Poslední hřebíček do Turkovy rakve: Když ublížené ego bojuje proti pravdě

Jeho nejnovější kousek – příprava žaloby na prezidenta republiky za to, že ho označil za nevhodného kandidáta na ministra – není projevem síly. Je to definitivní potvrzení politického úpadku muže, který zamrzl v mentalitě ublíženého dítěte, jemuž na pískovišti sebrali bábovičku, a on teď s pláčem běží za justiční „maminkou“, aby panu prezidentovi nafackovala.

Prezident Petr Pavel ve svém vyjádření neudělal nic jiného, než že pojmenoval slona v místnosti. Jako hlava státu, která má dbát na politickou kulturu a stabilitu země, pouze nahlas zkonstatoval to, co si po rozkrytí Turkovy barvité minulosti myslí každý, kdo si v hlavě zachoval alespoň špetku kritického myšlení. Do vládního kabinetu, který má reprezentovat Českou republiku navenek i dovnitř, prostě nepatří postava s tak masivním „batohem kontroverzí“. Turek však na tuto logickou námitku reaguje způsobem sobě vlastním: místo aby se sklonil před fakty a pokusil se o sebereflexi, nasazuje masku ublíženého hrdiny a vyráží do protiútoku.

Tento rozpor působí v kontextu vrcholové politiky až nechtěně komicky. Máme zde kandidáta na vysoký post, na kterého se z archivů i aktuálních svědectví valí jedna temná skvrna za druhou. Od pózování s předměty evokujícími nacistickou symboliku přes prapodivné podnikatelské kličky až po šokující svědectví o násilném chování k ženám. V jakémkoliv standardním demokratickém prostředí by takový výčet stačil na okamžitý odchod do politického zapomnění. Filip Turek se však namísto tichého ústupu cítí hluboce uražen tím, že ho hlava státu nepovažuje za vhodný „materiál“ pro výkon ministerské funkce. Jako by snad existovalo ústavní právo na post ministra pro každého, kdo nasbírá dostatek lajků na sociálních sítích.

Jeho reakce přesně kopíruje psychologii oné fanouškovské bubliny, ve které se Turek pohybuje a která ho utvrzuje v jeho neomylnosti. V tomto izolovaném světě se každá oprávněná kritika interpretuje jako útok „systému“ a každé poukázání na morální poklesky jako spiknutí elit. Turek se v tomto prostředí naučil, že arogance je nejlepší obranou. Když se pak střetne s realitou ústavních institucí, nastává zkrat. Namísto dospělého politického dialogu sledujeme divadlo, kde hlavní protagonista odmítá přijmout fakt, že jeho minulost není jen soukromou věcí, ale klíčovým měřítkem jeho (ne)způsobilosti pro veřejnou službu.

Celá tato „žalobní anabáze“ tak dokonale ilustruje Turkovu mentalitu. Chová se jako onen pověstný spratek z pískoviště, který svou nevychovaností a agresivitou obtěžuje okolí – rozbije sousedovi okno, posprejuje mu fasádu svými „originálními“ názory, a když mu dotyčný soused následně řekne, že je nevychovaný hulvát, který nemá u slušných lidí co pohledávat, běží si s pláčem stěžovat k soudu. Žaloba na prezidenta je v tomto světle jen pokusem přimět „maminku justici“, aby dala panu prezidentovi pohlavek za to, že si dovolil říct pravdu o stavu Turkova charakteru. Je to dětinské, je to nedůstojné, ale především je to jasný důkaz, že Filip Turek politicky nedospěl.

Pokud Filip Turek každé ráno marně hledá v zrcadle viníka svého pošramoceného veřejného obrazu a obviňuje z něj „pražskou kavárnu“ nebo Hrad, měl by se raději projet ke své slavné „moštárně“. Právě tam totiž leží zakopané zbytky jeho integrity. Kauza těchto černých staveb, které se jako mávnutím kouzelného proutku proměnily ve výrobnu zavařenin ve chvíli, kdy hrozily sankce, není jen lokálním úředním šimlem. Je to esence Turkova životního postoje: pravidla a zákony jsou otravné překážky pro ty malé a nevýznamné, zatímco pro „vyvolené“ jeho typu jsou jen doporučením, která se dají kreativně ohýbat, dokud neprasknou.

