Špinavý, němý hoch s dopisem v ruce se zjevil uprostřed náměstí. Kdo byl Kaspar Hauser?

V temné sféře raného devatenáctého století, kdy osvícenský racionalismus ustupoval dobytí romantických vizí a fascinaci nevysvětlitelným, se zrodil jeden z nejkontroverznějších příběhů evropské historie. Případ Kaspara Hausera, mladíka, který se v roce 1828 zjevil na náměstí v Norimberku, se stal jak hřištěm pro konspirační teorie o královských intrikách, tak polem pro ranou psychologickou a forenzní debatu. Po více než sto devadesáti letech, přes propast času a mlžné zóny mýtů, však moderní věda konečně dokázala na jednu z klíčových otázek odpovědět, ačkoliv podstata Hauserovy identity zůstává i nadále v zajetí spekulací a pochybností.

Příběh tohoto takzvaného „vlčího chlapce“ začíná 26. května 1828, kdy se na veřejném prostranství Norimberku objevil dezorientovaný dospívající chlapec. Jeho vzhled byl zanedbaný. Měl obnošené šaty u sebe jen obálku obsahující dva záhadné dopisy. První, bez podpisu, adresovaný kapitánovi von Wessenigovi z místního jízdního pluku, ho označoval za dítě, které bylo vychováváno v izolaci a nyní má být přijato k vojsku. Autor, údajně chudý nádeník, tvrdil, že se chlapce ujal jako nemluvněte v roce 1812 a od té doby mu nikdy nedovolil „udělat jediný krok ven z domu“. Druhý, prý psaný matkou a datovaný rokem 1812, potvrzoval jméno Kaspar, datum narození 30. dubna 1812 a odkazoval na otce jako na kavaléristu.

Chlapcovo chování bylo zvláštní. Byl schopen jen opakovat fráze „Chci být kavalérista, jako můj otec“ a „Kůň! Kůň!“ a zjevně neměl žádné sociální návyky. Přestože působil intelektuálně zaostale a s omezenou slovní zásobou, dokázal se podepsat a později se rychle učil novým dovednostem. Úřady ho zprvu považovaly za tuláka a umístily ho do věže Luginsland norimberského hradu, kde byl svěřen do péče strážce Andrease Hiltela. Zde, navzdory pozdějším romantickým představám, byl popsán jako fyzicky zdatný, schopný samostatně vystoupat po devadesáti schodech, a s „dobrou barvou v obličeji“.

Teprve v rozhovorech se starostou Binderem a hlavně s prezidentem bavorského odvolacího soudu Paulem Johannem Anselmem Ritterem von Feuerbachem, který se ujal jeho záštity, vyprávěl Kaspar příběh, který šokoval Evropu. Tvrdil, že většinu svého mládí prožil v naprosté, temné samotě, v malé cele, kde spal na slámě. Krmili ho chlebem a vodou, přičemž své věznitele nikdy nezahlédl. Pouze krátce před propuštěním ho navštívil maskovaný muž, který ho naučil základům pohybu, psaní jména a oné zmíněné fráze. Hauserova tragická výpověď o životě v izolaci okamžitě podnítila představivost veřejnosti a učinila z něj celebritu.

Kaspar Hauser se stal živým symbolem nevinnosti zkažené civilizací. Byl adoptován městem a svěřen do péče Friedricha Daumera, učitele a filozofa, který jej zasvětil do současného světa. Hauser se jevil jako zázračný student s talentem pro kreslení. Nicméně, čím déle byl v civilizaci, tím více narůstaly pochybnosti o pravdivosti jeho příběhu, zejména v okruhu těch, kteří ho znali nejlépe.

