Úřad vnutil dítě drogově závislé matce, ta ho o několik dní později zastřelila

Pátek 20. května 2022 měl být v poklidném městečku Orono v Minnesotě běžným jarním dnem. Vše se změnilo v okamžiku, kdy policejní hlídka zahlédla stříbrný Chevrolet Impala, který na silnici působil jako zjevení z akčního filmu. Auto mělo vymlácené zadní okno a místo jedné z pneumatik drhlo o asfalt pouze holým kovovým ráfkem, ze kterého sršely jiskry.

Policisté vůz zastavili a za volantem našli tehdy devětadvacetiletou Julissu Thalerovou. Žena působila zmateně. Na první pohled nezaznamenali nic, co by naznačovalo brutální zločin, a protože se žena chovala spolupracujícím dojmem, hlídka se rozhodla pro nečekaně vstřícný krok, odvezli ji služebním vozem domů a její auto nechali odtáhnout k prohledání.

Netrvalo však dlouho a policistům, kteří zůstali u vozu, začalo docházet, že se stali svědky něčeho mnohem temnějšího než jen nehody pod vlivem návykových látek. Při bližším zkoumání interiéru si všimli krvavých stop na zadním sedadle. To nejhorší však přišlo ve chvíli, kdy jeden z policistů otevřel kufr auta.

V zavazadlovém prostoru leželo drobné, bezvládné tělo šestiletého Eliho Harta. Následná soudní pitva a balistická expertíza odhalily nepředstavitelnou brutalitu činu. Julissa Thalerová na svého vlastního syna zaútočila brokovnicí, zatímco malý Eli seděl bezbranně připoutaný ve své autosedačce.

Způsob popravy byl chladnokrevný. Matka na chlapce vystřelila celkem devětkrát. Většina ran zasáhla Eliho tělo z bezprostřední blízkosti. Vyšetřovatelé později v autě našli prázdné nábojnice a zakrvácenou zbraň. Celý útok se odehrál jen několik dní poté, co úřady rozhodly, že je Julissa „způsobilá“ se o syna starat, čímž ho nevědomky poslaly na smrt.

Soudní proces, který vyvrcholil rozsudkem doživotí bez možnosti propuštění, ukázal absolutní absenci lítosti ze strany matky. Po celou dobu líčení Julissa nevykazovala ani náznak emocí, které by se daly očekávat od matky, jež přišla o dítě. Místo truchlení zvolila cestu agresivní defenzivy. Vrcholem všeho byl okamžik těsně před vynesením rozsudku. V americkém soudním systému má obžalovaný právo na poslední slovo, prostor, kde většina lidí prosí o odpuštění nebo vyjadřuje lítost. Thalerová však tento moment využila k poslednímu útoku na všechny přítomné. S kamennou tváří a hlasem plným zášti vykřikla do ticha soudní síně: „Jsem nevinná! Jděte všichni do pr***! Jste odpad!“

Aby si soudce a porota neustále připomínali, o koho v tomto procesu jde, byla přímo před soudcovský stolec umístěna velká zarámovaná fotografie Eliho Harta. Byla to jeho poslední školní fotka. Eli na ní zářil štěstím, se širokým úsměvem.

Státní zástupkyně Mary Moriartyová, která za svou třicetiletou kariéru viděla ty nejtemnější kouty lidské duše, se při své závěrečné řeči neubránila pohnutí. Popsala Eliho vraždu jako „brutální a hororovou“, něco, co v jejím profesním životě nemá obdoby. Zdůraznila, že žádný rozsudek nemůže zaplnit prázdnotu v srdcích Eliho otce a jeho blízkých.

Zatímco Julissa Thalerová zmizela za zdmi věznice s doživotním trestem, hněv veřejnosti se přesunul k proskleným kancelářím úřadu sociálních služeb v Dakota County. Ukázalo se totiž, že Eliho smrt nebyla bleskem z čistého nebe, ale katastrofou, které se dalo zabránit. Eliho otec, Tory Hart, vedl měsíce trvající, vyčerpávající bitvu o to, aby svého syna vyrval z toxického prostředí matky. Úředníci však jeho varování, prosby i předložené důkazy systematicky házeli do koše.

Záznamy odhalily šokující skutečnost, sociální pracovníci měli na stole kompletní profil matky. Věděli o její prohlubující se drogové závislosti, věděli o jejím vážně narušeném duševním zdraví i o tom, že není schopna zajistit základní potřeby dítěte. Přesto v osudném květnu 2022 úřad rozhodl o ukončení pěstounské péče a prakticky ho vnutil matce do výhradního opatrovnictví. K vraždě došlo jen o několik dní později.

Tory Hart podal na okres Dakota County žalobu za „neoprávněnou smrt“. V dokumentech stálo: „Žalovaní věděli nebo měli vědět, že Eli nebude v péči Thalerové v bezpečí. Přesto podpořili její výhradní péči v naprostém selhání povinné péče a v dobré víře, která byla ve skutečnosti rozsudkem smrti.“ Po dvou letech právních bitev a hrozícího veřejného procesu, který by mohl odhalit ještě hlubší systémové chyby, se vedení okresu rozhodlo pro bezprecedentní krok. Místo dalšího boje u soudu schválilo vyplacení odškodného ve výši 2,25 milionu dolarů (přibližně 54 milionů korun).

Z této částky půjde přibližně 1,3 milionu dolarů přímo otci a pozůstalým, zbytek pokryje náklady na právní zastoupení. Oficiální prohlášení úřadu sice lakonicky uvádí, že „vyrovnání není přiznáním viny“, ale pro veřejnost i rodinu je astronomická suma jasným signálem. Je to cena za slepotu systému, který upřednostnil „právo matky“ před právem dítěte na život. Podle Toryho Harta a pěstounů by však žádná suma na světě nenahradila chvíli, kdy by se úředníci prostě jen podívali na fakta a řekli „ne“.

Pro Eliho pěstounku Nikitu Kronbergovou, která chlapce vychovávala v době, kdy byl v bezpečí mimo dosah své biologické matky, není uzavření soudních sporů koncem příběhu. Je to začátek bitvy za to, aby se podobný horor už nikdy neopakoval. Nikita se stala hlasem volajícím po radikální reformě sociálních služeb. Podle ní systém v Minnesotě (i jinde) často chybně upřednostňuje biologické pouto nad skutečným bezpečím dítěte.

„Tento případ musí být mementem pro zákonodárce. Musí prozkoumat každý krok, každé rozhodnutí, které v Eliho případu padlo, a změnit pravidla hry,“ uvedla Kronbergová. Její nadějí je, že smrt šestiletého chlapce donutí úředníky „kopat hlouběji“ v anamnézách rodičů a přestat ignorovat varovné signály, jako jsou drogové recidivy nebo neléčené psychické kolapsy.

Zatímco právníci počítají miliony dolarů z odškodného, rodina a obyvatelé městečka Mound se rozhodli Eliho památku uctít způsobem, který by malému chlapci udělal největší radost. Místo tichých pomníků v soudních budovách vznikla Nadace Eliho Harta. Jejím cílem nebylo jen upozorňovat na domácí násilí, ale vrátit do světa kousek toho dětského smíchu, o který byl Eli tak brutálně připraven.

Díky tisícům drobných dárců se podařilo vybrat finance na vybudování moderního dětského hřiště v místním Surfside Parku. Hřiště, které bylo slavnostně otevřeno začátkem letošního roku, je plné barev, prolézaček a míst pro hraní – přesně takové, jaké si Eli, milovník dobrodružství a zkoumání světa, zasloužil.

Zdroje: Hennepin Attorney, MPR News, CBS News, FOX9