Článek
Když jsem byl dítě, maminka mi vštěpovala do hlavy, že bez školy mě nikde nevezmou a budu moci tak maximálně zametat chodníky. Že ze mě prostě nic nebude. Z části měla samozřejmě pravdu. Doba se ale posunula a důležitější než dosažené vzdělání jsou dovednosti.
Celým svým žákovským i studentským životem jsem se prokopával velmi obtížně. Na základní škole mi dala zabrat němčina, ze které jsem v osmé třídě dostal v pololetí dokonce za pět. Na střední škole trápení s tímto jazykem pokračovalo, ale přidaly se k němu ekonomika s účetnictvím. Dokázaly mě potrápit natolik, že jsem k maturitní zkoušce došel o nějaký ten rok déle, než moji vrstevníci. Dost to bolelo, ale maturitu jsem udělal. Bez vzdělání ze mě přeci nic nebude.
Se stále ještě čerstvě vytištěným maturitním vysvědčením v ruce jsem obcházel firmy v okolí mého bydliště a čekal jsem že ze mě někdo něco udělá. K mému překvapení ze mě nikdo nic udělat nechtěl. Loučili se se mnou se slovy: „My se vám ozveme.“ S pachutí hořkého zklamání jsem pomalu ztrácel chuť dále hledat to kouzelné místo, kde ze mě něco udělají. Neobjevilo se. Nic výjimečného jsem ani po několika týdnech usilovného hledání nenašel.
Mama hotel nemůže fungovat do nekonečna. Bylo potřeba sáhnout i po tom méně lukrativním pracovním místě a postavit se na vlastní nohy. Vyzkoušel jsem si práci ve skladu, u stroje, za kasou i roli číšníka. Každá z těchto prací měla něco do sebe, všechny mě bavily, ale něco tomu chybělo. Brzy jsem vždy cítil, že mi daná pozice už nemůže nic přinést. Roky ubíhají, já střídal pracovní pozice, ale stále nevím, jestli ze mě už něco je. Kde se to dozvím, kdo mi to řekne?
Někteří moji současní kolegové mají i několik vysokých škol. V pomyslné pyramidě naší firmy zastávají pozice ty nejnižší, i ty nejvyšší. Jiní, kteří nemají žádné školy, nebo ukončily svá studia po střední škole, se na pomyslné pyramidě umístily na srovnatelných pozicích, jako ti pilně studující. Při pohledu na tento „chaos“ mi věta jako malému vštepovaná do hlavy přestává dávat smysl. Je snad z toho titulovaného na chvost pyramidy už něco, nebo z něj něco bude až postoupí na místo toho bez vzdělání? Je už něco ten, kdo je na vrcholu? Co je vlastně to něco? Jak poznám, že už ze mě něco je?
Dlouho jsem přemýšlel, jak zakončit tento článek. Nikde na internetu jsem definici toho slova „něco“ nenašel, respektive ne ve smyslu, v jakém jsem hledal. Došel jsem ale k závěru, že něčím se člověk stane ve chvíli, kdy se cítí spokojený. Obkladač, který je spokojený s odvedenou prací za kterou dostane řádně zaplaceno, je něčím. Zedník, který postaví zeď, je něčím. Účetní, která drží finance firmy pod kontrolou, je něčím. Oproti tomu ředitel, prezident, nebo vysoce postavený manažer nemusí být něčím, protože se tak jednoduše necítí.
Můžete mít za sebou úžasnou kariéru, tři tituly před i za jménem a přesto nemusíte být ničím. A co vy, už z vás něco je?
