Violet Jessop přežila zkázu Titanicu, Britannicu i Olympicu

Když v noci 21. listopadu 1916 stála válečná zdravotní sestra a palubní stewardka Violet Constance Jessop na palubě potápějící se nemocniční lodi HMHS Britannic v Egejském moři, mohla mít oprávněný pocit, že se stala terčem bizarního vesmírného žertu. Jen o čtyři roky dříve se choulila v záchranném člunu uprostřed ledového Atlantiku a sledovala, jak hlubiny pohlcují Titanic. A pouhých sedm měsíců před Titanicem stála na palubě RMS Olympic, když se tento tehdejší král oceánů srazil s britskou válečnou lodí HMS Hawke.

Všechny tři sesterské giganty lodní společnosti White Star Line spojuje jedno jméno a jedna tvář – drobná žena s šedomodrýma očima, kaštanovými vlasy a podmanivým irským akcentem. Historici a milovníci námořních záhad jí dodnes přezdívají Nepotopitelná Violet.

Během své kariéry na moři zažila tři největší lodní katastrofy edwardiánské éry. Prožila chvíle, kdy lidé kolem ní umírali po stovkách, ona sama padala do moře aniž by uměla plavat, a přesto pokaždé vyvázla živá.

Violet se narodila 2. října 1887 v daleké Argentině, nedaleko města Bahía Blanca, jako nejstarší dcera irských imigrantů Williama a Katherine Jessopových. Její otec se v Jižní Americe živil jako chovatel ovcí. Rodinné zázemí bylo sice skromné, ale největší zkouškou pro rodinu bylo Violetino chatrné zdraví. Jako malé dítě onemocněla agresivní formou tuberkulózy. Lékaři jí dávali jen několik měsíců života. Violet však poprvé v životě ukázala svou neuvěřitelnou vůli přežít a navzdory všem lékařským předpovědím se z nemoci plně uzdravila.

Když bylo Violet šestnáct let, její otec zemřel na pooperační komplikace a matka se se svými dětmi rozhodla vrátit zpět do Velké Británie. Usadili se v Londýně, kde Violet začala navštěvovat klášterní školu. Její matka našla obživu jako stewardka na zaoceánských parnících, aby velkou rodinu uživila. Když však matka vážně onemocněla, musela Violet školu opustit a převzít roli živitelky. Rozhodla se jít v matčiných stopách a přihlásit se na pozici stewardky.

Mělo to však háček. V roce 1908 byly pozice stewardek na luxusních lodích vyhrazeny spíše starším ženám. Jednadvacetiletá Violet byla naopak popisována jako velmi atraktivní, pohledná dívka s uhrančivým pohledem. Aby u pohovorů vůbec uspěla a lodní manažeři ji nepovažovali za rozptýlení pro zámožné cestující, musela se Violet záměrně oblékat do neforemných starých šatů, nenosit žádný make-up a dělat se schválně méně přitažlivou. Strategie zabrala. Její první štací se v roce 1908 stala loď RMS Orinoco společnosti Royal Mail Line.

V roce 1911 dostala Violet lukrativní nabídku přestoupit k prestižní společnosti White Star Line. Ta právě uváděla na trh novou třídu superluxusních transatlantických parníků, které měly ohromit svět svou velikostí a komfortem. Violet byla přidělena na RMS Olympic – v té době největší civilní plavidlo na světě. Violet byla na lodi spokojená, přestože pracovní doba stewardek běžně dosahovala 17 hodin denně a měsíční plat činil pouhé 2 libry a 10 šilinků. Oceňovala luxusní prostředí a především osobnost Thomase Andrewse, šéfkonstruktéra loděnice. Andrews byl mezi posádkou milován pro svou lidskost – jako jediný se upřímně zajímal o to, zda jsou ubytovací prostory pro personál vyhovující, a vždy našel pro unavené zaměstnance vlídné slovo.

Klidné plavby však skončily 20. září 1911. Olympic pod velením kapitána Edwarda J. Smitha vyplul ze Southamptonu a v úžině se dostal do nebezpečné blízkosti britské válečné lodi HMS Hawke. Silný podtlak, který obří trup Olympicu generoval, křižník Hawke doslova přisál. Následoval masivní náraz. Příď válečné lodi prorazila do boku Olympicu obří díru.

Ačkoli byla škoda obrovská a společnost White Star Line byla po vyšetřování uznána vinnou, nikdo na palubě nezemřel. Olympic se dokázal bez cizí pomoci vrátit do přístavu k rozsáhlým opravám. Violet Jessop prožila svou první velkou havárii.

