Potápěč Enzo Maiorca: byl vášnivý lovec do chvíle, než ucítil bijící srdce kanice

Enzo Maiorca, narozený v Syrakusách na Sicílii, se stal ikonou volného potápění. Od čtyř let, i přes počáteční obrovský strach z moře, se nořil hlouběji a hlouběji, posouvajíc hranice toho, co bylo považováno za možné. V roce 1960 překonal brazilského rivala Ameriga Santarelliho a dosáhl hloubky 45 metrů, čímž si vysloužil titul „pán propastí“. Jeho posedlost hloubkou ho hnala vpřed, ale hluboko uvnitř něj klíčila jiná, tišší vášeň. Ale jeho život nebyl jen o sportovních úspěších, dechberoucích rekordech a rivalitě, která se dokonce stala námětem pro film. Enzo Maiorca byl především člověk s hlubokým respektem k přírodě, s duší objevitele a se srdcem, které prožilo okamžiky, jež daleko přesahovaly sportovní klání. Byl to muž, jehož životní cesta se stala mnohem víc než jen sbírkou překonaných rekordů. Stala se příběhem o proměně, o pochopení a o nečekaném setkání v hlubinách, které navždy změnilo jeho pohled na svět.

V roce 1967, Enzo Maiorca, v té době už známý freediver, prožil zlomový okamžik, který navždy změnil jeho vztah k moři a jeho obyvatelům. V rozhovoru později vysvětlil, co ho přimělo definitivně odložit harpunu. „Všechno se to stalo náhle,“ vyprávěl. „Potápěl jsem se v mělčině nedaleko mysu u Syrakus. Toho rána jsem narazil na kanice. Byl silný, bojovný.“ Pod vodou se rozpoutal titánský zápas na život a na smrt. Maiorca se snažil kanice zabít, zatímco on se zoufale bránila. Ryba se nakonec zasekla v úzké skulince mezi dvěma skalami. Když se Maiorca natáhl pravou rukou, aby nahmatal její polohu, ucítil něco, co ho navždy poznamenalo. „Jejho srdce tlouklo hrůzou, šílel strachem,“ popsal s dojetím. „A s tím pulzováním krve jsem si uvědomil, že zabíjím živou bytost.“ V tu chvíli mu došlo, že už nemůže pokračovat v zabíjení mořských tvorů. Od toho dne jeho harpuna leží v zaprášeném sklepě jako dávná relikvie, svědectví o proměně, kterou prošel. Od roku 1967 už nikdy nelovil.

Den 22. září 1974 se stal pro Enza Maiorcu dnem triumfu i veřejného ponížení. V malebném zálivu Ieranto, na západním konci Salernského zálivu, se Maiorca chystal pokořit další světový rekord ve freedivingu, s ambiciózním cílem 90 metrů. Celá událost byla historicky poprvé živě vysílána italskou národní televizní stanicí RAI, což přitahovalo obrovskou pozornost veřejnosti. Jenže osud si s Enzem zahrál krutou hru. Sotva se ponořil do hloubky necelých 20 metrů, nešťastně narazil na Enza Bottesiniho, zkušeného instruktora potápění, který se zřejmě snažil získat podvodní záběry. Maiorca, zaskočený a frustrovaný, se vynořil a s ním na povrch vyplula i lavina nadávek. Mnohé z nich byly až příliš dobře slyšitelné pro miliony televizních diváků. Tento výbuch stál Maiorcu draho. Jeho emotivní reakce vedla k mnohaletému zákazu vystupování v televizi a donutila ho na více než deset let opustit soutěžní potápění. Pro muže jeho formátu, zvyklého na obdiv a slávu, to musela být těžká rána.

Nicméně, Enzo Maiorca se nevzdal. Po více než deseti letech, v roce 1988, se triumfálně vrátil k volnému potápění. A udělal to ve velkém stylu – stanovil svůj poslední, ohromující rekord, když se ponořil do neuvěřitelné hloubky 101 metrů, čímž potvrdil svou nezlomnou vůli a mistrovství.

Jeho největší příběh se však odehrál o mnoho let později, po úžasné kariéře plné rekordů a rivality s Jacquesem Mayolem, která inspirovala i slavný film Magická hlubina, který však Enzo nesnášel pro jeho zkreslené zobrazení své osoby. Jednoho dne, trénoval u pobřeží Syrakus, doprovázen svou dcerou Rossanou, která zůstala na lodi. Najednou, v hloubce, pocítil lehké šťouchnutí do zad. Otočil se a spatřil delfína. Ale tento delfín si nepřišel hrát. Bylo v něm něco naléhavého, něco, co se snažil sdělit. Delfín se ponořil hlouběji a Enzo ho bez váhání následoval, hnán neznámou silou a intuicí, která ho nikdy nezklamala. V patnácti metrech pod hladinou se mu naskytl srdcervoucí pohled. Jiný delfín, bezmocně zamotaný do opuštěné rybářské sítě, bojoval o život. Byl na pokraji sil, jeho dech se zkracoval. Enzo, potápěč s duší ochránce, se okamžitě vynořil a zavolal na dceru, aby mu podala nůž. Bez zaváhání se vrhl zpátky do hlubin a pustil do práce, jeho ruce se snažily co nejrychleji osvobodit zvíře z pasti. Když se to podařilo, delfín vydal zvuk, který Enzo později popsal jako téměř lidský křik, plný úlevy a zoufalství zároveň. Delfíni vydrží pod vodou jen asi deset minut. Tento byl na pokraji kolapsu. Enzo s dcerou mu pomohli na hladinu. Tam, v náručí obou lidí, se ukázalo, že jde o delfíní samici. Krátce poté, v bezpečí na hladině, porodila mládě. Samec, pravděpodobně otec, s láskou kroužil kolem své nově narozené rodiny. Po tomto zázraku se samec delfína přiblížil k Enzovi. Jemně se dotkl jeho tváře, jako by mu děkoval polibkem, a s celou malou rodinou zmizel v azurových hlubinách moře. Bylo to dojemné poděkování a potvrzení toho, že i v divočině existuje láska, vděčnost a pochopení.

Enzo Maiorca po tomto zážitku pronesl slova, která by se měla vytesat do kamene: „Dokud se člověk nenaučí respektovat přírodu a rozumět jazyku zvířat, nikdy nepochopí své místo na Zemi.“ Tento příběh je mocnou připomínkou nejenom inteligence a krásy mořského světa, ale také naší posvátné odpovědnosti za jeho ochranu. Enzo Maiorca, který zemřel v roce 2016, zanechal po sobě nejen rekordy, ale především odkaz soucitu a hlubokého spojení s oceánem.