Šalomoun měl královnu ze Sáby oblestít, aby se s ní mohl vyspat

Na území dnešní Etiopie a Jemenu právě usedla na trůn obrovské a pohádkově bohaté říše osmnáctiletá dívka. Jmenuje se Makeda, v západním světě známá spíše jako královna ze Sáby. Její osud je od samého počátku opředen legendami, které se prolínají skrz Bibli, korán i posvátné etiopské texty. Podle těchto pramenů byla Makeda dcerou krále Angaba, jenž v zemi obnovil víru v jediného boha Jahveho. Aby však mohla po otcově smrti převzít vládu nad říší Simen, musela již v pouhých sedmi letech složit krutou přísahu: navždy zůstat pannou. Tamní kněží se totiž panicky obávali, že by se královna mohla provdat za cizího panovníka, který by zemi vnutil své pohanské bohy a zničil jejich víru.

Makeda byla neobyčejně vzdělaná žena. Její otec ji nechal vychovat na dvoře egyptského faraona, kde se naučila věcem, které byly do té doby vyhrazeny výhradně mužům – bravurně jezdila na koni, střílela z luku a dokázala řídit válečný vůz. Hned při své korunovaci se však zamilovala do asyrského prince Asádarona. Bdělí strážci víry okamžitě zasáhli a lásku zakázali. Zlomená panovnice, která musela upřednostnit povinnost před vlastním štěstím, začala muže nenávidět a viděla v nich strůjce svého celoživotního utrpení.

Rozhodla se pro radikální krok: ve své zemi obrátila patriarchální řád naruby. Zavedla zákony, podle nichž se domácí práce staly povinností mužů, zatímco dědické právo náleželo výhradně ženám. Zřídila dokonce elitní vojsko amazonek a naplno se vrhla do budování své říše. Na břehu Rudého moře vystavěla nové velkolepé město Sába s palácem na umělém pahorku, který vypadal, jako by se vznášel přímo v nebi. Přesto v soukromí plakala a toužila po lásce. Její osobní astrolog jí nakonec vyčetl z hvězd, že její palčivé citové dilema dokáže vyřešit pouze nesmírně moudrý a mocný panovník ze severu – král Šalomoun z dalekého Jeruzaléma.

Biblické knihy líčí tuto událost s neskrývaným obdivem. Královna se o Šalomounově věhlasu a jeho výjimečném daru moudrosti od Boha doslechla ve své vzdálené domovině. Nerozhodla se však pro pouhou formální návštěvu plnou zdvořilostních frází. Její cesta byla pečlivě naplánovanou misí, která měla otestovat, zda je králův intelekt skutečně tak hluboký, jak tvrdily zvěsti, nebo zda jde o pouhou propagandu sousedního státu.

Když dorazila do Jeruzaléma, doprovázel ji monumentální průvod. Karavana velbloudů byla naložena nesmírným množstvím zlata, drahých kamenů a především drahocenného koření, které mělo v tehdejším světě hodnotu převyšující drahé kovy. Samotné setkání se Šalomounem se proměnilo v intelektuální duel. Královna krále podrobila sérii rafinovaných hádanek, složitých filosofických otázek a etických dilemat. Podle rabínských tradic šlo o zkoušky, které měly prověřit jeho schopnost rozlišovat pravdu od lži a přirozenost od umělosti (jedna z legend například vypráví, jak král musel rozeznat živé květiny od dokonale vyrobených umělých, což vyřešil tím, že do sálu vpustil včely). Šalomoun zodpověděl každou její otázku bez jediného zaváhání. Královna, ohromena nejen jeho moudrostí, ale i nádherou jeho paláce a uspořádáním jeho dvora, uznala jeho velikost, požehnala jeho Bohu a oba panovníci stvrdili spojenectví bohatou výměnou darů. Tato návštěva nebyla jen setkáním dvou myslí, ale také strategickým spojením, které otevřelo nové obchodní cesty spojující Středozemní moře s Indickým oceánem.