Pohádka o zemědělské výrobě v objektu, který svým charakterem i historií připomíná cokoliv jiného než funkční potravinářský provoz, je výsměchem do tváře každému poctivému občanovi. Zatímco běžný stavebník měsíce i roky bojuje s úřady o každé okno, Filip Turek prostě postaví, co chce, a pak úředníkům naservíruje historku o moštu, kterou by mu neuvěřilo ani dítě v mateřské škole. To, že mu úřady toto „razítko na černotu“ nakonec přikleply, nevyvolává pocit legitimity, ale spíše pachuť z toho, jak snadno lze v českém prostředí zvítězit silou ega a ostrých loktů nad duchem zákona. Je to arogance moci v krystalické podobě – vizuální důkaz toho, že Turek se necítí být vázán společenskou smlouvou jako my ostatní.

Tento „moštárenský incident“ je přitom klíčovým oknem do jeho budoucího politického působení. Položme si zásadní otázku: Pokud je někdo schopen takto okatě a bez skrupulí ohýbat předpisy na lokální úrovni kvůli jedné hale, jak by se asi choval v čele ministerstva? Člověk, který považuje stavební zákon za cár papíru, jenž ho nesmí brzdit v rozletu, by jako člen exekutivy představoval pro právní stát neřízenou střelu. Prezident Petr Pavel tedy při svém odmítavém postoji nečerpal z dojmů, ale z velmi hmatatelných důkazů o Turkově vztahu k pravidlům. Jeho verdikt o nevhodnosti nebyl nactiutrháním, ale suchým konstatováním diagnózy „právní nihilismus“.

V kontextu Turkovy žaloby na hlavu státu tak působí kauza moštárny jako bumerang, který se vrací s ničivou silou. Kandidát, který si plete podnikání s obcházením zákonů, se nyní domáhá „spravedlnosti“ u soudu, protože mu někdo nastavil zrcadlo. Je to vrchol pokrytectví.

Stín Filipa Turka však neleží jen v nepovolených cihlách jeho „moštárny“, ale také v digitální a osobní stopě, kterou za sebou tento muž zanechal. Zatímco se navenek prezentuje jako uhlazený milovník estetiky první republiky a sběratel historických artefaktů, analýzy jeho smazaného světa na sociálních sítích odhalily mnohem temnější obraz. Svět, ve kterém jsou rasistické urážky kalibru „Obama je negr“ nebo zlehčování brutálního žhářského útoku na romskou holčičku ve Vítkově součástí běžného slovníku. Turek se sice snaží tyto excesy bagatelizovat jako „mladickou nerovážnost“ nebo „specifický humor“, ale u člověka usilujícího o roli ministra zahraničí či jiný státnický post tyto výmluvy nejenže neobstojí, ale působí jako urážka inteligence všech občanů.

Když totiž někdo v digitálním prostoru veřejně polemizuje o tom, zda je zapálení „cikánské chatrče“ polehčující okolností, přestává jít o legraci v hospodě u piva. Jde o hluboký morální deficit. Právě tyto „stíny minulosti“ jsou tím hlavním důvodem, proč se prezident Pavel, ale i velká část veřejnosti, dívá na Turka s neskrývaným odporem. Státní reprezentant musí mít čistý štít, nikoliv archiv plný nenávistných výkřiků, které se nyní pokouší horko těžko smazat nebo zamluvit.

A co víc, nad Turkem se vznáší stín, vedle kterého i ty nejhorší facebookové statusy blednou. Trestní oznámení jeho bývalé partnerky, která ho viní z dlouholetého domácího násilí, týrání, a dokonce i znásilnění, posouvá celou kauzu do úplně jiné dimenze. I když v právním státě neochvějně platí presumpce neviny a o vině či promlčení musí rozhodnout soud, politická kultura vyžaduje mnohem víc než jen „nebýt zatím odsouzen“. Vyžaduje bezúhonnost a integritu, která je u kandidáta na ministra naprosto klíčová. Pokud se v médiích objevují úryvky z e-mailů, kde pisatel (údajně Turek) přiznává, že partnerku „bil ze žárlivosti“ a „ubližoval jí v afektu“, je to pro jakoukoliv politickou kariéru v civilizované zemi konečná stanice.

