Připravovaný zákon o neziskovkách nečerpá z USA a je dokonce horší než jeho ruská předloha

V demokratickém právním státě musí být zákon předvídatelný. Občan nebo organizace musí vědět, co je legální a co už ne. Pojem „konečný politický beneficient“, který se má v zákoně vyskytovat, však žádnou jasnou definici nemá. V praxi by to znamenalo, že ministerstvo spravedlnosti může retrospektivně prohlásit, že z vaší aktivity „objektivně těžil“ někdo v zahraničí.

Pokud například ekologická organizace kritizuje dostavbu dálnice, může úřad rozhodnout, že „politickým beneficientem“ je rakouská vláda, která chce omezit tranzitní dopravu přes své území. Organizace by tak byla označena za agenta cizí moci, i když od Rakouska nedostala ani korunu.

Zákon nutí subjekty k analýze geopolitických dopadů každého jejich veřejného vyjádření. Pokud lidskoprávní aktivista napíše kritický komentář k úrovni české justice, musí se ptát: „Nepomůže to náhodou ruské propagandě k očerňování Západu? Nestává se tím Rusko mým politickým beneficientem?“ Tato povinnost vytváří stav permanentní nejistoty. Subjekt je nucen uvádět v registru vazby, které neexistují, jen aby se vyhnul likvidační pokutě. Pokud je neuvede a úřad je tam „uvidí“, hrozí mu okamžitý postih za „zatajení skutečností“.

Cílem tohoto vágního vymezení je vytvořit legislativní klacek na názorovou opozici. Zatímco u finančních toků se dá podvod prokázat (převody na účtech, smlouvy), u „politického prospěchu“ jde o čistě subjektivní interpretaci úředníka. To dává vládní moci do rukou absolutní zbraň: Vláda nebude postihovat „vlastenecké“ spolky, i kdyby z jejich rétoriky objektivně těžil Kreml. Zaměří se na investigativní novináře, protikorupční organizace nebo akademiky, jejichž výzkumy nevyznívají pro aktuální vládu lichotivě.

Největším nebezpečím ale není jen samotné trestání, ale strach, který tento paragraf vyvolává. Většina lidí a menších spolků raději s veřejnou aktivitou úplně přestane, než aby riskovali pokutu 15 milionů korun nebo označení za „agenta“ jen proto, že jejich názor náhodou souzní se zájmem nějakého zahraničního aktéra. Tento zákon tak fakticky vymazává svobodnou veřejnou debatu a nahrazuje ji opatrným mlčením.

V klasickém demokratickém správním právu platí princip proporcionality, tedy že pokuta musí odpovídat společenské nebezpečnosti činu. Český návrh z dílny Jindřicha Rajchla však tento pilíř právního státu zcela ignoruje a nasazuje likvidační laťku už u ryze formálních pochybení. Horní hranice 15 milionů korun za nesplnění povinnosti zápisu je pro drtivou většinu českých spolků, nadací či malých vzdělávacích ústavů absolutně neuhraditelná a znamená jejich okamžitý zánik. Problémem je však i „nejnižší“ sazba ve výši jednoho milionu korun, která má být ukládána za prosté administrativní chyby, jako je například opomenutí uvést vedlejší pracovní poměr zaměstnance nebo drobné nepřesnosti v hlášení zahraničních vazeb. Pro průměrnou českou neziskovku, ale i pro fyzickou osobu, jako je nezávislý akademik nebo bloger, je i tato minimální sankce likvidační. Vzhledem k tomu, že zákon cílí i na jednotlivce, vzniká zde reálná hrozba doživotních exekucí a osobních bankrotů. Jediný kritický příspěvek na sociálních sítích, který úřad vyhodnotí jako „neoznámenou zahraniční vazbu“, může pro běžného občana znamenat definitivní finanční kolaps bez možnosti nápravy.

U právnických osob, tedy firem, které by se do registru musely zapsat kvůli údajnému „ovlivňování veřejného mínění“, zachází návrh ještě dál a zavádí pokutu ve výši až 10 % z ročního obratu. Pro srovnání je důležité uvést, že se jedná o stejnou procentuální hranici, jakou využívá antimonopolní úřad u nejzávažnějších kartelových dohod světového formátu, nebo jakou předpokládá GDPR u masivních a úmyslných úniků citlivých dat milionů uživatelů. Uplatňovat takto drakonickou sankci na firmu jen proto, že například podpořila lokální vzdělávací projekt skrze zahraniční grant a „nepřesně“ identifikovala mlhavý pojem politického beneficienta, vytváří v České republice extrémně rizikové a nepředvídatelné podnikatelské prostředí. Zahraniční investoři a nadnárodní korporace se za takových podmínek začnou logicky obávat jakékoliv formy filantropie či veřejné angažovanosti, aby se nevystavili libovůli státního úředníka, který může jedním razítkem ohrozit stabilitu celého holdingu.

