Článek
Před dvaceti lety byl jediný možný kontakt podobný virtuální realitě přes první pokusy o 3D hry v podobě her jako Doom nebo Carmagedon. Pamatuji si, jak jsem byl z těchto her unešený. Dokázal jsem zůstat přilepený u monitoru dlouhé hodiny. Nedokázal jsem si ani zdaleka představit jak může doba pokročit. Dnes je, co se virtuální reality týče, možné téměř cokoliv. Opravdu ale jen téměř. Pořád ještě nežijeme v Matrixu, kde by bylo složité rozeznat, kdy jsme a nejsme v reálném světě.
První kontakt s VR
Před dvěma lety jsem dostal k narozeninám poukaz na expedici ve virtuální realitě. Jako nadšenec do technologií jsem se nemohl dočkat, až si vyzkouším svůj první kontakt s virtuální realitou.
Začátkem minulého roku nastal den D. S kamarádem jsme vyrazili do Prahy, kde jsme si předchozí den v centru pro virtuální realitu zarezervovali zmíněnou expedici. Vešli jsme do budovy, kde bylo několik stanovišť pro hráče. Každé stanoviště mělo na zemi vyobrazený kruh a stojan s několika helmami a ovladači. Po krátké instruktáži nás obsluha přivedla k jednomu ze stojanů, nasadila nám helmu, do rukou vložila ovladače a spustila hru.
Jedno zklamání za druhým
První zklamání přišlo již při instruktáži. Ve virtuální realitě není umožněno chodit. Existují tedy i takové, kde je možné se pohybovat, ale to buď pomocí senzorů na nohách, nebo pohyblivé desky pod nohama, kterou si můžeme představit jako běžecký pás. V této virtuální realitě se pohybovalo pomocí ovladače v ruce. Namířilo se laserem na místo, kam jste se chtěli přesunout, a teleportovali jste se.
Další zklamání byl určitý nekomfort. Neustále je potřeba svírat ovladače, pomocí kterých vidíte pohyb svých rukou, tlačítky pak můžete uchopit různé předměty. Celkem obtěžující byla po pár minutách i těžká helma.
Samotná hra byla ale zajímavá. Pohybem hlavy bylo možné se rozhlížet. Prostředí bylo sice podobné 15 let starým hrám, ale dostačující. Ve hře jsme byli dva, museli jsme spolupracovat, abychom hrou úspěšně postupovali. Vše bylo v angličtině bez titulků, takže bez znalosti jazyka se neobejdete.
Zážitek ze hry značně narušovaly kabely vedoucí k helmě a omezený prostor k pohybu. Přestože se ve hře nechodilo, občas nějaký ten krok nevědomky uděláte a jakmile překročíte kruh, ve kterém se můžete pohybovat, brýle se vám vypnou.
Samotná hra trvala přibližně hodinu. Krkolomně v něm bylo řešeno lezení po žebříku, odhazování předmětů i přesuny v prostředí. Zajímavé bylo, že jsme měli znatelně rozdílné výšky herních postav, takže abych se kolegovi podíval do očí, musel jsem sklonit hlavu, v reálu jsme přitom stejně vysocí. Komunikace je řešená dobře. Helmy mají mikrofon a reproduktory.
Konečné hodnocení pozitivní
Celkový dojem ze hry máme pozitivní. Přestože jsme čekali mnohem propracovanější zážitek, zklamaní nejsme.
Od zmíněného Matrixu, kde je skutečný svět nerozeznatelný od toho reálného, jsme stále neskutečně daleko. Mark Zuckerberg při představení Mety představil svou vizi, kde je propojen reálný svět s tím virtuálním. Věřím, že někde ve vývojovém centru se k této myšlence blíží, ale rozšířit tyto technologie mezi veřejnost bude trvat ještě spoustu let.
