Článek
Ministr zahraničních věcí Petr Macinka před odletem na summit Severoatlantické aliance v Ankaře odpálil pomyslnou bombu. Oznámil, že Česká republika se aktivně zapojí do mezinárodního programu PURL (Priority Ukraine Requirements List), v jehož rámci evropské státy a Kanada finančně zaštiťují nákupy moderních amerických zbraní, vojenské techniky a velkorážové munice pro napadenou Ukrajinu.
Strany jako SPD, Trikolora nebo PRO si ale vybudovaly celou svou politickou existenci a předvolební rétoriku na absolutním odporu vůči jakékoli formě vojenské či finanční pomoci Kyjevu. Voličům unaveným ekonomickou situací měsíce slibovali, že pod jejich vedením neodejde z českého státního rozpočtu na Ukrajinu ani koruna. Nyní však sedí ve vládních lavicích a s vytřeštěnýma očima sledují, jak jejich vlastní ministr zahraničí podepisuje přesměrování milionů do fondu na nákup amerických raket a dělostřeleckých granátů.
Nesplnitelné sliby extremistů
Tomio Okamura v každém rozhovoru hřímal, že pomoc Ukrajině je okrádáním našich vlastních občanů. Jindřich Rajchl přísahal, že jeho hnutí nikdy nedovolí, aby české peníze podporovaly konflikt, a že jediným řešením je okamžité zastavení dodávek zbraní a diktování mírových podmínek diplomatickou cestou. Zuzana Majerová za Trikoloru doplňovala tuto rétoriku hesly o tom, že naši lidé musí být vždy na prvním místě.
Jenže předvolební kampaň skončila, rozdané karty donutily ANO, SPD a Motoristy zasednout k jednomu stolu a podepsat vládní prohlášení. Už v té chvíli bylo jasné, že radikálové museli spolknout obrovské množství kompromisů, aby se vůbec dostali k vytouženým vládním korytům. Tomio Okamura sice získal prestižní křeslo předsedy Poslanecké sněmovny, SPD obsadila ministerská křesla, ale reálný vliv na strategické směřování státu mají minimální.
Současný schválený krok ministra Macinky je toho nejlepším důkazem. Macinka našel v rámci již schváleného rozpočtu ministerstva zahraničí kapitolu mandatorních výdajů směřujících k Ukrajině a jednoduše se rozhodl tyto peníze efektivněji alokovat do programu PURL. Pro mezinárodní partnery v NATO je to signál, že Česká republika, i přes svou populistickou vládu, zcela nerezignovala na své spojenecké závazky a nechce zůstat v izolaci. Pro SPD je to však politický políček.
Divadlo na sociálních sítích
Distancování se od vládních kroků, kterého jsme nyní svědky, dosahuje až komických rozměrů. Tomio Okamura okamžitě po zveřejnění informací prohlásil, že o této věci se na koaliční radě nikdy nejednalo, že jde o svévolné rozhodnutí jednoho ministra a že SPD s tímto postupem zásadně a kategoricky nesouhlasí. V patách mu kráčí Jindřich Rajchl, který ve svém videu prohlašuje: „Kategoricky a jednoznačně nesouhlasím s tím, aby byť jen jedna jediná koruna z českého státního rozpočtu putovala na nákup zbraní pro Ukrajinu. A to proto, že jsme vám to slíbili. Já moje slovo beru opravdu vážně!“ Rajchl dokonce neváhal vytáhnout argumentaci o kyjevských oligarchech a porušování programového prohlášení vlády, které mluví o prosazování míru diplomatickou cestou. Přidala se i Zuzana Majerová s prohlášeními doprovázenými českými vlaječkami a vykřičníky, odmítajícími jakoukoli pomoc.