Kromě extrémních finančních trestů obsahuje návrh i možnost zákazu činnosti až na pět let a v krajním případě dokonce přímý návrh na úřední zrušení subjektu. V každém demokratickém státě je nucené rozpuštění spolku nebo firmy považováno za „ultimum remedium“ – poslední a nejtvrdší prostředek vyhrazený výhradně pro nejtěžší zločiny, jako je přímá podpora terorismu nebo aktivní rozvracení ústavního pořádku. V tomto návrhu by však o zákazu činnosti nerozhodoval nezávislý soud po dlouhém dokazování, ale Ministerstvo spravedlnosti jako politicky řízený správní orgán. Tento mechanismus fakticky obchází justiční systém a dává vládnoucím politikům do ruky „vypínač“, kterým mohou z veřejného prostoru odstranit jakoukoli kritickou organizaci, například Transparency International nebo Amnesty International, a to dříve, než se tyto instituce stihnou u soudu efektivně bránit. Nejde tedy o regulaci, ale o nástroj pro selektivní vymazávání názorové opozice z mapy společnosti.

Propagátoři tohoto zákona se neustále odvolávají na americkou předlohu FARA, avšak analýza obou norem ukazuje, že český návrh je funkčním opakem toho amerického. Zatímco americké Ministerstvo spravedlnosti v rámci FARA primárně usiluje o dobrovolnou nápravu a transparentnost – tedy pokud organizace zapomene dodat dokument, je úřadem nejprve vyzvána k doplnění bez sankce – český návrh je konstruován jako nekompromisní represivní automat. V USA nastává trestní stíhání až při prokázaném úmyslu klamat veřejnost ve prospěch cizí mocnosti při lobbingu, zatímco česká verze nezná prostor pro nápravu administrativní chyby a hned v prvním kroku hrozí likvidací. Právě tento přísný režim, kde je i drobné formální pochybení trestáno jako hrdelní zločin, je přímo inspirován ruskou novelou z roku 2012. Ta byla navržena přesně stejným způsobem: pomocí neustálých kontrol a neúměrných pokut ekonomicky vykrvácet a umlčet nezávislé subjekty.

Zásadním rozdílem, který zastánci českého zákona záměrně zamlčují, je rozsah výjimek, které americká FARA (Foreign Agents Registration Act) obsahuje. Americký zákon byl navržen tak, aby postihoval politický lobbing pro cizí vlády, nikoliv aby ochromil občanskou společnost. Proto FARA explicitně vyjímá organizace věnující se humanitární pomoci, náboženské činnosti, vědeckému výzkumu, akademické sféře nebo vzdělávání. Tento „bezpečný přístav“ v americkém právu zaručuje, že prestižní univerzity nebo charitativní spolky nejsou cejchovány jako „agenti“, i když spolupracují s partnery z celého světa. Český návrh Jindřicha Rajchla je však konstruován jako totální síť: nemá žádné věcné výjimky a pod povinnost registrace – a tedy i pod hrozbu likvidačních sankcí – zahrnuje naprosto všechny. V praxi by to znamenalo, že zatímco v USA jsou Lékaři bez hranic nebo vědecké ústavy chráněny, v Česku by byly nuceny přijmout nálepku „zahraničního agenta“.

Další nebezpečná dezinformace se týká samotné definice toho, kdo je „agentem“. V americkém systému je klíčovým prvkem subjektivní kontrola – aby byl někdo označen za zahraničního agenta, musí americké úřady prokázat, že je daný subjekt cizí mocí přímo řízen, úkolován a že nad ním zahraniční zadavatel vykonává trvalý dohled. Pouhé přijetí peněz ze zahraničí v USA k označení za agenta nestačí. Český návrh však tento princip převrací naruby a zavádí čistě mechanický finanční limit. Podle připravované normy stačí mít v rozpočtu byť jen jednotky procent zahraničního financování, aby subjekt spadl do registru. To vytváří absurdní situace, kdy například české vědecké pracoviště, které získá prestižní grant z Evropské unie nebo od mezinárodní nadace na výzkum rakoviny, bude automaticky ocejchováno jako „agent“ cizí moci. Zatímco FARA cílí na agenty, kteří jednají jménem cizích vlád, český zákon cílí na kohokoliv, kdo je finančně propojen se světem, čímž fakticky izoluje český neziskový a vědecký sektor od mezinárodní spolupráce.

