Říká se jim pštrosí lidé: Kmen VaDoma se rodí s ptačími chodidly

Hluboko v odlehlých oblastech západního Zimbabwe, v regionu Kanyemba na severu země, v povodí řeky Zambezi, žije kmen, který po staletí fascinuje a mate okolní svět. Tito původní obyvatelé jsou jedinou tradiční skupinou lovců a sběračů, která v Zimbabwe zůstala, a jejich izolace pomohla uchovat nejen jedinečný způsob života, ale i pozoruhodnou genetickou anomálii, která je učinila globálně proslulými.

VaDoma, známí také jako Doma, Dema nebo Wadoma, jsou často označováni jako „pštrosí lidé“ nebo „dvouprstí lidé“. Důvod? Výskyt vzácného genetického stavu zvaného ektodaktylie neboli „syndrom humřích klepet“, který postihuje významnou část jejich populace.

Fascinující odlišnost kmene VaDoma spočívá v genetické anomálii známé jako ektodaktylie, neboli Syndrom rozštěpu ruky/nohy. Právě tato charakteristika jim vynesla přezdívku „dvouprstí“ nebo „pštrosí lidé“, ačkoliv se jedná o termíny, které mohou být pro někoho urážlivé. U VaDoma jde o jev daleko přesahující pouhou kuriozitu, je to hluboce zakořeněná součást jejich dědictví a identity.

U VaDoma je nejnápadnější na chodidlech, kde dochází k absenci typicky tří středních prstů. Zbývající dva vnější prsty (obvykle palec a malíček prst) jsou navíc často stočené dovnitř, čímž chodidlo získá klešťovitý tvar, který evokuje „humří klepeta“. Výsledkem je chodidlo, které sice postrádá běžnou symetrii, ale je funkční. Z hlediska genetiky jde o autozomálně dominantní stav. To znamená, že jedinec potřebuje zdědit zmutovaný gen alespoň od jednoho rodiče, aby se u něj stav projevil. V důsledku izolovanosti kmene a striktního zákazu sňatků mimo skupinu dochází k častějšímu přenosu tohoto dominantního genu v rámci malého genofondu, což vedlo k tomu, že je ektodaktylie u VaDoma mnohem rozšířenější než kdekoli jinde na světě (kde postihuje jen zhruba 1 z 90 000 lidí).

Pro většinu moderních společností by taková deformita byla považována za postižení s nutností rehabilitace a speciálních pomůcek. U VaDoma je ale situace zcela odlišná. V jejich komunitě lidé s ektodaktylií nejsou vnímáni jako handicapovaní. Jsou plně integrovaní a aktivně se účastní všech kmenových činností. Ačkoliv je pro ně chůze obtížnější a rychlý běh značně komplikovaný, a je takřka nemožné pro ně nosit standardní obuv, jejich chodidla mají v jejich tradičním lovecko-sběračském životě potenciální výhody.

Zprávy naznačují, že klešťovitý tvar nohy jim paradoxně pomáhá při šplhání po stromech. Chodidlo funguje jako efektivní svorka, což jim usnadňuje přístup k medu, ovoci a úkrytům, a to je pro lovce a sběrače zásadní dovednost.

Tím, že VaDoma nepřijali vnější pohled na tuto anomálii jako na vadu, ale jako na zděděnou charakteristiku, ukázali, jak sociální kontext a kultura mohou definovat, co je považováno za normální. Pro ně je „pštrosí chodidlo“ součástí jejich jedinečného kmenového dědictví, které je dokonce podle některých mýtů spojuje s ptačími předky z hvězd.

Genetické a kulturní dědictví VaDoma se možná neomezuje jen na Zimbabwe. Zprávy o podobném stavu ektodaktylie byly zaznamenány i mezi některými členy komunity Eastern Shona Kalanga obývající poušť Kalahari.

Tento vzdálený výskyt identického genetického fenoménu naznačuje možnost dávné společné historie nebo migračních cest mezi těmito dvěma populacemi. Spekuluje se, že by obě skupiny mohly sdílet původ s dřívějšími obyvateli regionu, jako byli lovci a sběrači Khoisan, kteří předcházeli migraci bantuských kmenů do údolí Zambezi. To by znamenalo, že ektodaktylie by mohla být prastarou genetickou stopou, která se díky striktní endogamii v obou izolovaných populacích dochovala až do dnešní doby.

Kmen VaDoma je historicky unikátní tím, že představuje jedinou tradiční společnost lovců a sběračů v celém Zimbabwe. Jejich způsob života, definovaný kočovným pohybem v horských oblastech a soběstačností, je však pod neustálým a rostoucím tlakem, který ohrožuje jejich kulturní přežití, a dokonce i fyzickou existenci.

Osud kmene VaDoma byl po staletí formován jejich izolací a odporem vůči větším politickým celkům. Již před evropskou kolonizací se aktivně bránili začlenění do mocného království Korekore Shona Mutapa. Tento postoj, ačkoliv jim zajistil kmenovou nezávislost, je historicky odsunul na méně úrodnou a obtížně přístupnou půdu. Ironií je, že ani získání nezávislosti Zimbabwe a následná pozemková reforma – která měla napravit historické křivdy – jejich situaci nezlepšila. VaDoma zůstali jedinou nezemědělskou společností v zemi, což vedlo k přetrvávání stereotypů o nich jako o „jeskynních obyvatelích doby kamenné.“

Tradiční domovina VaDoma v horách byla legislativně přeměněna na Safari oblast Chewore a Národní park Chewore a Safari oblast Dande. Tato transformace má pro kmen katastrofální důsledky, zejména kvůli legislativě jako je Land Acquisition Act, která umožňuje zimbabwské vládě vyvlastnit venkovskou půdu pro jiné účely.