Zatímco teologické texty mají o existenci královny jasno, moderní věda se potýká s otázkou: Kde přesně se její bohatá říše nacházela? Vědecké teorie se dělí mezi dvě hlavní oblasti oddělené Rudým mořem – jižní cíp Arabského poloostrova (dnešní Jemen) a Africký roh (dnešní Etiopie a Eritrea). Obě tato území vykazují prokazatelné známky vyspělých starověkých civilizací.

Většina historických a archeologických indicií ukazuje na území dnešního Jemenu, kde se v 1. tisíciletí před naším letopočtem rozkládala mocná Sábejská říše s hlavním městem Marib. Sábejci byli mistři pouštního inženýrství a obchodu. Dokázali vybudovat monumentální Maribskou přehradu, která proměnila vyprahlou krajinu v kvetoucí oázu a umožnila nebývalý rozkvět zemědělství. Co je však nejdůležitější, Sába kontrolovala takzvanou „Kadidlovou stezku“. Kadidlo a myrha, pryskyřice nezbytné pro náboženské rituály v celém tehdejším civilizovaném světě od Egypta po Řím, se produkovaly právě zde. Tento monopol přinesl Sábejcům tak pohádkové bohatství, že pro ně Římané později razili termín Arabia Felix – Šťastná Arábie. Výzkumy v Maribu, zejména odkrývání chrámu Mahram Bilqís (chrám boha měsíce Almaqaha), odhalily monumentální architekturu a nápisy, které dokládají vysokou úroveň této civilizace, byť přímý archeologický důkaz nesoucí jméno konkrétní královny věda stále ještě hledá.

Na druhé straně Rudého moře leží Etiopie, jejíž obyvatelé jsou skálopevně přesvědčeni, že domovem královny (kterou nazývají Makeda) bylo starobylé město Aksum. Etiopská vysočina byla v té době domovem vyspělé kultury, která udržovala velmi těsné obchodní i kulturní styky právě s jižní Arábií. Jazyková, náboženská i architektonická příbuznost mezi starověkým Jemenem a Etiopií je tak silná, že mnozí historici hovoří o společném kulturním prostoru. Je tedy velmi pravděpodobné, že domnělá říše Sába nebyla omezena dnešními státními hranicemi, ale představovala rozsáhlou obchodní unii, která efektivně kontrolovala obě strany klíčové námořní úžiny Bab-al-Mandab.

Pro Etiopany není Makeda pouhou historickou postavou z učebnic dějepisu, ale samotným základním kamenem jejich národní a náboženské identity. Tento pohled je detailně rozpracován v knize Kebra Nagast (Kniha slávy králů), což je etiopský národní epos ze 14. století, který kompiluje mnohem starší ústní tradice a texty. Tento spis posouvá biblické vyprávění o setkání v Jeruzalémě do zcela nové roviny. Popisuje, jak Šalomoun, okouzlen Makedinou krásou a inteligencí, použil lsti, aby s ní mohl strávit noc. Slíbil jí, že se jí nedotkne, pokud ona sama si nevezme nic z jeho majetku. V noci však nechal královně předložit silně kořeněné jídlo a vedle jejího lůžka postavit nádobu s vodou. Když se probudila žízní a napila se, král prohlásil, že porušila slib, neboť voda je nejcennějším majetkem v jeho suché zemi.

Z tohoto spojení se po návratu královny na jih narodil syn Menelik I. Když mladý princ dospěl, vydal se do Jeruzaléma, aby poznal svého otce. Šalomoun ho přijal s obrovskou radostí a chtěl ho učinit svým nástupcem, avšak Menelik se rozhodl vrátit domů. Doprovázet ho měli synové jeruzalémských kněží. Podle eposu tito mladíci, vedeni božským vnuknutím, tajně odnesli z jeruzalémského chrámu Archu úmluvy – nejsvětější schránu obsahující kamenné desky s Desaterem přikázání – a nahradili ji pouhou kopií. Když to Menelik zjistil, pochopil, že nad ním i nad jeho lidem bdí Boží vůle.