Předkladatelé zákona často argumentují „právem veřejnosti vědět, kdo je kým placen“, čímž se snaží vyvolat dojem, že kopírují americký důraz na transparentnost. Rozdíl je však v cíli: FARA usiluje o to, aby veřejnost věděla, kdo platí politickou reklamu a lobbing v Kongresu. Český návrh však pod rouškou transparentnosti vytváří administrativní bariéru, která má za cíl odradit zahraniční dárce od podpory českých projektů. V americkém kontextu je transparentnost nástrojem pro férovou politickou soutěž, v českém kontextu se stává nástrojem pro stigmatizaci. Označení organizace za subjekt se zahraniční vazbou v zemi s historickou zkušeností se sovětskou okupací záměrně evokuje obraz „vnitřního nepřítele“. Tím se z transparentnosti stává bič, který má za úkol odříznout českou občanskou společnost od zdrojů, které nejsou pod přímou kontrolou aktuální vládní moci, a vytvořit tak monolitické prostředí závislé výhradně na státních dotacích.

V zemích s historickou zkušeností se sovětskou totalitou, jako je Gruzie nebo Česká republika, má označení „zahraniční agent“ specifický a mimořádně toxický nádech. Toto slovní spojení v kolektivní paměti okamžitě evokuje obraz „vnitřního nepřítele“ nebo zrádce, který zaprodal svou vlast za cizí peníze. Nejde tedy o neutrální registraci, ale o cílenou dehonestaci. V Gruzii tento proces vedl k tomu, že i respektované organizace, které v komunitách pomáhaly desítky let, začaly čelit náhlé nedůvěře a strachu. Lidé se začali bát s těmito subjekty spolupracovat nebo navštěvovat jejich akce, aby nebyli s „agenty“ spojováni.

Investigativní novináři a neziskové organizace tvoří v demokracii nezbytný „štít“ a dozorčí mechanismus, který hlídá prsty politiků v pokladně a upozorňuje na zneužívání moci. Pokud stát tyto subjekty ochromí nesplnitelnou byrokracií a drakonickými pokutami, tento štít se hroutí. Gruzínská zkušenost ukazuje, že po zavedení zákona byla většina nezávislých médií a monitorovacích organizací nucena své aktivity pozastavit, protože nebyly schopny čelit neustálým kontrolám a hrozbám vězení. Výsledkem je stav, kdy politici ztrácejí poslední nezávislou korekci své činnosti.

Jedním z nejvíce šokujících zjištění gruzínských expertů je fakt, že zákon o zahraničním vlivu v praxi dosahuje přesně opačného účinku, než jakým argumentují jeho zastánci. Zatímco vláda tvrdí, že zákonem brání zemi před cizím vměšováním, realita ukazuje, že skuteční agenti s nelegitimními úmysly – zejména ti napojení na ruské tajné služby – operují nelegálně, přes skryté kanály a šedou ekonomiku, takže se jich žádná registrace nedotkne. Zákon však spolehlivě zdecimoval právě ty proevropské a demokratické organizace, které ruský vliv v zemi aktivně odhalovaly a potíraly. V Gruzii tak paradoxně došlo k situaci, kdy se informační a vlivové pole vyčistilo od obránců demokracie, čímž se otevřel volný prostor pro ruskou propagandu a hybridní operace. Místo ochrany suverenity tak zákon fakticky „odstřihl“ zemi od jejích demokratických partnerů a nechal ji napospas vlivu, před kterým měla být údajně chráněna.

Z pohledu teorie grafů lze společnost chápat jako komplexní síť uzlů (jednotlivců, institucí, komunit) a hran (vztahů, komunikace, sdílení informací). Zdravá a odolná demokracie se vyznačuje vysokou mírou propojenosti, kde informace volně proudí napříč různými sociálními bublinami. Klíčovou roli v této síti hrají právě neziskové organizace a nezávislá média, která fungují jako mosty. Tyto mosty propojují jinak izolované skupiny – například akademickou sféru s širokou veřejností nebo okrajové komunity s centrálními rozhodovacími procesy. Pokud zákon o neziskovkách tyto uzly zlikviduje skrze likvidační pokuty, dochází k tzv. odstraňování uzlů. Odstranění jediného strategického mostu může v síti způsobit kaskádový efekt, kdy se dříve propojená společnost rozpadne na fragmentované kusy, které spolu přestanou komunikovat.

