Taneční mor si vybral stovky obětí. Lidé prosili, aby je kolemjdoucí bili

Ve 14. století byla Evropa na kolenou. Po dekádách moru, který zahubil třetinu populace, a neustálém hladomoru, se lidé potýkali nejen s fyzickou, ale i s psychickou devastací. Atmosféra byla prosycena strachem z Božího hněvu a konce světa. Tehdy se zrodila hrůza, která se vymykala jakémukoli chápání. Nešlo o nakažlivou nemoc, ale o nepochopitelné šílenství, které se šířilo jako lesní požár. V roce 1374 se z ulic Aachenu, významného obchodního a poutního města, ozvaly první zvuky, které měly zmrazit krev v žilách. Několik desítek lidí, zprvu jednotlivci, se začalo nekontrolovatelně kroutit a tančit. Nebyl to žádný veselý tanec, ale děsivé představení zoufalství. Jejich těla se svíjela, jako by byla posedlá neviditelným démonem, a oni sami vypadali jako by bojovali proti neviditelné síle. Byly to první projevy taneční mánie, fenoménu, který vešel do dějin také pod názvem choreomanie. Toto šílenství, které se z Aachenu rozšířilo do dalších měst, se stalo nejlépe zdokumentovanou a zároveň nejděsivější epidemií svého druhu. Její bizarnost a nevyzpytatelnost přivedla středověké lidi na pokraj šílenství.

To, co zprvu vypadalo jako ojedinělý a bizarní výjev, se brzy proměnilo v děsivou epidemii, která se šířila s neuvěřitelnou rychlostí. Lidé všech věkových kategorií, od dětí až po starce, a ze všech společenských vrstev, včetně řemeslníků, služebníků i šlechty, se náhle začali nekontrolovatelně zmítat v křečích a tančit. Nebyl to žádný veselý tanec. Byl to boj, zoufalý boj těla proti neviditelné posedlosti. Tanečníci se kroutili, vydávali stenání a výkřiky, které zněly jako prosby o milost, a mnozí měli na rtech pěnu. Jejich těla se hroutila pod děsivým třesem.

Tanec se stal jejich mučením a i přes vyčerpání a bolest se nemohli zastavit. Tančili dny, týdny, a někdy dokonce i měsíce, dokud nepadli zraněním nebo z vyčerpání. Svědci popisovali, jak se tanečníci dostávali do stavu agónie, kdy si drtili žebra a způsobovali si další vážná zranění, a přesto nepřestávali.

Co celou situaci činilo ještě víc zarážející, bylo chování samotných postižených. Někteří z nich zoufale prosili kolemjdoucí, aby je bili a kopali. Věřili, že jedině fyzická bolest může zmírnit vnitřní muka, která je nutí k tanci. Mnozí zbožní lidé jim s radostí vyhověli, považujíce to za akt milosrdenství a jedinou pomoc, kterou mohli posedlým nabídnout.

Paradoxně, snaha o léčbu jen zhoršovala situaci. Tehdejší lékaři a duchovní se domnívali, že hudba by mohla tanečníky zklidnit. Najali proto muzikanty, aby jim hráli uklidňující melodie. Mělo to však opačný efekt. Rytmus bubnů a píšťal je jen pobízel, aby tančili ještě divočeji. V té chvíli se tanec stal smrtící pastí. Tančící se v záchvatech extáze dostávali do bezvědomí, z čehož se mnozí už nikdy neprobudili.

Historické záznamy hovoří jasně: taneční mánie nebyla ojedinělou bizarností, ale spíše opakujícím se fenoménem, který děsil Evropu po několik staletí. Podle údajů z Guinnessovy knihy rekordů se první písemný popis tohoto jevu objevuje již v 11. století, což naznačuje, že kořeny tohoto šílenství sahají hluboko do minulosti.

Nejstarší známé vypuknutí je datováno do roku 1021 v německé vesnici Kölbigk. Tehdy kronika zaznamenala podivný a děsivý příběh o osmnácti rolnících, kteří uprostřed vánoční noci začali tančit a zpívat v blízkosti kostela. Jejich hlučné veselí rušilo probíhající mši a místní kněz je v hněvu proklel. Legenda praví, že je tak odsoudil k nepřetržitému tanci po celý rok, dokud se vyčerpáním a hladem nezhroutili a nezemřeli. Ačkoli se tento příběh může zdát apokryfní, otevírá děsivou kapitolu evropské historie.

