Článek
V hustě obydleném Kramatorsku, v srdci tehdejší Ukrajinské sovětské socialistické republiky, se na sklonku 80. let odehrávala děsivá a nepochopitelná tragédie, kterou zahalovalo mlčení a neochota úřadů. Příběh, který se na první pohled zdál jako řada nešťastných náhod a fatálních diagnóz, odhalil až po letech mrazivou realitu. V obyčejném panelákovém bytě se skrýval neviditelný, tichý zabiják, který pomalu a nemilosrdně bral životy.
Ztracená jehla v kupce sena
Příběh, který se stal synonymem pro katastrofální důsledky lidské nedbalosti, začíná v pozdních 70. letech v lomu Karansky. Bylo to období, kdy se Sovětský svaz snažil celému světu demonstrovat svou sílu a prosperitu. Blížící se letní olympijské hry v Moskvě v roce 1980 měly být oslavou socialismu a moderní architektury. To vedlo k obrovskému tlaku na stavební průmysl, který musel v rekordním čase dodávat stavební materiály.
V tomto horečném spěchu, kde se prioritou stala rychlost, se v lomu stalo něco, co se na první pohled mohlo zdát jako drobná, nepodstatná chyba. Dělníci ztratili malou kovovou kapsli, která obsahovala vysoce radioaktivní izotop cesium-137. Tato kapsle byla součástí měřicího zařízení, které sloužilo k určování hustoty štěrku. Její ztráta sice byla zaznamenána, ale i přes krátké, týdenní pátrání v obrovském lomu se ji nepodařilo najít.
Kapsle, která měla průměr jen několik centimetrů, se stala doslova jehlou v kupce sena. Nakonec bylo pátrání zastaveno a kapsle byla prohlášena za nenávratně ztracenou. Nikdo v té chvíli ani na okamžik nepochyboval, že tato malá, bezvýznamná událost bude mít v budoucnu strašlivé následky, které ovlivní životy desítek nevinných lidí.
Dům hrůzy a „prokletý byt“
Osudná kapsle, ztracená v obrovské hromadě štěrku, se stala součástí betonového panelu určeného pro výstavbu bytového domu v Kramatorsku na ulici Marii Pryimachenko. V roce 1980 se do bytu č. 85, který byl zhmotněním sovětského architektonického ideálu, nastěhovala rodina se dvěma dětmi. Nový domov pro ně byl splněným snem, moderním a pohodlným. Rodina netušila, že jeden z panelů, který tvořil zeď jejich bytu, se stal záludnou pastí. Kapsle s radioaktivním cesiem-137 se usadila přímo v dělící stěně mezi byty 85 a 52.
Největší smůlu měla postel jejich syna, která stála přímo u zdi obsahující radioaktivní zdroj. Chlapec byl po dlouhé roky vystaven soustavnému a silnému záření, stejně jako zbytek rodiny, ale v mnohem větší míře. Dům, který měl symbolizovat bezpečí a pokrok, se stal tichým hrobem.
Tragédie začala o rok později. Zdravotní stav 18leté dcery se rapidně zhoršil a brzy zemřela na leukémii. Místní lékaři, kteří neměli tušení o skutečné příčině, přisuzovali tuto diagnózu rodinné genetické predispozici. Zlomyslný osud však neustal. Následující rok, v roce 1982, zemřel i její 16letý bratr a krátce po něm i matka. V té době se mezi sousedy začaly šířit fámy o „prokletém bytu“, který přináší smrt a neštěstí. Tyto pověsti se však nedostaly na veřejnost a vyšetřování se nekonalo.
Děsivý příběh se opakoval, když se do bytu nastěhovala nová rodina. Jejich syn, který spal na stejném místě u radioaktivní zdi, taktéž onemocněl leukémií a brzy zemřel. Jeho otec už nechtěl přihlížet další tragédii. Rozhodl se jednat a na vlastní pěst zahájil vyšetřování, které nakonec odhalilo mrazivou pravdu a přineslo konec devítileté noční můry, která se skrývala ve zdech jejich bytu.
