Udeřila nácka kabelkou po hlavě. Následná sláva ji stála život

Na černobílé fotografii Hanse Runessona vidíme drobnou ženu v puntíkovaných šatech, která se s obrovským nápřahem chystá udeřit kabelkou do hlavy vyholeného neonacistu.

Snímek nazvaný „Žena s kabelkou“ se stal švédskou fotografií století. Ale zatímco svět v ní viděl hrdinku a odvážnou tetu, skutečný život hlavní aktérky byl protkán tragédií, duševní nemocí a nechtěnou slávou, která ji nakonec dovedla až k osudnému skoku z věže.

V polovině dubna 1985 se v jinak poklidném univerzitním městě Växjö na jihu Švédska schylovalo k něčemu, co místní historie nepamatovala. Atmosféra v ulicích byla od rána hustá a prosycená očekáváním střetu. Příznivci krajně pravicové Severské národní strany (NRP) si totiž právě zde naplánovali svůj pochod. Pro město, které si zakládalo na své liberální a otevřené povaze, byla přítomnost mužů v černých bomberech a s extremistickými symboly na vlajkách naprosto nepřijatelnou provokací.

Ironií osudu se tento neonacistický pochod časově i prostorově protnul s jinou politickou událostí. Jen o malou chvíli dříve a na stejném místě hovořil k davům lídr tehdejší Levicové strany – komunistů, Lars Werner. Ten ve svém projevu shromážděné občany nabádal ke zdrženlivosti. Jeho strategie byla jasná: ignorovat extremisty, nenechat se vyprovokovat a ukázat sílu demokracie skrze tichý odpor a odchod z náměstí. Werner doufal, že bez publika neonacisté ztratí svou moc.

Místní obyvatelé však tentokrát rady svého politického lídra neposlechli. V okamžiku, kdy se hrstka neonacistů pokusila zahájit svůj pochod, se napětí mezi stovkami přihlížejících a radikálními skinheady proměnilo v otevřenou agresi. Frustrace z přítomnosti fašistické ideologie v ulicích města převážila nad apely na klid. To, co začalo jako verbální přestřelka, se bleskově zvrhlo v pouliční bitvu, ve které se proti extremistům nepostavili jen levicoví aktivisté, ale i běžní obyvatelé města.

Vzduchem začala létat první vejce a rajčata, ale situace brzy eskalovala k přímým fyzickým potyčkám. Neonacisté, kteří očekávali, že budou šířit strach, byli náhle v drtivé početní nevýhodě a sami pocítili paniku. Rozzuřený dav je zahnal na ústup, který se změnil v chaotický útěk. Celá skupinka se nakonec musela potupně zamknout na veřejných toaletách místního vlakového nádraží. Tam, schovaní za zamčenými dveřmi, čekali několik hodin v obklíčení, dokud je pod ochranou policie neodvezla vozidla pryč z dosahu rozvášněného města.

Právě uprostřed tohoto vřícího kotle emocí se na zlomek vteřiny zastavil čas. Zatímco ostatní křičeli nebo utíkali, Hans Runesson zachytil „důležitý moment“. Šlo o vteřinu, kdy se v hledáčku jeho fotoaparátu protnula historie, osobní trauma a občanský hněv. Snímek, který tehdy pořídil, nebyl jen dokumentací rvačky, byl to vizuální důkaz toho, že i to nejmenší gesto odporu může definovat celou éru.

Žena, která se onoho dubnového odpoledne nebála nápřahu, se jmenovala Danuta Danielsson. V době, kdy snímek vznikl, jí bylo pouhých 38 let. Přesto na černobílé fotografii působí jako starší dáma – snad kvůli svému konzervativnímu oblečení a dlouhé sukni, nebo možná kvůli tíze, kterou si nesla v obličeji. Právě tento vzhled přispěl k tomu, že ji švédská veřejnost okamžitě adoptovala jako svou „tantu“. V tamním kulturním kontextu toto slovo nepředstavuje jen příbuzenskou vazbu, ale symbolizuje archetyp morálně pevné, rázné a občansky angažované ženy, která se nebojí zjednat pořádek, když společnost selhává.

