Sisi držela drastické diety a denně cvičila. Po třicítce odmítala ukázat tvář

Příběh Alžběty Amálie Evženie, které svět nikdy neřekl jinak než Sisi, začal o vánočním večeru roku 1837 v Mnichově. Narodila se do rodiny bavorského vévody Maxmiliána Josefa a jeho manželky Ludoviky, dcery bavorského krále. Její dětství na venkovském sídle v Possenhofenu na břehu Starnberského jezera mělo daleko k upjatému životu budoucí panovnice. Otec, známý svou výstředností, láskou k cirkusu, cestování a hře na citeru, vštípil malé Alžbětě lásku k přírodě, volnosti a jízdě na koni. Sisi rostla bez přísných společenských konvencí, toulala se lesy, psala básně a sdílela s otcem romantický pohled na svět.

Vše se radikálně změnilo v létě roku 1853 v rakouském lázeňském městě Bad Ischl. Setkání, které původně mělo zpečetit zásnuby rakouského císaře Františka Josefa I. s Alžbětinou starší a vzorně vychovanou sestrou Helenou (Nené), dopadlo úplně jinak. Teprve třiadvacetiletý monarcha se bezhlavě zamiloval do patnáctileté Sisi, jejíž bezprostřednost a divoká krása ho zcela uchvátily. Sisi, zaskočená a nepřipravená na takový životní zvrat, nabídku k sňatku přijala. Později si však do svého deníku povzdechla, že manželství je instituce, která člověka zbavuje veškeré svobody.

Svatba, která se konala 24. dubna 1854 ve Vídni, sice znamenala začátek jednoho z nejsledovanějších manželství historie, ale pro Sisi byla současně dnem, kdy se za ní definitivně zavřely brány svobodného světa.

Vídeňský dvůr patřil v polovině 19. století k nejupjatějším a nejkonzervativnějším v celé Evropě. Španělská dvorská etiketa zde diktovala každý krok, každé slovo a každý pohled. Pro mladou dívku zvyklou na svobodu bavorských lesů to byl obrovský šok. Sisi se ocitla v centru neustálé pozornosti, sledovaná kritickými pohledy dvořanů, kteří v ní viděli pouhou venkovskou dívku bez patřičného vychování.

Hlavním protihráčem mladé císařovny se stala její tchyně (a zároveň teta) arcivévodkyně Žofie. Žofie, žena pevných zásad a politického rozumu, považovala Sisi za příliš dětinskou a nezodpovědnou pro roli první dámy impéria. Začal tichý, ale vyčerpávající boj o moc nad chodem domácnosti i nad samotným císařem. František Josef, přestože svou ženu hluboce miloval, byl až příliš oddaný své matce a státním povinnostem, než aby dokázal Alžbětě poskytnout stoprocentní ochranu před tlakem dvora.

Konflikt vyvrcholil po narození prvních dětí – dcer Žofie a Gisely a vytouženého následníka trůnu Rudolfa. Arcivévodkyně Žofie převzala výchovu dětí s argumentem, že matka je příliš mladá a nezkušená. Alžbětě byl přístup k vlastním dětem omezován, což v ní zanechalo hluboké šrámy. Když v roce 1857 na cestách po Uhrách prvorozená dcera Žofie v pouhých dvou letech zemřela na tyfus, Alžběta propadla těžkým depresím. Vinu za tragédii dávala sobě i tlaku okolí a na čas zcela rezignovala na boj o výchovu zbylých dětí.

Aby Alžběta získala zpět kontrolu nad svým životem a našla zbraň, kterou by mohla oslnit i ovládnout své okolí, upnula se k něčemu, co patřilo výhradně jí – ke svému tělu a kráse. Stala se jednou z prvních celebrit moderní éry, která si vybudovala kult osobnosti založený na nekompromisní estetice a fyzické dokonalosti.

Sisi měřila 172 centimetrů, což bylo na tehdejší dobu velmi nadprůměrné, ale její váha se po celý život pohybovala mezi 45 a 50 kilogramy. Její obvod pasu činil neuvěřitelných 46 až 50 centimetrů. Aby si tuto extrémní siluetu udržela, podstupovala drastické hladovky. Živila se pouze masovými vývary, šťávou ze syrového hovězího masa, pomeranči, mlékem a vaječnými bílky. Když se váha přiblížila k hranici 50 kilogramů, okamžitě nastoupila absolutní hladovka. Dnes by lékaři její chování nepochybně diagnostikovali jako mentální anorexii kombinovanou s vigorexií (přehnanou touhou po sportovní postavě).

