Článek
Poté, co Studentská rada Filozofické fakulty Univerzity Karlovy (FF UK) vyhlásila na středu 22. dubna protestní akci s názvem „Média nedáme!“, se do nich na sociálních sítích opřel Jindřich Rajchl. Studenti chtějí vyjádřit nesouhlas s plánem ministra kultury Oty Klempíře (za Motoristy) zrušit koncesionářské poplatky a navázat financování České televize a Českého rozhlasu přímo na státní rozpočet. Podle studentů to ohrožuje nezávislost médií.
Jindřich Rajchl však v tom, co studenti považují za boj za demokracii, vidí jen „parádní vlastní gól“.
Plaťte si školu, budete svobodní
Jindřich Rajchl ve svém videu na Facebooku zvolil strategii přímého útoku na integritu protestujících studentů. Jeho argumentace staví na zdánlivě neprůstřelné analogii: pokud je podle studentů přímé financování z rozpočtu cestou k politickému ovládnutí médií, musí totéž platit i pro vysoké školy. Rajchl se tak snaží studenty usvědčit z pokrytectví a naznačuje, že jejich současné vzdělání je kvůli státním dotacím v podstatě neautentické.
„Milí studenti, podle této logiky bude vaše škola nezávislá pouze tehdy, pokud ji nebude platit stát, ale budete si její náklady hradit sami z vlastní kapsy,“ vzkázal ironicky ve svém příspěvku.
Rajchl jde ve své úvaze tak daleko, že navrhuje zavedení jakýchsi „školských koncesionářských poplatků“. Tvrdí, že pouze tehdy, kdyby si studenti hradili vzdělání přímo, mohli by o sobě prohlásit, že jsou skutečně nezávislí a odolní vůči tomu, co on sám nazývá „propagandistickým vymýváním mozků“. Rajchl tak vědomě ignoruje rozdíl mezi ústavně zaručeným právem na bezplatné vzdělání a specifickou funkcí médií veřejné služby jako nezávislého kontrolního mechanismu moci. Slibuje přitom, že pokud by takový návrh na zavedení školného vznikl, „mile rád jej podpoří“.
Srovnává nesrovnatelné
Ačkoliv Rajchlova rétorika sklízí na sociálních sítích tisíce lajků, jeho srovnání má několik zásadních trhlin. Na první pohled se může zdát, že jde o stejný princip financování, ale při bližším pohledu narazíme na diametrálně odlišné mechanismy fungování obou institucí.
Veřejnoprávní média mají v demokracii specifickou roli tzv. „čtvrté moci“. Jsou z definice hlídacím psem. Aby mohla média nezávisle kontrolovat politiky, nesmí být jejich rozpočet každoročně schvalován těmi samými lidmi, o kterých mají informovat. Naproti tomu vysoké školství je veřejná investice do budoucí prosperity státu. Zatímco televize vysílá aktuální dění, univerzita buduje dlouhodobé znalostní zázemí národa.
Obsah vzdělávání je na akademické půdě chráněn zákonem o vysokých školách a principem akademických svobod. Samospráva univerzit je v Česku velmi silná a politici mají jen minimální páky na to, co se v přednáškových sálech učí. U médií je situace jiná – pokud politici ovládnou financování (a následně rady, které jmenují ředitele), mohou přímo ovlivňovat tón zpravodajství, výběr hostů nebo investigativu. U vědeckých disciplín navíc existuje přísná mezinárodní oponentura a metodika, která přibarvování faktů politickým zadáním prakticky znemožňuje.
V neposlední řadě koncesionářský poplatek je částka, kterou průměrný student či domácnost zaplatí, aniž by to ohrozilo jejich existenci. Reálné náklady na jeden semestr vysokoškolského studia se však pohybují v řádech desítek tisíc korun. Pokud by si studenti měli studium hradit sami, jak navrhuje Rajchl, vzdělání by se okamžitě stalo výsadou úzké skupiny bohatých. To by vedlo k rozpadu sociální mobility a popření ústavního práva na vzdělání.
V případě České televize a Rozhlasu platí občan poplatek za to, aby existovala instituce, která mu poskytuje objektivní servis – je to služba pro celou společnost. Student je sice přímým příjemcem vzdělání, ale stát toto studium platí proto, že vzdělaný člověk následně odvádí vyšší daně, inovuje a posouvá ekonomiku vpřed. Státní podpora studia tedy není „darem“ studentovi, ale strategickou investicí státu do sebe sama.
Nesmíme také zapomenout na to, že média veřejné služby mají být kontrolována veřejností (skrze poplatek a nezávislé rady), univerzity podléhají akreditačním úřadům a vědeckým radám složeným z odborníků. Snaha Jindřicha Rajchla naroubovat model mediálních poplatků na vysoké školství tak zcela ignoruje fakt, že oba systémy mají nastavené jiné pojistky proti zneužití moci.
Boj za média, nebo boj o peněženky?
Zatímco Jindřich Rajchl oslovuje své sledující skrze displeje telefonů, tisíce studentů se připravují na reálný výstup do veřejného prostoru. Akce s názvem „Média nedáme!“, která vznikla jako spontánní iniciativa na půdě Filozofické fakulty UK, přerostla v celorepublikovou událost. Ve středu 22. dubna, symbolicky za minutu dvanáct, se k protestu připojí studenti z desítek škol od Prahy až po regionální univerzity. Nejde přitom o „záškoláctví“, jak se snaží někteří kritici naznačovat – vedení fakulty vyjádřilo pro akci plné pochopení a oficiálně vyzvalo vyučující, aby studentům účast umožnili a absence omluvili.
V sázce je přitom mnoho. Jak varuje i generální ředitel Českého rozhlasu René Zavoral, zrušení funkčního modelu poplatků nelze číst jinak než jako pokus o politické ovládnutí médií. Pokud se financování stane jednou z mnoha kapitol státního rozpočtu, stane se z veřejnoprávních médií v podstatě státní instituce, kterou může každá budoucí vláda „přiškrtit“, pokud s jejím tónem nebude spokojena.