Místo toho, aby se Filip Turek stáhl do ústraní a veškerou svou energii věnoval očistě svého jména v rámci probíhajícího vyšetřování, volí cestu agresivního egomaniaka. Vynucovat si uznání a ministerské křeslo pomocí žalob na prezidenta v situaci, kdy na vás padá podezření z takto odporných činů, je vrcholem cynismu. Normální člověk by se v takové chvíli zamyslel nad tím, jakou zprávu vysílá obětem domácího násilí, když se jako údajný agresor stylizuje do role oběti „politického spiknutí“. Turek ale dál hraje svou hru na „ublíženého hrdinu“, čímž jen potvrzuje slova hlavy státu: tento člověk prostě nemá v nejvyšších patrech politiky co pohledávat.

Turkova politická strategie je dnes průhlednější než sklo v jeho „moštárně“. Celý svůj veřejný obraz postavil na roli neohroženého bojovníka proti establishmentu, ale ve chvíli, kdy se sám stal součástí tohoto establishmentu jako europoslanec a ambiciózní kandidát na ministra, tato maska začala povážlivě praskat. Žaloba na prezidenta Petra Pavla není ničím jiným než zoufalým pokusem o „přerámování“ reality. Turek se snaží své osobní i podnikatelské selhání prodat jako politický „hon na čarodějnice“ vedený liberálním mainstreamem a pětikoaličním kartelem. V jeho podání se nemá mluvit o svastikách nebo černých stavbách, ale o „šikaně statečného vlastence“.

Tato hra na „Davida proti Goliášovi“ má však jeden zásadní háček: Goliášem zde není prezident, ale Turkovy vlastní činy. Žaloba má v očích jeho věrné fanouškovské bubliny vytvořit auru hrdinského odporu, ve skutečnosti jde však o klasický politický únik vpřed. Turek si moc dobře uvědomuje, že jeho politický kapitál – postavený na šoku a provokaci – se v praktické politice začíná drolit. Zatímco na TikToku a Instagramu arogance sbírá lajky, v jednacích sálech a vládních kuloárech budí spíše rozpaky a odpor.

I jeho nejbližší spojenci, ať už z Motoristů sobě nebo z hnutí ANO, začínají pomalu chápat, že Turek se stal „toxickým zbožím“. Andrej Babiš, jakožto pragmatický hráč, si jistě dokáže spočítat, že mít ve vládě člověka, který tráví více času u soudů kvůli své minulosti než řešením resortních problémů, je čisté politické harakiri. Turkova klesající relevance a rostoucí izolovanost uvnitř rodící se koalice ho dotlačila k tomuto extrémnímu kroku. Podáním žaloby se křečovitě snaží udržet v roli bojovníka proti systému, aby zakryl fakt, že systém ho neodmítá kvůli jeho názorům na spalovací motory, ale kvůli jeho charakterové nekompatibilitě s ústavní funkcí.

Celá tato situace tak odhaluje Turkovu největší slabinu: neschopnost uznat, že „systém“, proti kterému tak halasně bojuje, jsou v tomto případě prostě jen pravidla slušnosti, morálky a práva, která platí pro všechny stejně. Žaloba na prezidenta za to, že tyto standardy vyžaduje, je jen potvrzením Turkova naprostého nepochopení role, o kterou usiluje. Místo toho, aby se choval jako státník, který dokáže obhájit svou integritu, jedná jako ublížený spratek, který věří, že když bude dostatečně hlasitě křičet o „nespravedlnosti“, realita jeho minulosti zázračně zmizí. Jenže fakta nejsou fanoušci na Facebooku – ta nejdou smazat jedním kliknutím.

