve středu 3. června bylo zatčeno 260 dívek a mladých žen z blízkého okolí Libně. Všechny byly odvezeny do nechvalně proslulého Petschkova paláce, sídla gestapa. Tam je podrobili mučení. Svědkyně Sedlákovou a Adamovou nechali koukat skrze průzory kamery, zatímco zadržené dívky se procházely s pánským kolem. Jejich úkolem bylo identifikovat dívku, kterou viděly u Kubišova kola. Ani jedna z nich však Jindřišku nepoznala. Paradoxem celého, už tak tragického, příběhu je, že mezi zadrženými byla i Jindřiška Nováková. Její matka jí stihla alespoň ostříhat vlasy, aby ji ještě více změnila a ztížila identifikaci. Historik Vojtěch Šustek v pořadu „Heydrich, konečné řešení“ podotkl: „Je nepochopitelné, že se Jindřiška neprozradila minimálně stresovým chováním.“ A přece, i když podle svědectví dalších přítomných dívek Jindřišce bylo v Petschkově paláci opravdu špatně, a dokonce se prý zhroutila, zůstala silná. Tato stopa tak vyšla naprázdno a Jindřiška se mohla vrátit domů. Bohužel, jak se brzy ukázalo, ne na dlouho.

Netrvalo dlouho a pro rodinu Novákovu si přišlo gestapo. Byl čtvrtek 9. července 1942. Způsob, jakým se k nim gestapo dostalo, zůstává dodnes nejasný, ale výsledek byl krutý. Celá rodina byla odvezena do Petschkova paláce, kde byli podrobeni brutálním výslechům a mučení. Marie Nováková pod tak silným nátlakem zešílela. Celá rodina, včetně Jindřišky, její matky a otce, byla odvlečena do koncentračního tábora Terezín. O několik měsíců později, 23. října 1942, byli deportováni do vyhlazovacího tábora Mauthausen. Tam, jen o den později, 24. října 1942, nalezli svůj tragický konec. O tom, že se blíží jejich konec ale nevěděli. Jeden po druhém vstupovali do místnosti k údajné lékařské prohlídce. Museli se postavit zády ke stěně s vyznačeným výškoměrem a poté byli skrytým otvorem ve zdi zastřeleni ranou do týla z malorážní pistole.

Jindřiška Nováková zemřela v 11 hodin a 12 minut. Bylo jí pouhých 14 let. Stala se nejmladší obětí, kterou nacisté v Mauthausenu zavraždili. Její smrt je připomínkou nejen hrdinství její rodiny, ale i bezcitnosti a brutality nacistického režimu. Pro ně byla jen dalším číslem, další položkou v dokumentech. Ve skutečnosti byla ale statečnou dívkou, jejíž život byl násilně ukončen jen proto, že se narodila do rodiny, která prokázala neuvěřitelnou odvahu a pomohla těm, kteří se postavili zlu. Památku na její obrovské hrdinství dnes připomíná netradiční pomník Lukáše Wagnera na Základní škole B. Hrabala v Praze 8, nazvaný Dívka s kolem.

Zdroje: Novinky, Wikipedia, Lidovky, Český rozhlas