Už to není vtipné! Petr Macinka je největší troll v dějinách české politiky

Když sledujete jeho cestu, vidíte příběh, který nedává smysl v žádné učebnici politologie, ale skvěle by zapadl do příručky o psychologických poruchách. Macinka není jen „pravou rukou“ exprezidenta, on je jeho hlasem, který se utrhl ze řetězu a začal žít vlastním, mnohem divočejším životem. Jeho trajektorie od loajálního úředníka po vládního činitele, který si z Ústavy dělá trhací kalendář, ve mně budí pocit, že se někdo v pozadí sází, jak moc bizarní postavu dokáže v českém systému udržet u moci.

To, co Petr Macinka předvádí ve vztahu k lidem i klíčovým tématům, už dávno není jen běžný politický pragmatismus, ale totální destrukce jakékoli myšlenkové kontinuity. Sledovat jeho veřejné působení je jako snažit se zorientovat v mlze pomocí rozbité buzoly, kde sever je vždy tam, kde zrovna svítí červená kontrolka televizní kamery. Fascinujícím příkladem této názorové gymnastiky je jeho vztah se Zuzanou Majerovou, kterou neváhal veřejně dehonestovat těmi nejhrubšími výrazy, aby o pár měsíců později oba stáli bok po boku a s úsměvem budovali novou pravici. Člověk pak jen marně hádá, jestli má Macinka paměť akvarijní rybičky, nebo nás jen cynicky testuje, kolik urážek jsme ochotni ignorovat.

Podobný paradox sledujeme u jeho přístupu k Ukrajině. Macinka dokáže přímo v Kyjevě mluvit o naprosté podpoře napadené země, aby se vrátil domů a jako jeden z prvních kroků navrhl zaříznout pomoc školám pro ukrajinské děti. Je to ten stejný člověk, nebo má v kapse několik sad postojů, které vytahuje podle toho, jestli zrovna pije kávu s diplomaty, nebo loví lajky na mítinku v Přerově? Tato nečitelnost prostupuje i jeho rolí ministra životního prostředí, kde se místo ochrany přírody profiluje spíše jako její likvidátor. Zatímco mluví o úctě k české zemi, vyhlásil válku chráněné oblasti Soutok s argumentem, že prý komplikuje lidem život, přičemž zcela náhodou jde o lokalitu, kde mají své zájmy sponzoři jeho strany. Za své výroky o odideologizování resortu si pak s gustem došel pro cenu Zelená perla a místo studu ji nosí jako vítěznou trofej.

Macinkův specifický styl se nevyhýbá ani nejvyšším patrům ústavního pořádku. Vztah k prezidentu Pavlovi osciluje mezi urážkami o slonu v porcelánu a zasíláním zpráv, které sám Hrad interpretuje jako pokus o vydírání. Přitom Macinka dokáže v jedné větě hlavu státu ponížit a v druhé jí nabízet konstruktivní mír, což budí dojem, že celá politika je pro něj jen jedna velká hra. Do tohoto konceptu zapadá i jeho „zapomnětlivost“ v majetkovém přiznání, kde původně neuvedl podíl v ukrajinské firmě, což později omlouval tím, že na existenci podniku prostě zapomněl. U vrcholného politika jde o projev amatérismu, který by jinde znamenal konec, ale v Macinkově show je to jen další drobná zápletka.

Tato schopnost plynule přecházet od intelektuální noblesy Institutu Václava Klause k dlaždičskému humoru, kdy tituluje první dámu jako soudružku vyžírku, z něj dělá postavu, v níž se nevyznají ani jeho koaliční partneři, natož Andrej Babiš. Macinka v politice působí jako neřízená střela a performer, který s ledovým klidem označí svého nejbližšího spojence Filipa Turka za de*ila jen proto, aby ho vyvinil z vážnějších obvinění. Celé ministerstvo pak vnímá jako zajímavý projekt, ze kterého je třeba vyklidit ochranu přírody jako nepotřebné harampádí. Hlavou mi vrtá otázka, zda si z nás Macinka celou dobu jen nedělá srandu a kdy konečně vykřikne, že to byl všechno jen prodloužený Apríl. Zatím to ale vypadá, že hlavní hvězda show Motoristé sobě ještě končit nehodlá a my jen zmateně čekáme, kdy tato absurdní opona konečně spadne.

Když Jan Lipavský prohlásil, že je mu z Macinkových postojů „na zvracení“, nebyla to jen běžná politická přestřelka. Byl to moment, kdy narazila realita na ten Macinkův virtuální svět, kde slova nic neznamenají. Macinkovo vyjadřování připomíná generátor náhodných kontroverzí.

