Článek
Někteří noví politici s podnikatelskou historií deklarují miliony korun v hotovosti nebo v bezpečnostních schránkách. Je to finanční analfabetismus, nebo pojistka pro budoucnost? Zákon o střetu zájmů měl být původně mocným nástrojem proti korupci. Jeho logika je prostá: politik při nástupu do funkce „svlékne své finance donaha“, aby voliči i kontrolní orgány mohli sledovat, zda během svého mandátu podezřele nezbohatl. Jenže v rukou zkušených hráčů se tento protikorupční štít může proměnit v dokonalé maskování. Když ekonomové nahlédnou do aktuálních přiznání Jindřicha Rajchla nebo Filipa Turka, nevidí jen čísla, ale především nelogické anomálie, které v moderním finančním světě prakticky nemají místo.
Rajchlových šest milionů „v igelitce“ a Turkovy schránky
Jindřich Rajchl, právník a lídr strany PRO, šokoval údajem o šesti milionech korun v hotovosti. Jako oficiální zdroj uvádí dědictví a dlouhodobé úspory. Pro běžného střadatele je to nepředstavitelná suma, pro ekonoma je to však naprostý racionální nonsens. Držení takto vysoké částky v bankovkách totiž znamená jediné: dobrovolnou ztrátu kupní síly. V období, kdy Česko drtila vysoká inflace, přicházel Rajchl o stovky tisíc korun ročně jen tím, že peníze neuložil na běžný termínovaný vklad. Proč by se kovaný právník, který by měl rozumět hodnotě peněz, choval takto neekonomicky? Nabízí se otázka, zda tyto peníze skutečně existují.
Filip Turek, europoslanec za Přísahu a Motoristy, zvolil jinou strategii – bezpečnostní schránky. I zde se operuje s miliony, které jsou fyzicky odděleny od bankovního systému. Zatímco u Rajchla jde o přiznanou hotovost „doma“, Turek sází na diskrétnost bankovních sejfů. Problém je v tom, že bezpečnostní schránka je v očích finančních analytiků často vnímána jako „černá díra“. Peníze v ní nejsou vidět, neexistuje o nich digitální stopa při každodenním pohybu a jejich původ se zpětně dokazuje jen velmi obtížně. Pro politika, který má být symbolem nového a čistého stylu, je taková záliba v „hotovosti pod zámkem“ přinejmenším nešťastným signálem.
Když se z přiznání stává alibi
Právě zde se protínají argumenty kritiků s realitou. Pokud politik do systému nahlásí miliony v hotovosti, které nikdo fyzicky nepřepočítá, vytváří si tím nebezpečný finanční polštář pro budoucnost. Jak upozorňují odborníci na boj proti praní špinavých peněz, toto je klasický scénář: deklarujete majetek, který možná nemáte, abyste později mohli legalizovat úplatky, které teprve přijdou. Policie pak při případné razii narazí na hradbu: „Tyto peníze? Ty jsem přece přiznal už před lety, podívejte se do registru.“ Z nástroje transparentnosti se tak stává dokonalá pračka na peníze, posvěcená samotným zákonem.
Pojďme si nalít čistého vína: držet miliony v papírových bankovkách je naprostý ekonomický nesmysl. Pokud máte peníze zamčené v domácím trezoru, jejich hodnota neustále klesá – a to nikoliv pomalu. Každá vteřina, kdy bankovky leží v šeru ocelové schránky, znamená pro jejich majitele čistou ztrátu. U politiků, kteří se často prezentují jako zdatní hospodáři a zachránci národních financí, působí takové nakládání s vlastním majetkem jako do očí bijící paradox.
Zatímco běžný občan dnes řeší, zda peníze vložit na termínovaný vklad nebo do ETF fondů, tito politici se tváří, že nejlepší strategií je statická hromádka papíru. I při konzervativním přístupu nabízely banky na spořicích účtech v posledních letech úroky kolem 4 %. U částky šest milionů korun to dělá ztrátu zhruba 300 000 Kč ročně na úrocích, které politik mohl mít bez jakéhokoliv rizika. Pokud by se tito „zkušení byznysmeni“ rozhodli pro akciové trhy, mohlo být zhodnocení ještě násobně vyšší. Místo toho zvolili cestu, kde jejich peníze nepracují, ale doslova se vypařují před očima. Proč by vzdělaný člověk s ambicí řídit státní kasu dobrovolně páchal takovou finanční škodu na svém vlastním majetku?
