Záhada Titanicu: Rok po katastrofě připlul pozůstalým vzkaz v láhvi

Jeremiah opouštěl skromný život na sedmdesátiakrové rodinné farmě. Byl nejmladším ze sedmi dětí a do Ameriky jej lákal sen o lepším životě. Lístek na palubu Titaniku mu zaplatila rodina, konkrétně sestry, které již dříve emigrovaly do Bostonu. Na cestu do Nového světa se vydal se svou osmnáctiletou sestřenicí, Norou Hegarty, která sdílela stejnou naději.

Osudného rána 11. dubna 1912 je otec William dovezl poníkem a povozem do Queenstownu (dnešního Cobh), posledního přístavu, který Titanic na své plavbě navštívil. Zde, v přístavu, který byl pro mnohé Iry symbolem definitivního loučení s domovinou, došlo k dojemné scéně. Matka Kate Burke svému synovi, který se chystal zmizet za obzorem, podala malou láhev se svěcenou vodou. Byl to prastarý irský zvyk, symbol ochrany a mateřského požehnání na nebezpečné cestě přes oceán. Tato láhev měla být talismanem, který ho měl bezpečně dovést k sestrám.

Když se luxusní parník ve 13:30 odrazil od Queenstownu a zamířil do Atlantiku, Jeremiah, stejně jako ostatní irští cestující, pozoroval, jak pevnina pomalu bledne v dálce. Věděl, že pro mnohé z nich to bylo sbohem navždy. Možná právě v tomto okamžiku se zrodil Jeremiahův nápad na čin, který posléze vyvolal hromadu otázek.

Vzal to nejosobnější, co měl, malou láhev se svěcenou vodou, kterou dostal od matky. Láhev vyprázdnil a dovnitř vsunul složený kus papíru, kam napsal „From Titanic. Good Bye all. Burke of Glanmire, Cork.“ („Z Titaniku. Sbohem všem. Burke z Glanmire, Cork.”). Aby zajistil, že vzkaz zůstane uvnitř a láhev neproteče, použil k zajištění vlastní tkaničku z boty. Kolem okamžiku, kdy Jeremiah Burke vložil své poslední sbohem do láhve, panuje mnoho nezodpovězených otázek, které dodnes fascinuje historiky. Rozhodl se pro napsání vzkazu v chladných a beznadějných hodinách po nárazu Titaniku do ledovce? Nebo snad dříve, kdy ještě netušil, co ho čeká?

Právě přesný okamžik a motivace vhození láhve do moře vyvolávají největší debatu a dodávají příběhu mysteriózní nádech. Někteří badatelé věří, že zpráva byla napsána a vhozena do moře 15. dubna 1912, krátce před tím, než se loď potopila. V takovém případě by šlo o skutečně autentický poslední vzkaz, vyslaný na vlnách beznaděje.

Jiná teorie, podporovaná i manažerkou Cobh Heritage Centre, kde je láhev s dopisem uložena, naznačuje, že vzkaz mohl být napsán dříve, v pátek 12. nebo sobotu 13. dubna, jak naznačuje nejasné datum na papíře. V té době ještě plul Titanic neporušený. Burke mohl být pohnut k sepsání vzkazu pod tíhou emigrace. Opouštění Irska znamenalo pro tehdejší cestující pocit, že opouštějí domov navždy. Láhev mohla být vhozena do moře jen pár mil od irského pobřeží.

Ať už bylo poselství vhozeno v pocitu tísně nebo melancholie, fakt, že přežilo rozbouřené moře a našlo si cestu zpět, se vzpírá veškerým pravděpodobnostem.

Rodina Burkových dlouhé dny po katastrofě netušila o Jeremiahově osudu. O matčině utrpení vypověděla později Jeremiahově neteři, Mary Woods: „Jeremiahova matka byla několik dní po vyplutí Titanicu na pohřbu známého, když k ní přišel jeden člověk a řekl: ‚Je mi líto vaší ztráty.‘ Teprve tehdy zjistila, co se stalo.“ Pro Kate Burke to byla zdrcující zpráva. Podle Mary Woods zemřela do roka žalem, jen pár měsíců předtím, než se synovo poselství vyplavilo na břeh.