Další vlny mánie se objevovaly v průběhu 13. až 16. století, kdy se s touto nevysvětlitelnou posedlostí setkala celá Evropa. Obzvláště šokující byl případ z roku 1247 v německém Erfurtu, kdy velká skupina dětí začala tančit a poskakovat na cestě do Arnstadtu, vzdáleného asi 20 kilometrů. Tento masový trans, který unášel dětské oběti, je až mrazivě podobný legendě o krysaři z Hamelnu, která se zrodila ve stejné době. I v roce 1467 zachvátilo taneční šílenství německé město Trier, kde se opět stovky lidí bez jakéhokoli logického vysvětlení začaly nekontrolovatelně zmítat v tanci.

Nejtragičtější a nejlépe zdokumentovaný případ se však odehrál v roce 1518 ve Štrasburku. Tehdy jedna žena začala bezdůvodně tančit na ulici a brzy se k ní přidaly další desítky, a nakonec i stovky lidí. Tato epidemie dosáhla tak strašlivých rozměrů, že se tanečníci nedokázali zastavit. Podle jednoho z tehdejších kronikářů, který byl svědkem této hrůzy, umíralo na vrcholu léta v horku až 15 lidí denně, kteří doslova utancovali k smrti. Jejich těla se hroutila na ulicích z vyčerpání, infarktu či mrtvice. Štrasburští úředníci v zoufalé snaze zastavit tuto smrtící vlnu dokonce na náměstích postavili jeviště, aby tanečníci měli více prostoru. Věřili, že je potřeba je nechat se z šílenství vytančit, ale toto opatření mělo bohužel opačný efekt. Namísto zpomalení, tanečníci pokračovali ve své vražedné extázi, což dokazuje naprostou bezmoc tehdejší společnosti.

Proč se tyto podivné a děsivé události děly? Moderní vědci se snaží rozluštit tuto záhadu, která i po staletích vyvolává husí kůži. Jedna z nejstarších a nejvíce diskutovaných teorií poukazuje na otravu houbou námel (Claviceps purpurea). Tato parazitická houba roste na obilovinách, zejména na žitu, a obsahuje toxické alkaloidy, které mohou u lidí způsobit halucinace, křeče a spasmy. Námelová otrava je historicky spojována s nemocí známou jako „oheň svatého Antonína“ kvůli příšerným pocitům pálení v končetinách. Tyto příznaky jsou skutečně podobné těm, které měli tanečníci. Avšak tato teorie má významné trhliny. Některé epidemie se objevily i v oblastech, kde se žito nepěstovalo, a navíc námelová otrava obvykle nevede k hromadnému a organizovanému tanci, ale spíše k dezorientaci a zmatenosti.

Většina moderních badatelů se proto kloní k názoru, že nejpravděpodobnějším vysvětlením je masová hysterie, známá též jako hromadná psychogenní nemoc. Tato teorie naznačuje, že taneční šílenství nebylo způsobeno fyzickým patogenem, ale spíše psychologickým stresem. Epidemie se často objevovaly v obdobích extrémního společenského napětí, jako byl hladomor, ekonomické krize nebo bezprostředně po vlnách bubonického moru. Lidé byli po dekádách strachu a utrpení psychicky zcela vyčerpaní.

Navíc, jak uvádí moderní výzkum, se toto šílenství objevovalo zejména v oblastech, kde již existovaly hluboce zakořeněné lidové pověsti o lidech, kteří byli prokleti, aby museli tančit. To znamená, že stres, v kombinaci s kolektivním povědomím o takovéto kletbě, vytvořil psychologický koktejl, který se šířil jako virus. Lidé, kteří byli psychicky náchylní, zhmotnili svou úzkost do fyzických symptomů, které se následně šířily mezi ostatními formou sociální nákazy. Byli tak vyděšení a traumatizovaní, že se jejich duševní utrpení přetavilo do nekontrolovatelných fyzických projevů, což měnilo obyčejné lidi v zombifikované tanečníky.

Zdroje: br.de, Wikipedia, The Lancet, Guinness World Records