Článek
Ministryně financí Alena Schillerová si pochvaluje preventivní efekt a slovní intervenci. Jenže pohled na tvrdá data a vyjádření z trhu naznačuje, že stát spíše jen pozoruje proces, který by se stal i bez něj, a marže využívá jako zástupné téma pro uklidnění veřejnosti.
Marže klesají samy, stát si jen přisvojuje zásluhy
Ministerstvo financí operuje s čísly, která na první pohled vypadají jako jasný důkaz úspěšné státní regulace. Podle oficiálních dat klesly indikativní hrubé marže u nafty z předkrizových 2,70–3,20 Kč na současné hodnoty pohybující se kolem 1 koruny za litr. Ministryně Alena Schillerová tento propad interpretuje jako přímý důsledek své „slovní intervence“ a hrozby cenovým výměrem. Realita u čerpacích stanic je však mnohem prostší a s ministerským monitoringem má společného jen málo.
Klíčovým faktorem je prudký a skokový růst nákupních cen na rotterdamské burze, vyvolaný eskalací konfliktu v Íránu. V takových momentech se prodejci dostávají do kleští. Zatímco jejich nákupní náklady rostou prakticky ze dne na den o koruny, nemohou stejným tempem zdražovat na stojanech, aniž by riskovali totální odliv zákazníků nebo přestřelení psychologických cenových hladin. Marže se tak v první fázi krize stlačují automaticky – prodejci obětují část svého zisku, aby udrželi koncovou cenu na snesitelné úrovni a zůstali konkurenceschopní.
Zkušenosti majitelů čerpacích stanic, jako je Jiří Ondra ze sítě Tank ONO, potvrzují, že trh funguje na principu vysokého obratu, nikoliv umělého navyšování marží v časech krize. „Stavíme na větším objemu prodaných litrů a menší marži. Teď je to období docela těžké, protože ceny fakt stoupají,“ vysvětluje Ondra. Pro provozovatele, kteří už desetiletí drží marže pod jednou korunou, je vládní kontrola spíše administrativní zátěží než strašákem. Pokud nákupní cena roste rychleji než ta prodejní, marže mizí přirozeně, nikoliv pod tlakem tabulky v Excelu z Ministerstva financí.
Tento jev navíc potvrzuje i Unie nezávislých petrolejářů. Ti upozorňují, že prodejci často kompenzují drahé nákupy ze svých rezerv, aby nemuseli měnit totemy několikrát denně. Vládní monitoring tak v podstatě jen dokumentuje tržní mechanismus, který by proběhl i bez něj. Přesto se stát snaží vzbudit dojem, že je to právě on, kdo drží ruku na tepu trhu a chrání peněženky občanů před „nenasytnými“ pumpaři, ačkoliv za nízké marže v tuto chvíli vděčíme spíše panice na burze a ostré konkurenci mezi čerpacími stanicemi.
Česko je levnější než sousedé
Pohled na celoevropské srovnání cen k 16. březnu 2026 ukazuje, že český řidič je na tom v kontextu regionu stále relativně dobře. S cenou 38,15 Kč za litr benzínu a 42,54 Kč za naftu patří Česko k levnějšímu průměru Evropské unie (konkrétně držíme osmou nejnižší příčku). Zatímco v sousedním Německu už nafta atakovala v přepočtu hranici 52 korun a v Rakousku se blíží 48 korunám, tuzemské ceny zůstávají – i přes dramatický růst – o poznání níž.
Alena Schillerová může v televizních debatách argumentovat, že vládní strategie „přísného dohledu“ nese své ovoce, ačkoliv realita je zakotvena spíše v daňové politice než v hrozbách pumpařům. Česká republika totiž dlouhodobě operuje s nižšími sazbami spotřební daně u nafty, což v době globálních krizí vytváří přirozený cenový polštář. Právě tento strukturální rozdíl, a nikoliv každodenní hlášení marží, je tím, co drží české ceny pod úrovní západních sousedů.
Odborníci z branže proto vládní aktivitu označují za nadbytečnou divadelní kulisu. Podle nich stát mrhá energií na sběr dat, která jsou veřejně dostupná a predikovatelná. „K takovému kroku bohatě postačuje, aby si jednou denně sedl jeden úředník ministerstva financí k počítači a stáhl si ceny z burzy v Rotterdamu,“ podotýká Indráček. Z těchto dat lze totiž i bez šikanování 2 500 čerpacích stanic přesně dopočítat, zda někdo situaci zneužívá, či nikoliv.
Celá vládní strategie tak působí spíše jako psychologická hra s veřejností. Cílem není ani tak reálná regulace trhu, jako spíše vytvoření dojmu, že stát „něco dělá“ a nenechává lidi napospas globálním trhům. V situaci, kdy vláda sama přiznává, že daňová politika je „trajekt, který nemůže reagovat na denní oscilace“, se marže staly ideálním fackovacím panákem. Je to bezpečné politické téma, které nic nestojí státní pokladnu, ale budí dojem rozhodnosti a péče o občana.
Státní Čepro: Kovářova kobyla chodí bosa
Největší trhlinu v celém vládním tažení proti vysokým maržím představuje postavení státního podniku Čepro, pod který spadají sítě čerpacích stanic EuroOil a nově i Robin Oil. Zatímco Alena Schillerová z pozice ministryně financí veřejně hrozí soukromým pumpařům „cenovým výměrem“ a drakonickými kontrolami, u pump, které stát přímo vlastní a ovládá, panuje naprostý klid. Žádný pokyn k plošnému snížení marží nebo zastropování cen u státních stojanů totiž nedorazil.
Ministerstvo se hájí tím, že Čepro se musí chovat jako „řádný hospodář“ a nemůže svévolně prodávat levněji, než za kolik nakupuje. Stát se obává, že pokud by EuroOil uměle podsekl trh, mohl by být obviněn z narušování hospodářské soutěže a predátorských cen. Mluvčí resortu Michal Žurovec k tomu dodává, že stát nemůže nutit firmu k politice, která by generovala ztrátu a ve výsledku poškodila daňového poplatníka.
Pokud by vláda skutečně věřila, že marže jsou tím hlavním problémem, má v rukou ideální nástroj: mohla skrze EuroOil nastavit nízkou „referenční cenu“ a donutit tak konkurenci k následování. Místo toho se však stát raději schoval za paragrafy o péči řádného hospodáře, čímž jen potvrdil, že celá akce s monitoringem je především politickým divadlem pro voliče, nikoliv reálnou snahou o levnější pohonné hmoty.