Když se v dubnu 1912 chystala na svou panenskou plavbu druhá loď z této třídy – bájný RMS Titanic, Violet se na něj původně vůbec nechtěla přesunout. Na Olympicu byla spokojená a drsné počasí severního Atlantiku v kombinaci s extrémně náročnými požadavky amerických milionářů ji nijak nelákaly. Její přátelé ji však přesvědčili, že sloužit na nejmodernější lodi lidstva bude fantastická zkušenost. Violet nakonec svolila. Oblečená do nového hnědého kostýmu sahajícího až ke kotníkům se v drožce vydala do southamptonského přístavu.

První dny plavby probíhaly idylicky. Violet se na palubě potkávala se starými známými, včetně skotského houslisty Jocka Humea, kterého znala z Olympicu a popisovala ho jako člověka plného života a radosti. V neděli 14. dubna večer se Violet procházela po palubě, aby se nadýchala čerstvého vzduchu, než se odebere do své kajuty. Vzpomínala, že vzduch byl nebývale mrazivý, což jen umocňovalo pocit tepla a luxusu uvnitř lodi.

Před spaním si Violet v posteli četla zvláštní, hebrejskou modlitbu, kterou jí kdysi darovala stará irská žena. Byla to modlitba, jež měla držitele chránit před ohněm a vodou. Violet, jakožto hluboce věřící katolička, která v kapse zástěry neustále nosila růženec, donutila tuto modlitbu přečíst i svou spolubydlící. Jen o několik minut později, ve 23:40, když už upadala do spánku, ucítila podivnou vibraci, po níž následoval temný rachot a skřípání. Titanic narazil do ledovce.

„Dostala jsem rozkaz vyjít na palubu. Cestující se klidně procházeli. Stála jsem u přepážky s ostatními stewardkami a sledovala ženy, jak se tisknou ke svým mužům, než je usadili do člunů. Poté nám důstojník nařídil nastoupit do člunu číslo 16, abychom ukázaly vystrašeným ženám z třetí třídy, že je to bezpečné,“ líčí Violet Jessop, ze svých pamětí

Když se záchranný člun číslo 16 začal pomalu spouštět po boku kolosu do černočerné temnoty oceánu, šestý důstojník Titanicu James Paul Moody zakřičel: „Tady, slečno Jessopová! Postarejte se mi o tohle dítko.“ A vhodil jí do klína látkový uzlíček. Byl to malý, opuštěný kojenec. Violet ho instinktivně přitiskla ke své tvrdé korkové záchranné vestě a celých osm hodin ho v mrazu chránila vlastním tělem. Okolo druhé hodiny ranní sledovala, jak Titanic s děsivým řevem mizí pod hladinou. Spolu s ním zmizel i milovaný konstruktér Thomas Andrews, houslista Jock Hume a dalších 1 500 lidských duší.

Když přeživší ráno zachránila loď RMS Carpathia, unavená a promrzlá Violet stále svírala cizí dítě na palubě. V tom k ní přiběhla hysterická žena, pravděpodobně matka dítěte, bez jediného slova jí miminko vytrhla z náruče a s pláčem utekla. Violet byla v takovém šoku a otupělá chladem, že jí v tu chvíli ani nepřišlo divné, že jí žena nepoděkovala.

Po návratu do Anglie by většina lidí na profesi námořníka okamžitě zanevřela. Ne však Violet. Řídila se heslem, že nejlepší způsob, jak překonat traumatický strach, je postavit se mu čelem. Během několika týdnů se vrátila na palubu opraveného Olympicu. V roce 1914 však vypukla první světová válka a priority Britského impéria se dramaticky změnily. Třetí a nejmladší ze sesterských lodí, Britannic, nestihl do civilní služby pro White Star Line vůbec zasáhnout. Byl okamžitě zkonfiskován britskou Admiralitou a přebudován na obří plovoucí nemocnici s označením HMHS (His Majesty's Hospital Ship).

Violet Jessopová ucítila vlasteneckou povinnost. Absolvovala intenzivní zdravotnický kurz a vstoupila do organizace Voluntary Aid Detachment (Dobrovolnický sbor pomocné péče) jako válečná zdravotní sestra. V roce 1916 byla převelena právě na palubu Britannicu, který tehdy křižoval Středomoří a převážel raněné vojáky z krvavého bojiště zpět do vlasti.