Danutin příběh však nezačal ve Švédsku, ale v poválečném Polsku. Narodila se v roce 1947 v Gorzówě Wielkopolskim do rodiny, jejíž osud byl nenávratně poznamenán hrůzami druhé světové války. Její matka byla vězeňkyní v nacistickém koncentračním táboře Majdanek (některé zdroje zmiňují i Osvětim). Přestože matka peklo vyhlazovacích táborů přežila a vrátila se domů, trauma z prožitého utrpení se stalo neviditelným členem rodiny. Danuta vyrůstala ve stínu holocaustu a v prostředí, kde vzpomínky na nacistické násilí nebyly historií, ale stále krvácející ranou.

Do Švédska Danutu přivedla láska. V roce 1981 se na jazzovém festivalu v Polsku seznámila s Björnem Danielssonem. O rok později se vzali a Danuta následovala svého manžela do jeho rodné země v naději na klidný život v bezpečné a tolerantní společnosti. Událost ve Växjö v dubnu 1985 však tuto iluzi bezpečí rozmetalo.

Když se Danuta toho dne ocitla tváří v tvář pochodujícím mladíkům v černých botách a s extremistickými hesly na rtech, neviděla před sebou jen obyčejnou politickou demonstraci. V jejich tvářích viděla stejnou ideologii, která kdysi uvrhla její matku za ostnatý drát a která vyvraždila miliony lidí. Její reakce nebyla dopředu promyšleným politickým gestem ani snahou o slávu. Byl to čistý, instinktivní výbuch nahromaděného hněvu, strachu a hluboce zakořeněného pocitu nespravedlnosti. V ten moment se v ní probudila osobní i rodinná historie, která jí nedovolila jen nečinně přihlížet.

Fotograf Hans Runesson, který stál jen pár metrů od ní, popsal tu neuvěřitelnou dynamiku okamžiku jako něco, co mu dodnes nahání husí kůži. „Během pěti minut se náměstí zaplnilo stovkami lidí. Stál jsem úplně vepředu, proto ta fotka dopadla tak dobře,“ vzpomínal později. Danuta se podle něj napřáhla s takovou razancí, že v tom gestu bylo obsaženo vše: odpor proti zlu, ochrana rodinné památky i prostá lidská statečnost. Vteřinu poté, co závěrka fotoaparátu cvakla, se Danuta stala ikonou, i když o to sama nikdy nestála.

Mladík, kterého Danuta Danielsson zasáhla, nebyl jen anonymním komparzistou v pouliční potyčce. Jmenoval se Seppo Seluska a v té době patřil k nejtvrdšímu jádru militantních příznivců Severské národní strany. Fotografie Hanse Runessona s odstupem let nabyla na mrazivé osudovosti právě díky tomu, koho zachycuje. Nebyl to jen „zmatený mladík“, jak se snažili někteří zastánci krajní pravice tvrdit, ale člověk hluboce oddaný nenávistné ideologii, který své přesvědčení brzy přetavil v brutální násilí.

Jen několik měsíců po událostech ve Växjö se Seluskova agresivita projevila v plné síle. V roce 1985 byl odsouzen za mučení a brutální vraždu staršího homosexuála židovského původu v Göteborgu. Později, v roce 2004, byl usvědčen z další vraždy.

Zatímco se fotografie šířila světem jako plakát odporu a Danuta se stávala ikonou antifašistického hnutí, její osobní život se začal hroutit. Danuta nebyla aktivistka, která by vyhledávala světla reflektorů. Naopak, byla to křehká žena, která se po zveřejnění snímku propadla do hluboké izolace a úzkosti. Švédsko ji sice oslavovalo, ale ona sama pociťovala jen strach. Bála se nejen možného trestního stíhání za napadení, ale především pomsty neonacistických skupin, které v té době ve Švédsku sílily.