Osudová cesta láhve od svěcené vody skončila přesně tam, kde začala. Malá skleněná schránka, vydaná napospas Atlantiku, se vyplavila přesně rok po potopení Titanicu na břeh v Dunkettle, pouhých pár mil od rodinné farmy Burkových, poblíž White’s Cross v hrabství Cork. Láhev nalezl kočí, který ji předal rodině. Stačil jediný pohled. Okamžitě poznali láhev, i rukopis nejmladšího syna.

Vzkaz od Jeremiaha zůstala v rodině Burkových téměř sto let. Byla tichou připomínkou tragédie a důkazem synovy lásky. V roce 2011 se rodina rozhodla, že nadešel čas, aby se příběh stal veřejným. Před stým výročím potopení Titaniku láhev a vzkaz oficiálně předali Cobh Heritage Centre v Corku. Pečlivě zakonzervovaný artefakt se stal klíčovým exponátem muzea, kde je vystaven spolu s fotografiemi a medailemi otce Franka Browneho, fotografa Titaniku. Zázračná cesta láhve s tkaničkou od boty, nesoucí poslední slova devatenáctiletého chlapce, tak překonala nejen oceán, ale i čas.

RMS Titanic představoval největší a nejluxusnější plavidlo světa, ztělesnění technologického triumfu společnosti White Star Line. Jeho konstruktéři, v čele s Thomasem Andrewsem, vyvinuli systém 16 vodotěsných komor a zdvojené dno, který lodi zajišťoval nebývalou bezpečnost a vedl k legendě o její „nepotopitelnosti“. I když byla loď inženýrským divem, který překračoval dobové normy (např. automatické vodotěsné dveře), osudovou slabinou se stala nedostatečná kapacita záchranných člunů. Navzdory své obří velikosti měl Titanic záchranné čluny pouze pro 1 178 osob, což byla necelá polovina z 2 201 lidí na palubě, a pouhá třetina plné kapacity lodi.

Interiéry Titaniku byly navrženy jako plovoucí palác s bazénem, tureckými lázněmi, a luxusními salonky pro cestující první třídy, kteří si platili horentní sumy za lístky. Loď byla vybavena špičkovými technologiemi, včetně výkonné radiostanice Marconi, která přenášela zprávy cestujících, ale také varování před ledovci. Poslední, osudný den, 14. dubna 1912, obdržel kapitán Edward J. Smith několik znepokojivých zpráv o hustém ledovém poli. Přesto, ve snaze dosáhnout rekordního času plavby do New Yorku, udržoval Titanic vysokou rychlost (cca 22 uzlů) a plul kurzem, který ho vedl přímo do nebezpečné zóny, k níž se blížil za jasné a klidné noci bez dalekohledů pro hlídku.

Ve 23:40 (lodního času) se parník srazil s ledovcem, který způsobil poškození, jež překročilo kapacitu jeho vodotěsných komor. Šéfkonstruktér Andrews brzy potvrdil, že loď má jen několik hodin. Titanic se potopil nad ránem 15. dubna v 02:20, přičemž zahynulo přibližně 1 500 cestujících a členů posádky, včetně inženýrů a těch, jako byl mladý Jeremiah Burke, kteří nedokázali najít místo v přeplněných záchranných člunech.

Katastrofa, která otřásla světem, vedla k okamžitým a zásadním změnám v námořní bezpečnosti, především k zavedení požadavku záchranných člunů pro všechny osoby na palubě a zřízení Mezinárodní ledové hlídky (International Ice Patrol).

Zdroje:

Irish Central, Wikipedia, BBC, Irish Examiner, British Titanic Society