Fyzická aktivita císařovny byla na tehdejší poměry šokující. V každém svém paláci si nechala zřídit tělocvičnu s kruhy, bradly a žebřinami, kde každé ráno tvrdě cvičila. Následovaly několikahodinové rychlé pochody krajinou, kterým její dvorní dámy sotva stačily a často při nich kolabovaly vyčerpáním. Byla také považována za nejlepší a nejodvážnější jezdkyni na koni v celé Evropě, dokud jí bolesti kloubů v pozdějším věku tuto vášeň neznemožnily.

Kapitolou samou o sobě byly její ikonické vlasy, které jí sahaly až k patám. Jejich každodenní česání trvalo dvě až tři hodiny. Během této doby se Sisi učila cizí jazyky (především maďarštinu a starořečtinu). Každý vypadlý vlas jí kadeřnice musela ukázat na stříbrném podnose, a pokud jich bylo moc, císařovna propadala záchvatům hněvu. Jednou za tři týdny se vlasy umývaly směsí syrových žloutků a koňaku, což byl rituál, který zabral celý den. Váha mokrých vlasů byla tak obrovská, že Alžbětu často trápily silné migrény a musela trávit hodiny v sedě, s vlasy zavěšenými na speciálních popruzích, aby se ulevilo její krční páteři.

Alžběta se odmítala podřídit tradiční roli císařovny, která měla pouze reprezentovat a rodit děti. Postupem času si vybojovala absolutní nezávislost na vídeňském dvoře, který upřímně nenáviděla a nazývala ho svým vězením. Její chování vyvolávalo mezi konzervativní aristokracií pobouření.

Jedním z nejvýraznějších projevů její rebelie byla láska k tetování. V roce 1888, během jedné ze svých tajných návštěv přístavní krčmy v loděnici, si nechala na rameno vytetovat kotvu – symbol své lásky k moři a věčného pouta s námořníky a tuláky. František Josef byl tímto krokem šokován, ale Sisi to vnímala jako definitivní vyjádření své vnitřní svobody. Měla také v plánu nechat si vytetovat velkého orla na záda, od čehož nakonec upustila.

Kromě toho byla Sisi vášnivou kuřačkou, což bylo u žen z nejvyšších kruhů té doby naprosto nepřípustné. Kouřila silné cigarety a nepohrdla ani doutníkem. Ráda se obklopovala výstředními lidmi, na svém dvoře zaměstnávala trpaslíky, excentrické umělce a lidi z okraje společnosti, což byla přímá provokace namířená proti upjaté vídeňské elitě.

Čím byla starší, tím více se stranila lidí. Po třicátém roce věku se odmítala nechat portrétovat a fotografovat. Na veřejnosti se objevovala výhradně se závojem, vějířem nebo slunečníkem, kterým si zakrývala tvář. Chtěla, aby si svět pamatoval pouze její mladistvou a dokonalou podobu. Pokud se někdo pokusil její tvář zachytit, propadala panice.

Neustálý tlak a psychické vyčerpání vedly k tomu, že Sisi trávila většinu roku na cestách. Trpěla tím, co dnes nazýváme psychosomatickými potížemi – kdykoli se přiblížila k Vídni, propukal u ní úporný kašel, horečky a slabost. Jakmile však hranice Rakouska opustila, její stav se zázračně zlepšil.

Jediným místem v monarchii, které si skutečně zamilovala, bylo Maďarsko (Uhersko). Sisi našla v Maďarech spřízněné duše – národ toužící po svobodě a rebelující proti rakouské nadvládě. Naučila se dokonale maďarsky a obklopila se maďarskými dvorními dámami (její nejbližší důvěrnicí se stala Ida Ferenczyová). Alžběta sehrála klíčovou politickou roli při rakousko-uherském vyrovnání v roce 1867. Svým vlivem na Františka Josefa výrazně přispěla k uznání práv Maďarů a v červnu 1867 byla v Budíně slavnostně korunována uherskou královnou. Maďarský lid ji za to uctíval jako svou patronku a zachránkyni.

Dalším jejím útočištěm se stal řecký ostrov Korfu. Zde, fascinována antickou mytologií a postavou Achillea, necha vybudovat monumentální palác Achilleion. Tento luxusní bílý zámek, obklopený subtropickými zahradami s výhledem na Jónské moře, se stal jejím skutečným domovem, kde mohla žít daleko od reality všedního dne, obklopena pouze svými knihami, básněmi Heinricha Heineho (kterého považovala za svého duchovního učitele) a antickými sochami.