Skeptici rychle poukazovali na zásadní rozpory. Pokud by Hauser strávil celých šestnáct let v temné kobce bez slunečního světla, jak tvrdil, musel by téměř jistě trpět rachitidou, nemocí měknutí kostí způsobenou nedostatkem vitaminu D. V dobových záznamech však o kostních deformacích nebylo zmínky. Navíc fakt, že dokázal psát své jméno a měl elementární čtenářské schopnosti, silně zpochybňoval absolutní izolaci. Pozdější grafologická analýza dokonce naznačila, že autorem obou dopisů, s nimiž se v Norimberku objevil, mohl být sám Hauser, a že byly navíc napsány těsně před jeho zjevením v roce 1828. Objevily se i důkazy, že Hauser nesl stopy očkování proti neštovicím, které bylo v Bavorsku povinné od roku 1807, a které by vyžadovalo asistenci dospělé osoby a cestu na očkovací místo, což popírá bezvýjimečnou samotu.

Tyto pochybnosti byly posíleny sérií záhadných událostí, které se Hauserovi přihodily, a které byly vždy interpretovány dvěma radikálně odlišnými způsoby: jako důkaz spiknutí, nebo jako demonstrace podvodu.

Během pěti let po svém objevení Hauser třikrát tvrdil, že byl napaden. Poprvé v roce 1829, kdy byl nalezen v Daumerově sklepě se zraněním čela a tvrdil, že ho napadl maskovaný muž, který mu vyhrožoval smrtí. Podruhé v roce 1830 došlo k incidentu s pistolí, kdy Hauser tvrdil, že se zranil pádem ze židle, ačkoliv později připustil, že se zranil sám. V obou případech se události staly v době, kdy měl spory se svými opatrovníky a kdy jeho popularita mírně klesala. Paní Biberbachová, frustrovaná jeho neustálými lžemi, ho dokonce označila za plného „ješitnosti a zlomyslnosti“.

Nejtragičtější a poslední incident se odehrál 14. prosince 1833 v Ansbachu, kam byl Hauser přemístěn do péče přísného Johanna Georga Meyera a pod patronát Lorda Stanhopea, britského šlechtice, který se zajímal o jeho osud. Hauser se jednoho dne vrátil domů s hlubokou bodnou ránou na hrudi, kterou podle svých slov utrpěl v Zámecké zahradě od neznámého útočníka, jenž mu předal peněženku s dopisem. O tři dny později Kaspar Hauser zemřel.

Ansbachské vyšetřování okamžitě odhalilo závažné nesrovnalosti. Na místě činu, kde měl Hauser ležet ve sněhu, nebyly nalezeny žádné stopy kromě jeho vlastních. Peněženka obsahovala zprávu psanou zrcadlovým písmem, která sice zmiňovala útočníkovo místo původu, ale zároveň obsahovala gramatické a pravopisné chyby typické pro Hausera, a byla složena do specifického trojúhelníkového tvaru, který používal. Proč by měl vrah dobrovolně zanechat písemný, částečně identifikační důkaz u své oběti, to samo o sobě začalo „vzbuzovat nedůvěru“.

Dnes se většina badatelů shoduje, že Hauser s největší pravděpodobností inscenoval útok – stejně jako předchozí incidenty – s cílem oživit svůj upadající věhlas a přimět Lorda Stanhopea (který o něm začínal pochybovat) k tomu, aby ho vzal s sebou do Anglie, což mu Stanhope dříve slíbil. Tentokrát se však nešťastnou náhodou zranil smrtelně. Lékaři, kteří provedli pitvu, potvrdili, že rána mohla být způsobena sebou samým. Psychologové dokonce zpětně spekulovali o Münchhausenově syndromu, stavu, kdy jedinec úmyslně vyvolává nebo předstírá zranění, aby získal soucit a pozornost.

Navzdory těmto důkazům o podvodu si veřejné mínění a romantická kultura utvořily zcela jiný obraz. Nejsilnější, nejtrvalejší a nejdiskutovanější teorií se stala ta, že Kašpar Hauser byl ve skutečnosti dědičným princem Bádenského velkovévodství.