Někdy si říkám, jestli se po večerech nesměje u skleničky s Filipem Turkem a neškrtá si v seznamu: „1. Urazit prezidenta? Splněno. 2. Popřít oteplování planety v den největších veder? Splněno. 3. Vydírat Hrad a tvářit se, že je to jen sousedská výpomoc? Splněno.“

Ten pocit, že nás tahá za nos, není paranoia. Je to jediný logický závěr, ke kterému dojdete, pokud odmítnete uvěřit, že taková míra nekonzistence může být v politice upřímná. Macinka se nám nesnaží vládnout. On si s námi hraje. A my jsme jen komparz v jeho absurdním představení, kde se role mění častěji než v ochotnickém divadle.

Přiznám se, nevyznám se v něm. A pochybuji, že se v něm vyznají jeho koaliční partneři, natož Andrej Babiš. Ten, ač je sám mistrem politického marketingu, musí nad Macinkovým nevyzpytatelným chováním propadat zoufalství. Zatímco Babiš se snaží o disciplinovanou kampaň zaměřenou na masy, Macinka do vládního soustrojí vhazuje granáty v podobě výroků, které nikdo nečekal a které se jen těžko „žehlí“. Pro své spojence je to spojenec za trest – partner, u kterého nikdy nevíte, jestli vám druhý den ráno v ranním vysílání nevrazí dýku do zad, nebo jestli neoznačí váš společný program za přežitek, jen aby se pobavil nad tou vřavou, která nastane.

V politice totiž Macinka působí jako neřízená střela s jadernou hlavicí. Jeho rétorika v XTV nebo na sociálních sítích připomíná spíše baviče z pochybného kabaretu, který se snaží za každou cenu šokovat unavené publikum, než odpovědného státníka. Je to člověk, který si plete tiskovou konferenci s roast-show a vládní usnesení s ironickým statusem na Facebooku. Jako by jeho hlavním cílem nebylo něco prosadit, ale prostě jen „rozbít internet“ a pozorovat, jak se všichni ostatní mohou zbláznit.

Vezměte si jeho aktuální válku s prezidentem Pavlem. Označit zprávy doručené na Hrad za „vydírání“, to je v našem rybníčku neuvěřitelně silná káva, která by běžnému politikovi zlomila vaz do pěti minut. Macinka? Ten se ale jen potutelně usměje, hodí do placu další ironický komentář o „slonovi v porcelánu“ a jede dál, jako by se nechumelilo. Je to fascinující i děsivé zároveň. Sledovat ho při této konfrontaci je jako sledovat člověka, který kráčí po laně nad propastí, v jedné ruce drží hořící pochodeň a v druhé cukrovou vatu, a ještě se u toho stíhá fotit na Instagram.

Působí to na mě, jako by hrál poker, ve kterém nemá v ruce vůbec žádné karty, ale přesto neustále navyšuje sázky s kamennou tváří profesionála. Směje se protihráčům do obličeje, protože ví, že v tuhle chvíli je pro ně důležitější udržet hru v chodu, než ho nechat vyložit karty na stůl. Je to politika v éře post-pravdy dovedená do absolutního extrému: když vás nikdo nemůže brát vážně, nemůžete v podstatě nikdy prohrát, protože všechno je jen „vtip“, „nadhled“ nebo „provokace“.

Někdy si říkám, že Petr Macinka musí každou chvíli vyskočit zpoza vládního řečnického pultíku, omluvit se za blbý vtip a sbalit si kufry. Celé jeho vystupování totiž působí jako jedna velká recese, která se nešťastnou náhodou stala státní politikou. Jeho postoje k životnímu prostředí, kde s gustem popírá v podstatě vše, co věda za posledních padesát let zjistila, by byly vtipné v hospodě u piva, ale jako program ministra životního prostředí působí v roce 2026 jako bizarní retro.

Když Macinka s ledovým klidem prohlásí, že „dnešním dnem skončila klimatická krize“ a jedním škrtem zruší celou sekci ochrany klimatu na ministerstvu, je to ten moment, kdy nevíte, jestli se smát, nebo volat o pomoc. A co teprve jeho nápady na „kempy pro zocelení chlapců“? V době, kdy svět řeší digitalizaci a umělou inteligenci, přichází ministr s vizí povinných vojenských kurzů, jako by nás chtěl všechny vrátit do éry černobílých televizí a spartakiád.