Miliony, za které si nic nekoupíte
Dalším faktorem, který činí držení obří hotovosti podezřelým, je česká legislativa. V Česku platí přísný zákon o omezení plateb v hotovosti, který zakazuje transakce nad 270 000 Kč. To v praxi znamená, že za miliony v kufříku si legálně nekoupíte ani lepší auto, natož nemovitost nebo podíl ve firmě.
Jakýkoliv pokus o legální využití těchto peněz by vyžadoval jejich vložení na bankovní účet. V tu ránu by se ale roztočil kolotoč kontrol. Držením hotovosti se tedy politik paradoxně dostává do izolace od legálního trhu, pokud tedy neplánuje tyto peníze využívat v šedé zóně ekonomiky.
Logika, která kulhá na obě nohy
Pokud vyloučíme finanční negramotnost – což je u lidí s tituly a podnikatelskou praxí nepravděpodobné – zbývají už jen dvě možnosti. Buď tito politici svým majetkovým přiznáním blafují a miliony fyzicky vůbec nemají, nebo s nimi mají plány, které standardní bankovní systém nesmí vidět. Jak trefně poznamenávají kritici, deklarovaná hotovost může být jen „účetním trikem“, který má v budoucnu zakrýt příjmy, jejichž původ by se vysvětloval jen velmi těžko.
Zatímco většina lidí vnímá majetkové přiznání jako nástroj kontroly, ve veřejném prostoru se začíná skloňovat mnohem temnější vysvětlení. Například bývalý poslanec Miroslav Sládek v jednom ze svých videí otevřeně naznačuje, že hromadění milionů v hotovosti u politiků, jako jsou Rajchl či Turek, není projevem ekonomické naivity, ale velmi cynickým kalkulem. V tomto scénáři nejde o to, co politik v trezoru skutečně má, ale o to, co o tom napsal na papír.
Představte si modelovou situaci: Politik do oficiálního registru uvede, že v domácím trezoru přechovává 10 milionů korun (např. z blíže nespecifikovaných „úspor“ nebo „rodinného dědictví“). Podstatné je, že státní orgány v tuto chvíli nemají pravomoc – a často ani kapacity – jít k němu domů a bankovky fyzicky přepočítat. O tři roky později, již v pozici vlivného poslance nebo člena vlády, přijme tento politik úplatek ve výši dvou milionů korun v hotovosti. Pokud by se na tyto peníze náhodou přišlo – například při domovní prohlídce v rámci úplně jiného vyšetřování – politik má v ruce neprůstřelné alibi. Policii s ledovým klidem oznámí: „To nejsou nové peníze. To je jen část těch deseti milionů, které jsem řádně a transparentně přiznal už před třemi lety.“
Tímto jednoduchým trikem se z majetkového přiznání, které mělo sloužit k ochraně veřejného zájmu, stává paradoxně dokonalý nástroj pro legalizaci budoucích nelegálních příjmů. Pokud totiž politik dopředu deklaruje obří sumu v hotovosti, v podstatě si tím kupuje „odpustek“ pro budoucí zbohatnutí, které nelze vysvětlit oficiálními příjmy.
Papír snese všechno
Problém tkví v tom, že český systém transparentnosti spoléhá na čestné prohlášení. Pokud ale politik lže už na startovní čáře a deklaruje „virtuální miliony“, které fyzicky neexistují, vytváří si tím právní štít. Jakmile jsou peníze jednou v registru, stávají se „čistými“. Tato strategie tak vrací úder celému smyslu protikorupčních zákonů – místo aby bránily nekalostem, mohou sloužit jako návod, jak přijímat úplatky, aniž by se politik musel bát, že u něj policie najde „nevysvětlitelný“ balík peněz.