Okamura, Rajchl i Majerová se mohou vztekat, jak chtějí, mohou si mýt ruce veřejně v médiích každý den, ale realitu nezmění: jsou to oni, kdo drží tuto vládu u moci. SPD je pevnou součástí vládní koalice, má své ministry ve vládním kabinetu a nese tak plnou spoluodpovědnost za každé jedno rozhodnutí, které tato vláda učiní. Pokud ministr zahraničí jejich společné vlády schválí financování zbraní pro Ukrajinu, je to rozhodnutí celé vládní koalice, tedy i SPD. Pokusy tvářit se, že oni jsou vlastně jakási „vnitřní opozice“, která s kroky vlastních ministrů nemá nic společného, je urážkou kohokoli, kdo alespoň trochu rozumí fungování státních institucí. Buď vládnete a nesete odpovědnost, nebo s kroky vlády zásadně nesouhlasíte a pak musíte z takové koalice okamžitě odejít. Nic mezi tím neexistuje.
Bojkot SPD, který Babiš smetl ze stolu
Mimořádně úsměvná je v tomto kontextu reakce poslaneckého klubu SPD. Poslanec Jaroslav Foldyna se nechal slyšet, že kvůli tomuto kroku vůbec neví, zda je SPD ještě součástí koalice, a začal vyhrožovat svoláním mimořádného jednání klubu a bojkotem koaličních zákonů. Prohlásil, že do vyjasnění situace odmítá hlasovat pro jakékoli vládní návrhy. Celé toto mávání ostrými prohlášeními má však jeden háček – doputuje nanejvýš k uším jejich vlastních skalních příznivců.
Na reálné kroky vlády, na rozhodnutí premiéra Andreje Babiše nebo na fungování ministerstva zahraničí to nebude mít pražádný vliv. Andrej Babiš už celou situaci stihl zabagatelizovat. Před novináři se kroutil, odmítal osobní odpovědnost a tvrdil, že jde o Macinkovu akci s menší, jednorázovou částkou, načež Okamurovi vzkázal, že mu to na páteční koaliční radě vysvětlí, protože šéf SPD tomu zjevně nerozumí. Babiš moc dobře ví, že Okamura ani Foldyna vládní koryta neopustí. Příliš dlouho čekali na to, až se dostanou k moci a budou mít limuzíny s majáčky, teplá místa v dozorčích radách a možnost ovlivňovat státní zakázky. Kvůli principům nebo předvolebním slibům o Ukrajině nikdo z nich demisi nepodá. Budou dál hlasitě křičet na Facebooku, ale v pátek na koaliční radě poslušně sklopí hlavy.
Naivita voličů není nekonečná
Tento hluboký rozpor mezi sliby a skutečným vládnutím však začne brzy narážet na limity trpělivosti samotných příznivců radikální scény. Naivita voličů SPD rozhodně není nekonečná. Tito lidé dali extremistickým stranám své hlasy s vírou, že přinesou radikální změnu – že zastaví jakoukoli pomoc Ukrajině, že zruší muniční iniciativu, že otočí kormidlo české zahraniční politiky a že izolují zemi od struktur NATO a Evropské unie.
Co ale vidí v realitě? Babišova vláda s SPD v zádech hned po svém nástupu v tichosti posvětila pokračování velké muniční iniciativy, kterou nastartoval předchozí kabinet Petra Fialy. Sice do ní nedávají přímé peníze, ale kompletně zajišťují logistické, diplomatické a organizační zázemí. A nyní přichází další facka v podobě přímého přesměrování peněz na nákup amerických zbraní přes program PURL. Volič radikální scény se tak právem musí ptát: K čemu mi je, že je Tomio Okamura předsedou Poslanecké sněmovny, když vládní politika v klíčových otázkách pokračuje v mantinelech, které jim de facto předepsali jejich největší političtí nepřátelé?
Pokud SPD v nadcházejících měsících zaznamená masivní odliv zklamaných voličů a propad v předvolebních průzkumech, nebude se moci divit vůbec nikomu a ničemu. Nikdo soudný totiž nemůže být dlouhodobě spokojen s politiky, kteří dostali důvěru, drží reálnou vládní moc, a přesto nedokážou ze svých zásadních předvolebních slibů prosadit vůbec nic. Ukazuje se, že populistické recepty fungují pouze v opozičních lavicích, protože jakmile tito křiklouni usednou do ministerských křesel a musí reálně vládnout, jejich radikální program se rozpadne.