Ráno 21. listopadu 1916 se Britannic plavil v průlivu Kea v Egejském moři. Bylo teplé, slunečné počasí. Violet zrovna rozlévala čaj nemocnému kolegovi v lodní jídelně, když se ozval ohlušující výbuch. Loď najela na německou námořní minu, kterou zde nastražila ponorka. Výbuch byl sice lokalizován v přídi, ale fatální shoda okolností zpečetila osud lodi mnohem rychleji než v případě Titanicu. Nemocniční personál měl totiž kvůli rannímu větrání otevřená spodní palubní okénka, kterými se po náklonu začala okamžitě valit voda do doposud nepoškozených komor.

Evakuace byla rychlá, ale provázel ji děsivý incident. Kapitán Charles Bartlett se stále pokoušel s lodí plout plnou parou vpřed, aby dosáhl břehu blízkého ostrova a najel na mělčinu. Neuvědomil si však, že posádka na zádi začala ze strachu spouštět záchranné čluny bez jeho vědomí. Jakmile se čluny dotkly hladiny, běžící motory a rotující obří lodní šrouby Britannicu je začaly obrovskou silou nasávat do sebe. Voda se proměnila v obří mixér. Gigantické ocelové čepele šrotovaly dřevěné záchranné čluny i s lidmi uvnitř na kusy.

Violet Jessop seděla právě v jednom z těchto nasávaných člunů. Když viděla, jak se lidé kolem ní mění v bezbranné oběti ocelových šroubů, vyskočila z člunu do vody. Vzhledem k tomu, že neuměla plavat, ji podtlak okamžitě vtáhl pod kýl lodi. Při divokém víru se hlavou prudce udeřila o ocelové dno potápějícího se kolosu. Upadla téměř do bezvědomí, ale husté, pevně spletené vlasy zmírnily náraz a zachránily ji před okamžitou smrtí. Když se jí podařilo vynořit, jiný záchranný člun ji vytáhl z vody. Zatímco Britannic se kompletně potopil za pouhých 55 minut a vyžádal si 30 obětí, Violet Jessopová přežila svou druhou velkou zkázu. Až o několik let později, když navštívila lékaře kvůli neustávajícím migrénám, rentgen odhalil, že tehdy v Egejském moři utrpěla těžkou zlomeninu lebky.

Po skončení války se Violet vrátila ke své milované profesi zaoceánské stewardky. Postupně sloužila u White Star Line, přešla k Red Star Line a nakonec se vrátila k Royal Mail Line. Na palubě vlajkové lodi Belgenland dokonce hned dvakrát obeplula celou zeměkouli na luxusních okružních plavbách. Ve svých 36 letech se krátce vdala za kolegu stevarda Johna Jamese Lewise, avšak manželství po necelém roce skončilo rozvodem. Pár zůstal bezdětný.

V roce 1950, po neuvěřitelných 42 letech strávených na světových mořích, odešla Violet definitivně do důchodu. Usadila se v malebné vesničce Great Ashfield v hrabství Suffolk, kde si koupila útulný domek ze 16. století s doškovou střechou. Svůj domov zaplnila suvenýry a památkami ze svých cest, chovala nosnice a s láskou se starala o svou zahradu.

Závěr jejího života však okořenila jedna fascinující, doposud nevysvětlená záhada. Jedné bouřlivé noci, mnoho let po jejím odchodu na odpočinek, zazvonil v jejím domku telefon. Na druhém konci se ozval ženský hlas, který se Violet zeptal: „Zachránila jste v tu noc, kdy se potopil Titanic, malé dítě?“ Violet překvapeně odpověděla, že ano. Hlas v telefonu se rozesmál a řekl: „Já jsem to dítě.“ Poté neznámá žena zavěsila.

Violetin přítel a biograf John Maxtone-Graham ji později přesvědčoval, že šlo o pouhý hloupý vtip vesnických dětí. Violet to však rezolutně odmítla s tím, že příběh o dítěti z Titanicu do té doby nikdy nikomu živému nevyprávěla a neobjevil se v žádném tisku. Oficiální historické záznamy sice uvádějí, že jediným kojencem v jejím záchranném člunu byl As'ad Tannūs, ten však prokazatelně zemřel v roce 1931 v USA a v padesátých letech tak Violet telefonovat nemohl. Tajemství anonymity hlasu tak zůstalo navždy pohřbeno.

Violet Constance Jessopová zemřela poklidně 5. května 1971 ve věku 83 let na městnavé selhání srdce. Její fascinující paměti, které sepsala v průběhu života, byly kompletně publikovány až posmrtně v roce 1997.