Tisíce romských žen byly nedobrovolně sterilizovány. Stát je nyní odškodní

Tato hrůzná praktika, která zbavila ženy základního lidského práva rozhodovat o svém těle a rodině, nebyla bohužel ojedinělá. Podobné případy nucených sterilizací se odehrály i ve Spojených státech, Švýcarsku, Japonsku a ve velkém měřítku také ve Švédsku, kde bylo v letech 1933 až 1975 sterilizováno více než 60 000 lidí.

V československém prostředí se nucené sterilizace často odehrávaly na porodních sálech, v momentech největší zranitelnosti žen, při porodech císařským řezem. Ženy v bolestech a pod tlakem zdravotnického personálu nebyly schopny dát skutečně informovaný souhlas. Vyhláška o sterilizacích sice byla zrušena v roce 1993, ale ojedinělé a nelegální případy se bohužel odehrávaly i nadále. Poslední ověřený případ nedobrovolné sterilizace v České republice se datuje pouhých osmnáct let zpět, do roku 2007. Jak zdůrazňuje Kateřina Čapková z Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR: „Nucené sterilizace jako vědecké téma mi přijde důležité zkoumat hlavně v mezinárodních souvislostech jako fenomén, který se objevuje ve státech s různou, a dalo by se říci i protichůdnou ideologií.“ Pražské fórum pro romské dějiny proto plánuje podpořit hlubší výzkum této dosud nedostatečně prozkoumané oblasti.

„Na počátku padesátých let komunistický režim v Československu odsuzoval rasovou politiku, už v šedesátých letech ale začali ministerští úředníci otevřeně diskutovat o možnostech sterilizací romských žen v zájmu většinové populace,“ uvedla Britská historička Celia Donert z univerzity v Liverpoolu, členka mezinárodního výboru Pražského fóra pro romské dějiny a autorka knihy The Rights of the Roma. The Struggle for Citizenship in Postwar Czechoslovakia.

Zlomovým bodem se stalo uzákonění sterilizací v Československu v roce 1971. Tento zákon dal veřejným orgánům volnou ruku k systematickým sterilizacím romských žen a žen se zdravotním postižením bez jejich plného informovaného souhlasu. O osm let později, v roce 1979, byly dokonce schváleny finanční pobídky pro romské ženy, které měly sloužit jako motivace k „dobrovolné“ sterilizaci. Tato opatření jasně ukazují na snahu státu aktivně regulovat porodnost specifických skupin obyvatelstva.

Přestože jsou v současné době nedobrovolné sterilizace protizákonné a politici vedou diskuze o možných kompenzacích, česká vláda nárok na odškodnění dlouho nepřiznala, a to i přes výzvy ombudsmana a doporučení Rady vlády ČR pro lidská práva z let 2009 a 2012. Některé ženy se sice bránily soudně a jejich případy skončily až u Evropského soudu pro lidská práva, který se postavil na jejich stranu, ale naprostá většina obětí se spravedlivé kompenzace nedočkala.

Až v nedávné době došlo k určitému posunu. Od loňského roku mohou oběti žádat o odškodnění na základě zákona. Osoby, které podstoupily protiprávní sterilizaci mezi 1. červencem 1966 a 31. březnem 2012 bez svobodného rozhodnutí a informací o dopadech, mohou získat 300 tisíc korun. Vládní zmocněnkyně pro záležitosti romské menšiny Lucie Fuková uvedla, že k 20. březnu bylo evidováno 630 žádostí a od začátku roku 2023 jich přibylo dalších 110. Dosud bylo vyřízeno 480 žádostí, z nichž ve 275 případech bylo odškodnění přiznáno.

Nicméně proces odškodňování provází řada problémů. Romské organizace a organizace na podporu lidských práv si stěžují na to, že ministerstvo zdravotnictví jako jediný relevantní důkaz uznává zdravotnickou dokumentaci, která je po desetiletích často skartovaná, ztracená či poničená. Žádají proto o rozšíření důkazních prostředků, například o čestná prohlášení či osobní svědectví obětí. Vládní zmocněnkyně pro lidská práva Klára Šimáčková Laurenčíková potvrdila, že se tato možnost zvažuje.

V této komplikované situaci se jako neúnavná bojovnice za spravedlnost a hlas obětí nucených sterilizací zvedla Elena Gorolová. Její osobní příběh je hluboce zakořeněn v ostravském prostředí. Narodila se 2. ledna 1969 v romské rodině Evy a Emila Gorolových. Její dětství popisuje jako šťastné, bez ohledu na skromné životní podmínky v pavlačovém domě bez teplé vody. „Moje dětství, to byla paráda. Mně nepřipadalo nic divného na tom, že nemáme teplou vodu. Já jsem nic jiného neznala. Pavlačový dům se mi líbil, protože tam bylo rušno a na schodech jsem si hrála s ostatními dětmi. Měla jsem spoustu kamarádů, a protože jsem byla jedináček, měla jsem se moc dobře,“ vzpomíná na bezstarostné dny.