Pojďme si to pro pana europoslance a čestného prezidenta Motoristů shrnout v bodech, které jsou jasnější než jeho dálniční pirátství. Možná mu to ušetří další statisíce za drahé advokáty, kteří mu s vážnou tváří sepisují další nesmyslná podání, zatímco se v soukromí pravděpodobně chytají za hlavu. Problém, pane Turku, není v prezidentovi, v „nepřátelských médiích“ ani ve spiknutí Green Dealu. Problém je v trojčlence, kterou prostě nerozmažete ani tím nejdražším leštidlem na veterány.

Prvním a naprosto nepřekročitelným bodem je naprostý deficit morální integrity. Člověk, v jehož digitální stopě se povalují neonacistické symboly, rasistické urážky nejtěžšího kalibru a „vtipy“ o zapalování domů, v nichž bydlí děti, postrádá základní výbavu pro reprezentaci demokratického právního státu. V civilizované Evropě, o které tak rád mluvíte, se za takové „excesy“ neodchází k soudu žalovat prezidenta, ale odchází se s ostudou z veřejného života. Vy se však místo pokání snažíte národ přesvědčit, že jde o „humor“. Jenže humor, který dehonestuje lidskou důstojnost, je ve skutečnosti jen převlečená nenávist. A takový člověk nemá na ministerstvu co pohledávat.

Druhým hřebíčkem je váš vztah k právnímu řádu, který připomíná spíše menu v restauraci: vyberete si jen to, co se vám zrovna hodí. Kauza „moštárny“ – tedy černých staveb, které jste se snažil legalizovat pomocí terminologické gymnastiky o zavařeninách – je učebnicovým příkladem právního nihilismu. Jako ministr byste měl zákony tvořit a vynucovat. Jak byste ale mohl chtít po občanech dodržování pravidel, když vy sám je obcházíte, jakmile vám stojí v cestě za vaším komfortem? Vaše tendence „kreativně ohýbat“ realitu z vás dělá bezpečnostní riziko pro jakýkoliv úřad, který by vám byl svěřen.

A konečně je tu otázka osobní zralosti. Skutečný lídr, když je konfrontován se svou minulostí nebo pochybením, přijme odpovědnost. Vy místo toho předvádíte nekonečné fňukání nad tím, jak jsou na vás všichni zlí, zatímco vy jen „říkáte pravdu“. Toto chování je projevem hluboké nezralosti. Působíte jako malé dítě, které kope kolem sebe, protože mu dospělí nedovolili hrát si s drahými hračkami na vládním pískovišti. Prezident Pavel vám pouze vystavil vysvědčení z dospělosti, ve kterém jste propadl na celé čáře. Žaloba na něj je jen posledním zoufalým výkřikem někoho, kdo nepochopil, že autorita se nezískává agresivitou a žalobami, ale charakterem. A ten si v žádném showroomu nekoupíte.

Žaloba na prezidenta bude pravděpodobně odsouzena k nezdaru. Soudy nejsou hřištěm pro politické divadlo a osobní mindráky. Ale i kdyby Turek procesně nějakým zázrakem uspěl, morálně už dávno prohrál.

Tento krok je skutečně oním pověstným posledním hřebíčkem do rakve jeho seriózní politické kariéry. Filip Turek se definitivně zařadil do kategorie politických bizarností, které sice dokážou vykřičet pár procent v emocemi nabitých volbách, ale pro skutečnou správu věcí veřejných jsou nepoužitelné.

Místo sepisování žalob by se měl pan Turek raději zamyslet nad tím, jak se mu podařilo během tak krátké doby zdiskreditovat vše, co se snažil budovat. Ale k tomu je zapotřebí sebereflexe, a tu – jak se zdá – v jeho rozsáhlé sbírce starožitností a rychlých aut nenajdeme. Je čas přestat si stěžovat „mamince“ justici a začít se chovat jako dospělý muž, který nese následky svých činů. Do té doby bude pro českou politiku jen oním „ubřečeným spratkem“, kterého prezident Pavel zcela správně vykázal z pískoviště vysoké politiky.