Jakmile jsou „mosty“ odstraněny, síť se nevyhnutelně rozpadá na izolované shluky, v nichž se lidé utvrzují pouze ve svých vlastních názorech – vznikají tzv. ozvěnové komnaty. V takto fragmentované síti se dramaticky zvyšuje hodnota „modulární struktury“, která je extrémně náchylná k radikalizaci. Bez nezávislých organizací, které do těchto shluků vnášejí ověřená fakta a alternativní pohledy, začne uvnitř každého klastru dominovat jediný narativ. Pro autoritářskou vládní moc je pak mnohem snazší takto rozbitou společnost ovládat. Místo abyste museli přesvědčovat celou propojenou veřejnost, stačí vám ovládnout informační kanály vedoucí do jednotlivých izolovaných shluků a skrze propagandu v nich vyvolávat strach z „těch druhých“.

Zákon o neziskovkách funguje jako generátor informační entropie. V propojeném grafu funguje mechanismus „sebeopravy“ – pokud se v jednom uzlu objeví dezinformace, ostatní propojené uzly ji mohou korigovat. Likvidací nezávislých neziskovek však stát tyto korekční vazby přetrhává. Společnost tím ztrácí svou kolektivní inteligenci a schopnost včas identifikovat reálné hrozby, jako je korupce nebo neefektivní správa věcí veřejných. Výsledkem je stát, který je sice navenek „stabilní“, protože v něm chybí viditelný odpor, ale vnitřně je křehký a slepý, protože zničil svou vlastní nervovou soustavu.

Při bližším zkoumání chystaného českého zákona a ruských modelů z let 2012 a 2015 zjišťujeme, že autoři Rajchlova návrhu provedli nebezpečnou inovaci: rozšířili okruh subjektů, na které lze zákon aplikovat. Zatímco ruský zákon se v první fázi soustředil primárně na zahraniční a mezinárodní organizace, česká verze je univerzálním bičem. Cílí totiž nejen na neziskovky, ale i na soukromé firmy a fyzické osoby. To znamená, že zatímco v Rusku musel stát složitě prokazovat napojení na konkrétní „nežádoucí“ seznam (kde figuruje přes 340 subjektů včetně Člověka v tísni), v Česku stačí vágní definice „ovlivňování veřejného prostoru“ a jakákoliv finanční stopa ze zahraničí. Český model tak nevytváří jen seznam zakázaných entit, ale potenciálně kriminalizuje celou občanskou společnost a soukromý sektor, pokud se odváží vstoupit do veřejné debaty.

Rozdíl v sankcích mezi oběma modely je pak spíše technický než funkční – oba směřují k jedinému cíli: umlčení kritiky. Ruský model sází na přímou represi, včetně vězení až na 6 let a mimosoudních zákazů. Český návrh volí cestu ekonomické a administrativní popravy. Horentní pokuty navíc fungují jako okamžitý rozsudek smrti pro jakoukoli středně velkou organizaci. Zákaz činnosti až na pět let je pak nástrojem k „právnímu vymazání“ subjektu z registru, což je v podstatě civilní ekvivalent vězení pro právnické osoby. Tím, že český zákon buduje zcela nový registr „agentů“ pod přímou správou Ministerstva spravedlnosti, dává politické moci do rukou nástroj k mimosoudnímu šikanování kohokoliv, kdo vládní koalici nevyhovuje.

Je zřejmé, že vládním politikům nejde o proklamovanou transparentnost. Skutečná transparentnost by totiž musela platit pro všechny – včetně jich samých. Tento zákon je ve skutečnosti pokusem o „zhasnutí světla“ v místech, kde nezávislé organizace a novináři svítí na korupci, klientelismus a ohýbání ústavy. Pokud tento zákon projde, Česká republika se definitivně odkloní od západního pojetí svobodné občanské společnosti a vydá se na cestu ještě horší, než Gruzie a Rusko.

Zdroje: AP News, RFERL, US Department of Justice, SCI Space, Wikipedia, Seznam Zprávy, Novinky