Po vyučení v oboru strojní výroby pracovala ve Vítkovických železárnách. V jednadvaceti letech, při porodu svého druhého syna císařským řezem, zažila událost, která navždy změnila její život. V nemocnici v Ostravě-Vítkovicích jí bez jejího vědomí provedli sterilizaci. Jako zdůvodnění jí bylo řečeno, že se při druhém císařském řezu tento zákrok provádí běžně. Tato lživá informace a ztráta možnosti mít další děti ji hluboce zasáhly.

„Nevím, co jsem podepsala. To mi nikdo nevysvětlil, co tam je. Pak jsem se probudila po narkóze a ptala jsem se sestry, co mám. Řekla, že chlapečka. Já jsem chtěla holčičku, a tak, jak jsem byla po narkóze ještě omámená, jsem řekla, že ho nechci. A spala jsem dál. Pak mě převezli na pokoj. Přišel pan primář a řekl, že jsem utekla hrobařovi z lopaty. Řekl, že mi udělali sterilizaci a že už nikdy nebudu mít děti. Já jsem měla dvacet jedna let. Nechápala jsem, že už nebudu mít děti. Začala jsem brečet,“ vzpomíná na šokující sdělení.

Až po letech Elena zjistila, že nebyla jediná. Podobně jako ona byly v době socialismu a na počátku devadesátých let nedobrovolně sterilizovány i další ženy, převážně romského původu. V roce 2006 začala spolupracovat s ostravskou neziskovou organizací Vzájemné soužití, která na tyto hrůzné praktiky upozorňovala a snažila se zmapovat rozsah tohoto porušování lidských práv. Aktivisté poukazovali na to, že se zřejmě jednalo o důsledek snahy komunistického režimu regulovat porodnost romských žen.

Elena se stala mluvčí těchto nedobrovolně sterilizovaných žen. S neuvěřitelnou odvahou a odhodláním začala svůj příběh sdílet s veřejností a médii. „Jako dobrovolnice jsem telefonovala dalším ženám, začala jsem jednat s politiky, s poslanci, s panem ombudsmanem. Zjistili jsme, že vláda za komunismu dala nemocnicím doporučení, aby romským ženám prováděly sterilizace, aby už dál neměly děti. Některé za to dokonce dostávaly peníze,“ odhaluje paní Elena rozsah a systémovost této diskriminační praxe.

Její neúnavná snaha přinesla první ovoce v roce 2009, kdy se česká vláda oficiálně omluvila všem ženám, které byly v minulosti nedobrovolně sterilizovány. Díky jejímu úsilí došlo také ke změnám v informování pacientek o možnosti sterilizace v českých nemocnicích. „Každá žena nyní musí podepsat informovaný souhlas a má čas se rozhodnout. I když jde o případy podobné, jako byl ten můj, například o komplikovaný porod či druhý císařský řez, žena po něm dostane pár týdnů času na rozhodnutí. V tom je, myslím, náš úspěch,“ říká Elena s jistou dávkou satisfakce, ale zároveň s vědomím, že boj zdaleka neskončil.

Elena Gorolová se stala inspirací nejen pro oběti nucených sterilizací, ale i pro celou společnost. Vystudovala obor asistent pedagoga a začala pracovat ve Vzájemném soužití jako terénní pracovnice, pomáhající sociálně slabým rodinám. Její život se radikálně změnil a její angažovanost jí přinesla uznání i v mezinárodním měřítku. Přednášela o svém příběhu na konferencích po celém světě a vystoupila i v OSN. V roce 2018 ji britská stanice BBC zařadila mezi sto nejvlivnějších žen světa.

Její celoživotní boj za spravedlnost byl letos korunován prestižní Cenou Františka Kriegla Nadace Charty 77 za občanskou statečnost. Porota ocenila její osobní i profesní přínos v boji za odškodnění obětí protiprávních a tajných sterilizací a vyzdvihla její odvahu a vytrvalost. „Musela zapojit nejen sílu a odhodlání tento boj se všemi zúčastněnými složkami státního aparátu vést, ale musela vložit do svého úsilí i notnou dávku osobní odvahy a kuráže, neboť téma reprodukční schopnosti romských žen je dosud v romských komunitách velmi zásadní a na druhou stranu debata o něm je tabuizována,“ uvedla předsedkyně poroty Saša Uhlová.

Přestože se Elena Gorolová dočkala uznání a její práce přinesla konkrétní změny, boj za plné odškodnění všech obětí stále trvá. Mnoho žen se spravedlnosti možná ani nedožije. „Ten boj trval dlouho a ještě nadále trvá a já bych chtěla hlavně poděkovat všem ženám, že to vydržely tak dlouho,“ prohlásila Elena při přebírání Ceny Františka Kriegla. Její slova jsou nejen poděkováním, ale i neustálou připomínkou tichých zvěrstev, která se v minulosti odehrála, a výzvou k tomu, aby se podobné hrůzy už nikdy neopakovaly. Příběh Eleny Gorolové je tak nejen svědectvím o bolesti a nespravedlnosti, ale především o nezdolné lidské síle a odhodlání bojovat za práva a důstojnost všech.

Zdroje: Paměť národa, ČT24, AVČR, idnes