Tato konspirační teorie tvrdila, že Hauser byl synem velkovévody Karla a Stéphanie de Beauharnais, adoptivní dcery Napoleona. Jejich syn, narozený v roce 1812, měl sice zemřít krátce po porodu, ale pověst pravila, že byl unesen a vyměněn za umírajícího kojence. Za intrikou měla stát hraběnka Louisa Karolína z Hochbergu, nevlastní babička, která chtěla zajistit trůn pro svého syna Leopolda I. Teorie byla natolik populární, že desítky let po Hauserově smrti se tiskly noviny s pamflety, knihami a divadelními hrami, které ji podporovaly, a to i přes to, že historické důkazy a dokumenty ze 70. let 19. století o pohřbu a pitvě zemřelého prince ji opakovaně vyvracely. Příběh o Hausereovi dokonale rezonoval s gotickými a romantickými motivy, jakým byl například Muž se železnou maskou od Alexandra Dumase, kde se též objevuje zápletka s utajovaným královským dědicem.

Záhadu, která odolávala dvěma staletím dohadů, definitivně uzavřela až forenzní molekulární biologie.

První pokusy o genetickou analýzu z konce 90. let, provedené na vzorku krve z Hauserova oděvu, sice vyloučily shodu s potomky Bádenského domu. Tyto výsledky však byly později zpochybněny studií z počátku 21. století, která přinesla protichůdné závěry, což způsobilo, že celá otázka uvízla v patové situaci, zatížené pochybnostmi o pravosti a kontaminaci vzorků.

Klíčové rozuzlení přinesla až vylepšená a vysoce citlivá genetická analýza mezinárodního týmu vědců pod vedením forenzního biologa Walthera Parsona z Innsbrucku a za účasti uznávané forenzní genetičky Turi Kingové (známé díky identifikaci krále Richarda III.). Tým zkoumal mitochondriální DNA (mtDNA), která se dědí pouze z matčiny strany, z pramenů vlasů shromážděných z dobových záznamů. Využitím moderních metod sekvenování DNA z drobných a degradovaných fragmentů se jim podařilo dosáhnout vysoké přesnosti. Výsledky, publikované v časopise iScience v roce 2024, jednoznačně potvrdily, že Hauserův mtDNA haplotyp se neshoduje s mitochondriální linií Bádenského rodu.

Tímto byla konspirační teorie o dědičném princi definitivně vyvrácena. Ačkoliv moderní věda dokázala říci, kým Hauser nebyl, záhada jeho pravé identity a jeho motivů k vytvoření tak propracovaného podvodu zůstává neřešitelná. Jeho DNA je sice západoevropského typu, ale nelze ji zúžit na konkrétní region.

Ať už byl Kaspar Hauser patologický podvodník, který se stal obětí své vlastní snahy o slávu, nebo dítě se traumatickým dětstvím, jeho příběh měl hluboký a trvalý dopad na kulturu, psychologii a umění.

Z pohledu psychologie a pedagogiky se Hauserův případ stal, spolu s osudy jiných vlčích dětí (jako byl Victor z Aveyronu), klíčovým tématem pro studium vlivu rané izolace na rozvoj lidské mysli, jazyka a sociálního chování.

V kultuře se jeho postava stala archetypem. Literární reference se objevují u Hermana Melvillea (Billy Budd) a básníka Georga Trakla. Filozof Martin Heidegger jeho téma využil ve svých esejích o podstatě jazyka. Klíčové kulturní ztvárnění přinesla divadelní hra Kaspar (1967) od Petera Handkeho, která popisuje, jak je domněle nevinná postava „zničena“. Ve světě filmu se proslavil snímek Wernera Herzoga z roku 1974, Záhada Kaspara Hausera (Jeder für sich und Gott gegen alle), který romantický mýtus o neviňátku znovu oživil pro moderní publikum. I po dvou staletích je Kaspar Hauser trvalým symbolem, který nutí k zamyšlení nad hranicemi mezi pravdou, lží a touhou po slávě v lidské existenci.

Zdroje: ČT24, Deník, Live Science, Wikipedia