Článek
Měřila skromných 156 centimetrů, ale když se postavila k mikrofonu, posluchačům naskakovala husí kůže. Jana Robbová patřila k nejvýraznějším, nejživelnějším a paradoxně nejrychleji pohaslým hvězdám československé populární hudby 70. let. Kvůli chraplavému, syrovému projevu a explozivnímu temperamentu jí kolegové přezdívali „Sopka“ a hudební kritici v ní viděli tuzemskou odpověď na rockovou ikonu Janis Joplin.
Měla svět u nohou, zpívala s Karlem Gottem i Václavem Neckářem a v anketě Zlatý slavík porážela tehdejší stálice. Jenže obrovský dar nedokázala unést. Osobní tragédie, těžké deprese a závislost na alkoholu ji srazily z vrcholu až na úplné dno. Od chvíle, kdy tato lidská kometa definitivně dohořela a sežehla sama sebe, uplynuloneuvěřitelných třicet let.
Ze zdravotní školy do barů západní Evropy
Jana Robbová se narodila 4. dubna 1951 v Praze na Štvanici a od dětství byla vším, jen ne křehkou panenkou. Vyrůstala se starším bratrem a maminkou, kamarádila se zásadně s kluky, kteří jí kvůli drobné postavě přezdívali „Trpaslík“ nebo „Malé pivo“. Věnovala se baletu a sportovní gymnastice, dokud jí vážné zranění kolene nedonutilo přestat. Tehdy vzala do ruky kytaru a jako samouk objevila svůj největší talent - hlas.
Studovala střední zdravotnickou školu, ale osud s ní měl jiné plány. V sedmnácti letech se přihlásila do soutěže Hledáme nové talenty. Její divoké podání hitu Massachusetts od Bee Gees uhranulo kapelníka skupiny The Lovely Sextet. Nabídka na angažmá přišla okamžitě, měla však háček – jelo se na dlouhé turné do zahraničí.
Aby mohla neplnoletá Jana vycestovat za hranice, musela ji maminka nechat úředně zplnoletit. Mladá dívka tak přerušila školu a strávila dva roky koncertováním po diskotékách a klubech v západním Německu, Nizozemsku, Švýcarsku či Jugoslávii.
„Zpívat jsem se nikdy neučila. Mým vzorem byli Beatles,“ vzpomínala později. Západní škola barových kapel ji dokonale vyzpívala. Naučila se anglicky i německy, osvojila si živelnou improvizaci a nasála repertoár od jazzu po tvrdý rock. Ačkoli měla nespočet příležitostí na Západě emigrovat a manažeři jí nabízeli nahrávání singlů, strach ze samoty v cizím světě ji nakonec vrátil zpět do Prahy.
Nástup do Semaforu a šok ve Zlatém slavíku
Když se v roce 1971 vrátila domů, dozvěděla se, že z divadla Semafor odchází Naďa Urbánková. Robbová se bez váhání přihlásila na konkurz. Její nezkrotná energie a nakažlivý chraplák okamžitě očarovaly Jiřího Grossmanna a Miloslava Šimka. V září téhož roku se stala pevnou součástí semaforského souboru, kde zářila v legendárních Návštěvních dnech.
Netrvalo dlouho a všiml si jí i samotný Karel Gott. V legendárním vánočním televizním recitálu z roku 1972 spolu sehráli scénku, která se zapsala do historie. Opřená o piáno se Gotta zeptala: „Pane Gott, můžu si s váma zazpívat?“ Gott na její nakřáplý soprán zareagoval: „S tímhle hlasem? Asi těžko.“ Jana se však nenechala odbýt, zanotovala s kapelou pár taktů a Mistr uhranivě uznal: „Ovšem s tímhle hlasem – ano!“
Výsledkem byl slavný duet Toulky, který okamžitě opanoval rozhlasový éter. Pro Janu to byl odrazový můstek do nejvyšších pater popularity. V anketě Zlatý slavík 1973 předvedla husarský kousek – z předchozího 31. místa vylétla rovnou na 5. místo. Za sebou neochvějně nechala taková jména jako Hana Zagorová, Marie Rottrová nebo Věra Špinarová. V první desítce nejpopulárnějších zpěvaček se pak držela další tři roky.