Nejtěžší životní rána zasáhla císařovnu 30. ledna 1889. Její jediný syn, třicetiletý korunní princ Rudolf, spáchal na loveckém zámečku Mayerling sebevraždu společně se svou teprve sedmnáctiletou milenkou, baronesou Mary Vetserovou. Rudolf, citlivý a liberálně smýšlející muž, se dlouhodobě utápěl v depresích, politické bezmoci a nešťastném manželství. Svou matku v mnohém připomínal – sdílel s ní neklidnou povahu, melancholii i odpor k vídeňskému dvoru.

Smrt následníka trůnu otřásla celou monarchií, ale pro Alžbětu znamenala definitivní konec jakékoli životní radosti. Z této rány se již nikdy nevzpamatovala. Vinu za synovu smrt připisovala sobě a své psychické labilitě, kterou podle svých slov synovi předala v genech.

Od onoho tragického dne až do konce svého života neodložila černý šat. Rozdala všechny své šperky a pestré šaty svým dcerám a služebnictvu. Stal se z ní doslova přízrak bloudící Evropou. Její básně z tohoto období jsou plné touhy po smrti, osamění a zmaru. Cestovala inkognito pod jménem hraběnka z Hohenemsu, prchala z jednoho místa na druhé, nikde nenašla klid a její dny se smrskly na nekonečné toulky podél mořských břehů a návštěvy sanatorií.

Osud císařovny se naplnil 10. září 1898 v Ženevě. Šedesátiletá Alžběta zde byla ubytována v hotelu Beau-Rivage pod svým obvyklým pseudonymem. Její přítomnost ve městě však odhalil místní tisk, což upoutalo pozornost pětadvacetiletého italského anarchisty Luigiho Lucheniho. Lucheni přišel do Ženevy s původním plánem zavraždit prince z orleánské dynastie, ten však nedorazil. Když se anarchista dočetl, že ve městě je rakouská císařovna, rozhodl se pro náhradní, ale o to slavnější cíl. Jeho jedinou motivací byla nenávist k aristokracii a touha zapsat se do dějin.

Když Alžběta v doprovodu své dvorní dámy Irmy Sztárayové kráčela po nábřeží k přístavišti, aby nastoupila na parník do Montreux, Lucheni k ní náhle přistoupil. Předstíral, že klopýtá, a prudce do císařovny narazil. V ruce přitom svíral podomácku naostřený trojhranný pilník, kterým Alžbětu bodl přímo do hrudi.

Sisi po nárazu upadla, ale s pomocí dvorní dámy okamžitě vstala. Kvůli extrémně pevně utaženému korzetu, který fungoval jako provizorní obvaz a brzdil vnitřní krvácení, si vůbec neuvědomila, jak vážné zranění utrpěla. Domnívala se, že dostala pouze ránu pěstí. Došla pěšky až na palubu lodi, kde teprve po několika minutách zkolabovala. Když jí dáma rozšněrovala korzet, objevila se na košili malá, téměř nekrvácející ranka v oblasti srdce.

Loď se okamžitě vrátila do přístavu a císařovna byla přenesena zpět do hotelu. Lékaři však již byli bezmocní. Pilník propíchl osrdečník a zasáhl levou komoru srdeční. Alžběta Bavorská zemřela. Její poslední slova na palubě lodi prý zněla: „Co se to se mnou stalo?“

Když se zprávu o smrti své ženy dozvěděl císař František Josef I., byl naprosto zdrcen. Podle svědků tehdy pronesl: „Nikdo neví, jak moc jsem tuto ženu miloval.“ Sisi byla pohřbena s nejvyššími poctami v Císařské hrobce kapucínského kláštera ve Vídni, po boku svého syna Rudolfa. Ironií osudu tak po smrti spočinula na místě, které za svého života tak zoufale odmítala.

Sisi se stala symbolem tragické krásy. Její životní příběh v sobě spojuje prvky pohádky o chudé dívce, která ke štěstí nepřišla, s moderním dramatem ženy bojující o vlastní identitu a emancipaci v mužském světě. Byla ženou, která výrazně předběhla svou dobu.

Zdroje: History Today, Bürgerleben, Smithsonian, Wikipedia