Macinka si prostě jen hraje. Je to hráč, který miluje chaos a zmatek svých oponentů i partnerů. Problém je, že zatímco on si užívá svou životní roli v tomhle absurdním dramatu, my ostatní v něm musíme žít. Pokud je to skutečně jen nekonečný aprílový žert, pak je nejvyšší čas, aby přišla pointa a opona konečně spadla. Protože v roce 2026 už tenhle druh humoru začíná být poněkud drahý a nebezpečný špás.

Možná je ale chyba v nás. Možná jsme jen nepochopili, že Petr Macinka není politik v klasickém slova smyslu. Možná je to první český politik-performer. Člověk, který v přímém přenosu testuje, co všechno český volič, mediální prostor a ústavní systém vydrží. Jeho arogance, urážení kolegů i soupeřů a neustálé balancování na hraně slušnosti i zákona jsou možná jen kostýmem – maskou, kterou si nasazuje, aby zakryl fakt, že pod ní se nenachází žádná pevná vize, ale jen nekonečná potřeba vyvolávat rozruch.

Podívejte se na jeho „kreativní“ přístup k diplomacii. Jako ministr zahraničí by měl být ztělesněním klidu a rozvahy. Místo toho sledujeme muže, který posílá na Hrad SMS zprávy o „pálení mostů, které vejde do učebnic“ a o tom, že „prezident může mít klid“, když jmenuje Filipa Turka ministrem. To už není politika, to je scénář z béčkového mafiánského filmu, který Macinka s gustem přehrává v kulisách Černínského paláce. Jeho schopnost označit pokus o vydírání hlavy státu za pouhé „vyjednávání“ je vrcholným číslem jeho artistického vystoupení.

Jeho performance má však i svou temnější, materiální stránku. Balancování na hraně zákona, jak naznačují kauzy kolem sponzorů Motoristů, není jen vedlejší produkt. Když Macinka jako ministr životního prostředí horuje za zrušení CHKO Soutok, zatímco jeho stranu sponzoruje podnikatel, který v téže oblasti vlastní pozemky a proti ochraně přírody bojuje, už to přestává být „vtipná provokace“. V tu chvíli se kostým performera začíná nebezpečně párat a pod ním prosvítá starý dobrý klientelismus, jen zabalený do moderního, „motoristického“ hávu.

Fascinující je také sledovat, jak se k tomuto „uměleckému dílu“ staví jeho koaliční šéf Andrej Babiš. Ten se ocitl v nezáviděníhodné pozici. Na jednu stranu potřebuje Macinkovy hlasy pro udržení většiny, na druhou stranu musí neustále vysvětlovat, že „o těch SMS nevěděl“ a že spolupráce je „výborná“, i když se od Macinkových metod musí veřejně distancovat. Je to politický tanec mezi vejci, kde Babiš hraje roli unaveného principála, kterému se jeho hlavní klaun začal nekontrolovaně prohánět mezi diváky s motorovou pilou v ruce.

Jenže vtipy bývají vtipné jen do chvíle, než začnou mít reálné dopady na chod státu. Pokud si z nás Macinka skutečně jen dělá legraci, je to sice výkon hodný uznání za vytrvalost, ale v ministerském křesle je to pro daňového poplatníka poněkud drahý špás. Stát není laboratoř pro sociální experimenty Institutu Václava Klause a občané nejsou pokusní králíci, na kterých se testuje, jakou míru politické nekulturnosti ještě snesou.

Při pohledu na jeho poslední interakce s prezidentem a vládní agendu se nemůžu zbavit dojmu, že tohle „hraní si“ brzy narazí na tvrdou realitu. Buď se Petr Macinka skutečně brzy ukloní, oznámí, že to byl jen velký „sociální trolling“, a odejde ze scény za potlesku svých fanoušků z XTV, nebo – a to je ta nejstrašidelnější varianta – zjistíme, že to všechno myslel naprosto vážně. Že ta arogance není maska, ale jeho skutečná tvář, a že chaos, který zasévá, je jeho jediným skutečným cílem.

Zatím to vypadá, že hlavní hvězda show „Motoristé sobě“ ještě končit nehodlá a dál si užívá roli neřízené střely, která se směje všem, kdo se ho snaží brát vážně. A my ostatní? My jen zmateně tleskáme, nebo kroutíme hlavou a čekáme, kdy ta opona konečně spadne. Doufejme jen, že až se tak stane, nezůstane po tomhle představení jen spáleniště v učebnicích politologie.