Její psychický stav se dramaticky zhoršoval. Sláva, o kterou nikdy nestála, se pro ni stala vězením. Čím víc lidé mluvili o „statečné ženě z Växjö“, tím víc se ona uzavírala do sebe. Své soukromí a identitu si úzkostlivě střežila, její jméno zůstalo veřejnosti neznámé téměř tři desetiletí. Tento vnitřní boj s vlastními démony a nechtěným veřejným obrazem nakonec Danuta prohrála. Její příběh skončil tragicky v roce 1988, pouhé tři roky po vzniku slavného snímku, kdy spáchala sebevraždu skokem z městské vodárenské věže ve Växjö.

Až v roce 2014, dlouhých 26 let po její smrti, odhalil její syn pravou identitu „ženy s kabelkou“. Udělal to v reakci na plány města postavit jeho matce sochu. Danuta ale fotografii nikdy neměla ráda, litovala její slávy a nikdy se necítila být hrdinkou. Paradoxně tak socha, která měla oslavovat odvahu, znovu otevřela diskusi o tom, kde končí právo veřejnosti na symbol a kde začíná právo jednotlivce na klid a zapomnění.

Když umělkyně Susanna Arwin vytvořila bronzový pomník zachycující Danutu v ikonickém nápřahu s kabelkou, rozpoutala ve švédské společnosti nečekaný konflikt. Město Växjö, kde k události došlo, instalaci sochy v únoru 2015 oficiálně zamítlo. Radní své rozhodnutí opřeli o dva zásadní argumenty. Tím prvním byl etický postoj rodiny – Danutin syn důrazně varoval před tím, aby se z jeho matky stala politická atrakce, a připomněl, že Danuta fotografii po celý život nenáviděla. Druhým argumentem byla obava zastupitelů, že by socha mohla být interpretována jako schvalování či dokonce oslava pouličního násilí.

Toto odmítnutí však vyvolalo masivní vlnu solidarity, která zaplavila celé Švédsko. Lidé, kteří v gestu „ženy s kabelkou“ viděli symbol čisté občanské statečnosti, začali na protest věšet kabelky na stovky jiných soch po celé zemi. Tato „kabelková revoluce“ ukázala, že pro veřejnost je Danuta symbolem, který již nelze vymazat. Nakonec se pro umělecké dílo našlo místo jinde. Jednu verzi sochy koupil kontroverzní sběratel Lasse Diding a umístil ji ve své soukromé zahradě ve Varbergu, zatímco druhá byla slavnostně odhalena v obci Alingsås, kde dodnes připomíná moment, kdy se obyčejný člověk postavil zlu.

Dnes, o více než čtyřicet let později, je „Žena s kabelkou“ víc než jen historickým záznamem, stala se univerzálním vizuálním kódem pro odpor. V digitální éře se snímek proměnil v globální meme, který se objevuje vždy, když je potřeba vyjádřit nesouhlas s útlakem nebo nespravedlností. Její odkaz překročil hranice Švédska a stal se součástí širšího kulturního vědomí, které inspiruje umělce i aktivisty po celém světě.

Během protestů Black Lives Matter ve Spojených státech zažil snímek obrovskou renesanci. Sloužil jako historický precedens pro to, že i drobný jedinec může v pravou chvíli narušit pochod nenávisti.

Švédská popová ikona a dvojnásobná vítězka Eurovize Loreen vzdala Danutě hold přímo na pódiu. Během svých vystoupení použila máchání kabelkou jako mocné gesto ženské vzpoury a síly, čímž příběh přiblížila nejmladší generaci.

Kulturní teoretici a historici umění nacházejí v Runessonově fotografii ozvěny barokního malířství. Danuta je pro ně moderní reinkarnací biblické Judity, která sťala hlavu generálu Holofernovi, aby zachránila svůj lid. Je to archetyp ženy, která je okolnostmi dotlačena k činu, jenž je sice násilný, ale v kontextu dějin vnímán jako morálně nezbytný.

Příběh Danuty Danielsson nám připomíná, že za každou velkou ikonou, kterou si společnost přivlastní, stojí skutečný člověk z masa a kostí, se svými strachy a bolestmi. Danuta možná nechtěla měnit běh dějin ani stát na náměstích v bronzu. Nechtěla jen dopustit, aby nenávist prošla kolem ní bez povšimnutí.

Zdroje:

idnes, Wikipedia, BBC, Romea