Hlas, který miloval film i Neckářovy Bacily
Hudební kritici byli z Robbové nadšení, ale zároveň varovali, že její styl je pro hlasivky sebezničující. V roce 1975 o ní publicista František Horáček napsal prorocká slova:
„Hlas má od přírody výjimečný, přitažlivě zbarvený, drsný i silný. Žádné zlato v hrdle, ale zápalná směs. Zažil jsem koncerty, kdy tenhle hlas zněl nakřáple a opotřebovaně… zážitek se mi většinou překrýval strachem, zdali najednou nepřijde strašný kiks.“
Její výjimečný projev si oblíbil i film. V komedii Holky z porcelánu (1974) nazpívala skladbu „Svatební cesta“. V kinosálech excelovala také v komedii Co je doma, to se počítá, pánové… (1980), kde propůjčila svůj energický hlas postavě Nadi v podání Dagmar Veškrnové v chytlavé písni Badýdy bába.
Po odchodu ze Semaforu v roce 1977 zakotvila u bratrů Neckářových v kapele Bacily. Václav Neckář tehdy hledal partnerku, která by byla menší než on, což Jana se svými 156 centimetry splňovala dokonale.
Byla neřízenou střelou. Kapelník Jan Neckář vzpomínal, že kdykoliv po koncertě dorazili do hotelové restaurace, kde hrála živá hudba, Jana okamžitě vyskočila na pódium a vystřihla si s místními muzikanty strhující blues. Jenže právě v té době už začaly na povrch vyplouvat její temní osobní démoni.
Osobní peklo: Neplodnost, bulimie a nespolehlivost
Zatímco na pódiu rozdávala energii a smích, v soukromí prožívala Jana Robbová hluboké lidské tragédie. Její dvě manželství skončila krachem a rozvodem. Největší ránu pro její psychiku však znamenala neplodnost. Prodělala dvě mimoděložní těhotenství a verdikt lékařů, že nikdy nebude mít toužebně vyhlížené děti, ji definitivně zlomil.
Své hluboké deprese začala utápět v alkoholu. K tomu se přidaly vážné poruchy příjmu potravy – trpěla bulimií a anorexií. Její bratr Miroslav Robb později vzpomínal na její nezdravé stravovací návyky, kdy jídlo konzumovala jen kvůli chuti a následně ho zvracela, aby nepřibrala.
Alkoholu propadala čím dál víc, což fatálně poznamenalo její profesionalitu. Právě kvůli pití skončila její nadějná spolupráce s Karlem Gottem – jednoduše dvakrát nepřišla na domluvenou schůzku. Stejně tak ztroskotalo natáčení její první samostatné LP desky, protože se nedostavila na drahé, předem zaplacené nahrávací frekvence ve studiu.
„Později její pití vygradovalo do takového stádia, že několikrát spadla přímo na pódiu při vystoupení, jindy na koncert vůbec nedorazila nebo nebyla schopná vyjít na jeviště,“ popsal smutnou realitu její bratr. Absolvovala sice dvě protialkoholní léčení, ale závislost byla silnější.
Ze zpěvačky servírkou a konec v zapomnění
Definitivní konec kariéry nastal 11. března 1985. Pořadatel tehdy bez udání důvodu zrušil její plánovaný koncert. Zpěvačka, unavená věčnými schvalovacími procesy komunistického režimu a neustálými výtkami vůči jejím „zápaďáckým manýrům“ a anglickému repertoáru, se psychicky totálně složila. S hudební scénou sekla ze dne na den a už se na ni nikdy nevrátila.
Protože neměla dokončené vzdělání ani maturitu, musela brát zavděk jakoukoliv prací. Vystupovala pod novým příjmením Kočová, které získala z druhého manželství. Žena, která kdysi vyprodávala sály a zpívala s největšími hvězdami země, skončila jako prodavačka v kantýně a servírka v zapadlých hospodách na okraji Prahy. Přestože si jako malá holka na servírku ráda hrála, takovou realitu nečekala. Snila o tom, že si jednou otevře vlastní country hospodu, ale na to už neměla sílu ani finance.
V roce 1996 se její zdravotní stav dramaticky zhoršil. Lékaři dlouhých šest měsíců mylně diagnostikovali její kruté bolesti jako nachlazení průdušek. Když konečně odhalili, že se jedná o rakovinu jícnu v pokročilém stádiu, bylo už na jakoukoliv záchranu příliš pozdě.
Jana Robbová zemřela opuštěná a v naprostém zapomnění 4. srpna 1996 v nemocnici ve Vysočanech, pouhé čtyři měsíce po svých 45. narozeninách. Na její vlastní přání se pohřeb konal výhradně v nejužším rodinném kruhu. Český pop tak ztratil jeden ze svých největších talentů – divokou Sopku, která nedokázala kontrolovat svůj vlastní výbuch a nakonec sežehla samu sebe.