Zřízení národních parků navíc znamená zákaz lovu v oblastech, na kterých VaDoma historicky záviseli jako na hlavním zdroji potravy. Vláda Zimbabwe zintenzivnila zásah proti pytláctví (kterým je jejich tradiční lov často označován), což vedlo k hrozbám a pronásledování ze strany strážců zvěře. A protože se lidé kmene VaDoma spoléhali na lov, rybolov a sběr divokých plodů, ztráta přístupu k těmto zdrojům vystavuje mnohé komunity bezprostřednímu riziku hladovění. Tlak je natolik silný, že mnoho rodin opustilo tradiční nomádský způsob života a přesunulo se do nížin, kde žijí jako semi-sběrači s omezeným kontaktem s většinovou populací.

V nížinách si VaDoma museli přizpůsobit své bydlení novým podmínkám. Budují si domy a přístřešky na dřevěných plošinách, aby se chránili před predátory a záplavami. Zachovávají si kulturní rys, který se projevuje neochotou nosit textilní látky, a během dešťů pokrývají své přístřešky došky.

Vláda Zimbabwe se sice pokouší o asimilaci kmene VaDoma poskytováním základních služeb a zařízení, jako jsou zdravotní kliniky a školy (např. Mariga Primary School postavená církví Adventistů sedmého dne), ale tyto snahy narážejí na hlubokou neochotu kmene k integraci.

VaDoma se nechtějí vzdát své identity. Nejsou přesvědčeni, že je integrace v jejich nejlepším zájmu, a preferují svébytnost. Jejich geografická a sociální izolace stále přetrvává, což má za následek chronický nedostatek přístupu k základním službám, jako je voda, hygiena a zdravotní péče.

Mytologie kmene VaDoma je stejně tak neobvyklá jako jejich genetická anomálie. Jejich příběhy o původu se pohybují na pomezí pozemské přírody a hvězdných dálav, a dávají tak hluboký kulturní smysl jejich fyzické jedinečnosti a izolovanému způsobu života. Tyto mýty nejen mají vysvětlit jejich původ, ale také posílit jejich kmenovou hrdost a odlišnost od okolních etnik.

Základní a nejvíce pozemská verze jejich původu je pevně spjata s africkou krajinou. Podle této tradiční mytologie se předkové VaDoma vynořili přímo z obrovského stromu baobabu. Baobaby, často nazývané „stromy života“ pro svou schopnost uchovávat vodu a poskytovat útočiště a potravu, jsou v africké kultuře uctívané. Mýtus vypráví, že po sestupu z tohoto posvátného stromu začali jejich předkové chodit vzpřímeně, což je zjevný odkaz na přechod od plazivého způsobu pohybu k lidskému. Vzápětí se pustili do lovu a sběru plodů země. Tento mýtus tak nejen popisuje jejich stvoření, ale také legitimizuje a posvěcuje jejich současný a tradiční způsob života coby lovců a sběračů.

Mnohem spektakulárnější a často opakovaný je však kosmický mýtus předávaný staršími kmene VaDoma, který se snaží vysvětlit i jejich dvouprstou ektodaktylii. Starší VaDoma věří, že jejich dávní předkové byli ptákovití tvorové, kteří přiletěli z vesmíru. Jejich domovská planeta se nacházela v systému Sirius, a své první kolonie měli založit na planetě zvané Liitolafisi, která je umístěna v naší Sluneční soustavě. Tito „hvězdní“ ptákovití předkové se následně spářili s prvními ženami v regionu, a děti zrozené z tohoto neobvyklého intergalaktického a mezidruhového spojení nesly genetickou kombinaci, která se projevila charakteristickým „pštrosím chodidlem“.

Jméno VaDoma je často používáno k popisu polo-mýtického lidu, známého svou magií, nepředvídatelností a pověstí, že jsou těžko k nalezení a žijí skrytě mezi stromy. Vědci spekulují, že tato pověst o magických lesních lidech by mohla být kulturní vzpomínkou na dřívější populace lovců a sběračů Khoisan, kteří obývali údolí Zambezi před příchodem bantuských etnik. To by naznačovalo, že VaDoma mohou mít prastarou vazbu na tuto dřívější populaci, čímž by jejich mýty a jedinečnost získaly ještě hlubší historický rozměr.

Jazyková situace kmene VaDoma odráží jejich pozici v Africe: jsou izolovaní, ale ne zcela oddělení. Jejich mateřským jazykem je Dema, úzce spojený s dominantním jazykem Shona používaným ve většině Zimbabwe. Znalost Dema jim zajišťuje vzájemnou srozumitelnost s mluvčími shonských dialektů, konkrétně Korekore a Tande Shona. Jelikož žijí v regionu Kanyemba bok po boku s lidmi Shona a také s kmenem Kunda, jsou VaDoma přirozeně bilingvní, či dokonce multilingvní, přičemž aktivně používají i jazyky Korekore Shona a Kunda. Nicméně, navzdory této jazykové flexibilitě, si VaDoma pevně drží svou kmenovou identitu. Jsou známy zprávy, že pociťují hlubokou kmenovou hrdost a věří, že svou jedinečností a čistotou kmene převyšují členy okolních etnik.

Zdroje: Wikipedia, Science Times, 101 Last Tribes, Kabira Safaris, Talk Africana,