Zoufalé pátrání a šokující odhalení
Otec, který ztratil syna v bytě č. 85, se stal poslední nadějí pro všechny, kteří žili ve stínu nepochopitelných úmrtí. Zatímco ostatní si šeptali o prokletí, on se odmítl smířit s osudem a s neochvějnou odhodlaností se obrátil na úřady. Jeho vytrvalost se nakonec vyplatila. V roce 1989 do bytu dorazili experti, jejichž cílem bylo změřit úroveň radiace. Jejich první kroky byly plné pochybností a nedůvěry.
To, co následovalo, však šokovalo i ostřílené profesionály. Jakmile se přiblížili k místnosti, kde spaly oběti, jejich měřící přístroje začaly vydávat alarmující zvuky. Geigerův-Müllerův počítač šíleně pípal a ručičky jeho měřičů se divoce pohybovaly na stupnicích. Během chvíle bylo jasné, že se jedná o mimořádně silný zdroj záření. Měření ukázalo, že v bytě dosahovala expozice neuvěřitelných 1800 roentgenů za rok. To je dávka, která mnohonásobně překračuje hodnoty považované pro člověka za smrtelné.
Expertní tým neváhal. Označili část stěny a tu následně odstranili a odvezli do Kyjevského ústavu pro jaderný výzkum. Tam, pod pečlivým dohledem specialistů, konečně spatřili zdroj hrůzy. Byla to drobná kapsle, tenká jako tužka, která obsahovala vysoce radioaktivní cesium-137.
Smrtící síla neviditelné jednotky
Rentgen (zkratka R), pojmenovaný po svém objeviteli, německém fyzikovi Wilhelmu Röntgenovi, je zastaralá, ale stále citovaná jednotka expozice ionizujícímu záření. Nejedná se o měření absorbované dávky v tkáních, ale spíše o množství náboje, který záření vytvoří v suchém vzduchu. Pro představu, jeden rentgen je takové množství ionizujícího záření, které v jednom krychlovém centimetru suchého vzduchu za standardních podmínek vytvoří celkový náboj o velikosti jednoho statC. Přestože nelze z expozice rentgeny přímo určit přesnou absorbovanou dávku v lidském těle, platí, že expozice 1 R gama záření se přibližně rovná absorbované dávce 1 rad (0,01 Gy) v těle. Zatímco přirozená radioaktivita v prostředí dosahuje pouhých 0,1 R za rok, smrtící dávka se pohybuje kolem 100 R za hodinu. Nebezpečí ionizujícího záření tedy spočívá v jeho neviditelné síle, která dokáže v průběhu krátké doby způsobit fatální poškození buněk a tkání, jak dokládají i tragické případy, jako je ten v Kramatorsku.
Tragédie s trvalými následky
Než byla kapsle s cesiem-137 konečně objevena a odstraněna, vyžádala si tragédie v kramatorském bytě čtyři lidské životy. Dalších 17 obyvatel bylo vystaveno různě silným dávkám ionizujícího záření, což u mnoha z nich vedlo k vážným zdravotním problémům.
I když byla kapsle na pohled malá a nenápadná, její dopad byl devastující a dalekosáhlý. Ukázalo se, že v moderním světě, plném pokročilých technologií, může i jediná, ztracená součástka, způsobit masivní zkázu.
Dnes, o desítky let později, budova č. 7 na ulici Marii Pryimachenko v Kramatorsku stále stojí. Část zdi, která kdysi skrývala tichého zabijáka, už dávno neexistuje a byla bezpečně nahrazena. Případ byl sice úředně uzavřen, ale navždy zůstane temnou skvrnou v historii města.
Zdroje: Wikipedia, Youtube, IFL Science, Wikipedia - Rentgen