Archa byla převezena do Etiopie, kde je podle pevného přesvědčení tamní pravoslavné církve dodnes střežena v kapli chrámu Panny Marie Sionské v Aksumu. Tento čin přenesl duchovní centrum vyvoleného lidu z Izraele do Etiopie. Menelik I. se stal zakladatelem Šalomounovské dynastie, jejíž panovníci vládli zemi v nepřerušené linii (s výjimkou několika historických zvratů) až do roku 1974, kdy byl svržen poslední etiopský císař Haile Selassie I. Královna ze Sáby je tak v etiopském chápání dějin vnímána jako matka zakladatelka, která přinesla své zemi nejen královskou krev, ale i pravou víru.

Postava královny ze Sáby zaujímá velmi významné místo také v islámské teologii a tradici, kde vystupuje pod jménem Bilqís. Korán se jejímu příběhu věnuje v 27. súře. V islámské verzi příběhu hraje klíčovou roli pták dudek, který sloužil v Šalomounově mystické armádě zvířat a džinů. Dudek jednoho dne přinesl králi zprávu o bohaté zemi Sába, které vládne moudrá žena, jejíž lid se však dopouští těžkého hříchu – místo jediného Boha uctívá Slunce.

Sulejman, který byl nejen králem, ale i mocným prorokem s nadvládou nad přírodními živly a duchovními bytostmi, poslal Bilqís dopis, v němž ji vyzval, aby se podrobila jedinému Bohu a přišla do jeho paláce. Bilqís, jakožto moudrá a mírumilovná panovnice, se chtěla vyhnout válečnému střetu, který by zničil její zemi. Pokusila se Sulejmana nejprve obměkčit bohatými dary. Prorok však dary odmítl s tím, že to, co mu dal Bůh, je mnohem cennější.

Když se Bilqís vydala na cestu k jeho dvoru, Sulejman se rozhodl ukázat jí svou nadpřirozenou moc. Požádal své džiny, aby přenesli její velkolepý trůn ze Sáby do Jeruzaléma dříve, než sama dorazí. Když Bilqís vstoupila do paláce a uviděla svůj vlastní trůn, poznala, že čelí moci, která přesahuje lidské chápání. Dalším zlomovým okamžikem byl její vstup do palácové haly s podlahou z křišťálu, pod nímž protékala voda. Bilqís si v domnění, že vstupuje do hluboké vody, vykasala sukně a odhalila své nohy. Když jí Sulejman vysvětlil, že jde o pouhý skleněný efekt, královna pochopila svou dosavadní duchovní slepotu. Padla na kolena, zřekla se uctívání slunce a přijala islám. Islámská tradice tak klade důraz především na její duchovní transformaci a vyzdvihuje její schopnost rozpoznat pravdu a vzdát se falešné pýchy ve prospěch vyššího poznání.

Ať už byla královna ze Sáby historickou osobností z masa a kostí, nebo zda se v její postavě spojily osudy několika různých starověkých vládkyň, její stopa v kulturních dějinách zůstává neotřesitelná. Prochází napříč staletími jako trvalý inspirační zdroj pro literaturu, malířství, operu i moderní kinematografii. V renesančním umění byla zobrazována jako symbol moudrosti, v období romantismu jako exotická, svůdná a tajemná kráska z Orientu a v moderní době se k jejímu poselství obracejí feministická studia jako k jednomu z prvních doložených příkladů suverénní ženské moci, která nebyla odvozena od muže.

Tato panovnice nám i po třech tisících letech připomíná dobu, kdy se na křižovatkách starověkých obchodních cest setkávaly odlišné kultury, náboženství a filozofie. Její příběh funguje jako živoucí most mezi světem Bible, Koránu a afrických legend – most postavený na základech vzájemného respektu, touhy po poznání a moudrosti, která dokáže překonat i ty nejhlubší propasti mezi národy.

Zdroje: Wikipedia, Britannica, Chabad, 100+1