Zatímco hotovost v domácím trezoru budí otazníky nad ekonomickým smyslem, případ Filipa Turka a jeho milionů v bezpečnostních schránkách posouvá celou diskuzi na novou úroveň specifičnosti. Bezpečnostní schránka v bance totiž představuje v očích veřejnosti i vyšetřovatelů jakési „území nikoho“. Je to místo, které požívá vysoké míry soukromí, ale pro politicky exponovanou osobu se může stát nebezpečným nástrojem pro vytváření informační mlhy.
Bankovní schránka je sice soukromá, ale není nedotknutelná – finanční úřad nebo policie do ní za určitých zákonných podmínek cestu najdou. Problém však nastává v momentě, kdy se deklarace v majetkovém přiznání rozchází s realitou v čase. Pokud politik tvrdí, že v daný moment miliony ve schránce má, ale kontrola proběhne až za rok, je prakticky nemožné prokázat, kdy a jak se obsah měnil.
„Red Flag“ pro bankovní systém
Jak upozorňují experti na boj proti praní špinavých peněz, kombinace „vysoká hotovost“ a „politicky exponovaná osoba“ působí v moderním bankovním světě jako rudý hadr na býka. Pro banky a finanční analytiky je politik ukládající miliony do schránek místo na investiční účet definicí rizikového chování.
„Pokud vzdělaný člověk v takto vysoké funkci nedokáže logicky a ekonomicky vysvětlit, proč své prostředky nezhodnocuje standardní cestou skrze finanční trhy, zůstává u banky i veřejnosti pachuť podezření,“ vysvětluje analytik blízký vyšetřování finanční kriminality.
Vše nasvědčuje tomu, že preference hotovosti před digitální stopou není u některých politiků náhodná. Držení milionů mimo bankovní účty totiž umožňuje operovat v „šedé zóně“ – tam, kde nejsou vidět převody, kde neexistuje historie transakcí a kde se peníze hýbou jen fyzicky z ruky do ruky.
Pro voliče je to jasný vzkaz: pokud politik nevěří systému natolik, aby v něm držel vlastní peníze, jak moc mu můžeme věřit, že bude tento systém spravovat ve prospěch nás všech? Mlčení bezpečnostních schránek tak ve výsledku mluví hlasitěji, než by si jejich majitelé přáli.
Investiční analfabetismus, nebo politický kalkul?
Nad majetkovými přiznáními lídrů, jako jsou Jindřich Rajchl a Filip Turek, se vznáší zásadní otázka, na kterou si každý volič musí odpovědět sám. Je Jindřich Rajchl skutečně tak špatný hospodář, že jako právník nerozumí základům investování a nechává miliony dobrovolně požírat inflací? Je Filip Turek natolik nedůvěřivý k bankovnímu systému, jejž chtěl z pozice europoslance ovlivňovat, že věří pouze fyzickému kovu a papíru schovanému v šeru bankovního sejfu?
Oba politici se často ohánějí „ochranou soukromí“. V demokratické společnosti je právo na soukromí nezadatelné, ale u lidí, kteří usilují o správu věcí veřejných a miliardových rozpočtů, má své limity. Pokud se ochrana soukromí stane zástěrkou pro finanční operace, které nedávají ekonomický smysl, logicky to vyvolává podezření. V moderním světě je totiž hotovost v řádech milionů buď reliktem minulosti, nebo nástrojem pro zakrytí stop.
Ať už se přikloníme k jakékoli interpretaci, teorie o „vytváření prostoru pro budoucí úplatky“ zasahuje neobyčejně citlivé místo. Pokud se majetkové přiznání stane v rukou kreativních politiků pouhou „slohovou prací“ o penězích, které v danou chvíli možná ani neexistují, celý kontrolní mechanismus státu se hroutí jako domeček z karet.
Z registru, který měl být rentgenem čistoty politiků, se tak stává pouhý seznam přání a budoucích alibi. Pokud stát nedokáže ověřit pravdivost těchto údajů, přestává být zákon o střetu zájmů hrozbou pro nepoctivé a stává se návodem, jak se vyhnout spravedlnosti dříve, než se vůbec stane trestný čin.
