Článek
Znáte ten pocit, když se v žákovské knížce (dnes v aplikaci Bakaláři) objeví strohé oznámení: „V úterý výběr 60 Kč na divadelní představení v tělocvičně“? Rodič mechanicky odklikne platbu, v duchu pochválí školu, že dbá o kulturní rozvoj mladé generace, a dál věc neřeší. Jenže v téže chvíli se na chodbách základní školy začíná šířit tichá panika. Děti sice vítají fakt, že odpadne matematika, ale v hloubi duše tuší, že je čeká devadesát minut čistého, nefalšovaného utrpení.
Školy totiž s pravidelností nutí děti koukat na amatérská divadla, nemotorné kouzelníky nebo poslouchat rádoby umělce, kteří si své první tóny a životní frustrace testují na nevinném dětském publiku. A co je nejlepší? Žáci, respektive jejich rodiče, si za toto několikrát do roka opakované martyrium musí ještě sami zaplatit.
Nostalgické devadesátky: Radost, která rychle hořela v pekle trapnosti
Když jsem byl malý kluk, každé oznámení o blížícím se představení v nás vyvolávalo bezbřehou euforii. Celá třída jásala. Představa, že se legálně ulijeme z vyučování, byla opojná. Navíc jsme v té dětské naivitě upřímně věřili, že nás čeká skutečný kulturní zážitek.
To, co ale v prostorách vydýchaných tělocvičen nebo místních kulturáků s linem pamatujícím Husáka nastalo, mělo do kultury dál než průměrný český občan do vesmíru. Zpětně mám dokonce pocit, že se nám vedení školy tehdy za něco krutě mstilo. Jako by existoval tajný katalog s názvem „Jak za pár korun traumatizovat mládež“.
Vzpomínám si na to jako by to bylo včera. Na scénu nastoupil „kouzelník“. Ten pán nebyl ani šikovný, ani vtipný, ba ani průměrný. Jeho vrcholným číslem, které mělo uhranout generaci odchovanou prvními videohrami, bylo tahání ošuntělého plyšového králíka z polorozpadlého klobouku. Korunu všemu nasadil, když s kamennou tváří zavíral do drátěné klece plastové holuby a tvrdil nám, že právě zmizeli. Nezmizeli. Jen si je schoval do kapsy, což viděla i polovina dětí v zadní řadě.
V těsném závěsu za kouzelníkem se drželo maňáskové divadlo. To pro změnu naprosto postrádalo jakýkoliv náznak příběhu, logiky nebo scénografie. Hlavní kulisou byla odhadem krabice od banánů z nejbližšího Lidlu, přes kterou byl přehozený starý závěs. Herci, schovaní za touto provizorní barikádou, zřejmě zapomněli, že mluví k lidem. Výsledkem bylo, že jim kromě prapodivných skřeků a hysterického pištění nebylo vůbec nic rozumět. My, diváci, jsme seděli na nepohodlných lavicích, potili se v chemlonových svetrech a v duchu prosili o milost.
Všechny tyhle estetické rány pod pás se však daly přežít s mírným cynismem. Skutečný vrchol trapnosti a bizáru ale přišel s takzvanými „výchovně-vzdělávacími přednáškami“. Konkrétně mám na mysli osvětu na téma sexuální chování.
Představte si to: je vám jedenáct let. O anatomii a fungování lidského těla víte jen to, co jste pochytili z pochybných vtipů starších kluků na hřišti. Sedíte v naprostém tichu a před vás předstoupí postarší pán v tesilových kalhotách. Člověk by čekal biologický výklad, možná mírně suchopárné povídání o pubertě a ochraně. Omyl. Tento zasloužilý pedagogický kádr se rozhodl, že nás, jedenáctileté školáky, musí za každou cenu přesvědčit o tom, že i důchodci si užívají kvalitní a pestrý sexuální život.
„Víte, děti, věk je jenom číslo. Já a moje manželka se milujeme jako zamlada,“ hřímal do mikrofonu, zatímco nám s přesnými detaily líčil konkrétní praktiky, které ve své ložnici provádí.
Dodnes se mi při té vzpomínce ježí vlasy na hlavě. Kdo tohle proboha schválil? Kdo seděl v ředitelně, prolistoval nabídkový list tohoto pána a řekl si: „Ano, přesně tohle naši žáci v páté třídě potřebují slyšet, to je obohatí!“? Ten, kdo donutil naše rodiče za tuto exkurzi do cizí ložnice zaplatit, musel mít neskutečně zvrácený smysl pro humor.
Změnilo se něco? Generace se střídají, šmír zůstává
Netuším přesně, kam se kvalita dnešních školních představení posunula, ale mám takové neblahé tušení, že revoluce se nekonala. Jistě, dnes už možná herci netahají plyšáky z klobouku, ale nahradili je modernějšími formami zoufalství. Rádoby cool youtubeři, kteří mezi dětmi proplouvají s pochybnými přednáškami o kyberbezpečnosti, nebo angažovaná divadla, která se snaží teenagerům prodat těžká sociální témata způsobem, ze kterého by i dřevěný kůň dostal migrénu.
Celý tento systém parazitování na povinné školní docházce totiž funguje na principu dokonalé, kolektivně sdílené iluzi. Na jejím začátku stojí spokojení rodiče, kteří bez reptání vytáhnou z peněženky stovku, protože mají hřejivý pocit, že škola jejich ratolestem zprostředkovává hodnotný program a buduje v nich lásku k umění. Navýsost spokojení jsou i samotní učitelé, kterým díky tomu odpadnou dvě hodiny nervy drásajícího zkoušení, opravování písemek nebo překřikování třídy u tabule – bohatě stačí sednout si do zadní řady, hlídat únikové východy a občas hodit přísný pohled směrem k nejhlučnější skupince. A koneckonců, i ty děti jsou v daný moment vlastně docela spokojené, protože se nepíše žádný test, v tělocvičně je tma a pod lavicí se dá celkem legálně sjíždět TikTok.
Ta krutá pravda jim, stejně jako tehdy mně, dojde až zpětně. Teprve po letech, až získají skutečný vkus a nadhled, pochopí, na jaké estetické a morální hrůzy byli nuceni se v rámci povinné kultury dívat. Zjistí, že to nebyla kultura, ale prachobyčejný šmír, který dostal prostor jen proto, že ředitel potřeboval vykázat činnost a umělec třetí kategorie potřeboval zaplatit nájem.
Takže, milé školy, hlavně nepolevovat. Sláva mučení dětí! Dokud budou rodiče platit a děti mlčet, krabice od banánů a podivní kouzelníci naši vzdělávací soustavu nikdy neopustí.
