Článek
Když loni v prosinci nastupoval Petr Macinka na Ministerstvo životního prostředí, měl pro vystrašenou veřejnost i klimatické aktivisty pozoruhodně jednoduché poselství. S úsměvem tehdy na tiskové konferenci prohlásil, že dnešním dnem klimatická krize v České republice skončila.
V prosinci to znělo vlastně docela utěšujícě. Venku sice nebylo žádné polární peklo, ale čepice a kabáty se nosily, takže prohlášení, že planeta vlastně nehoří, šlo celkem snadno spolknout. Možná mu v tu chvíli dokonce i někdo věřil. Jenže pak přišlo léto.
Když rtuť teploměru nečte vládní prohlášení
Letošní rok se do historie české meteorologie nezapsalo jen tak nějakým drobným výkyvem. Zapsal se do ní jako hořící vykřičník. Podle oficiálních dat Českého hydrometeorologického ústavu překonaly svá dosavadní maxima více než tři čtvrtiny stanic s alespoň třicetiletou historií měření. V Doksanech se rtuť teploměru vyšplhala na těžko uvěřitelných 41,9 °C, čímž byl historický rekord z roku 2012 překonán o 1,5 °C.
Čtyřicítky, které byly v minulosti naprostou raritou zaznamenanou od roku 1961 všehovšudy během tří dnů, nás letos zasáhly hned pětkrát. Do poloviny srpna jsme nasbírali 22 supertropických dnů a více než padesát dnů tropických. Spalující horko už nebylo výsadou jen rozpálených městských bulvárů, ale vlnami veder byla zasažena i dříve chladnější Vysočina a horská podhůří.
Ukázalo se tak, že počasí je vůči vládním deklaracím imunní. Macinkova krize, která měla „skončit“, se v rozmezí několika měsíců proměnila v nejintenzivnější vlnu horka, jakou moderní Česko zatím nepamatuje.
Kostnické hranice a zastropování teplot
Přírodním živlům samozřejmě nerozkáže žádný ministr ani zmocněnec. Problém však nastává v momentě, kdy se zjevná krize přemění v politický kabaret. Když opoziční Piráti a Zelení na půdě Poslanecké sněmovny poukazovali na to, že rekordní vedra už dávno nejsou abstraktní téma pro akademiky, ale reálná zátěž pro zdraví občanů a zemědělství, dočkali se od předsedy Motoristů výsměchu.
Macinka se neváhal přirovnat k Janu Husovi v Kostnici s tím, že na rozdíl od něj „neodvolá“ a že Zelení a Piráti jsou jednoduše „přehřátí“. Bývalý předseda Pirátů Ivan Bartoš na to reagoval nadsázkou, když recesisticky navrhl, aby Sněmovna vyzvala Macinku k využití jeho zázračných schopností a k okamžitému zastropování městských teplot na příjemných 25 °C. Dřívější ministr Vlastimil Válek pak navrhoval, aby Motoristé splnili slib a zastavili oteplování alespoň na noc.
Byla to sice legrace, pro kterou nakonec hlasovalo i několik koaličních poslanců, ale pod jejím povrchem probublávala docela hořká pachachuť. Zatímco na sociálních sítích ministerských resortů běžely univerzální rady, že mají lidé v horku hodně pít a nenamáhat se, reálná politická akce se smskla na pošklebky o „klimatickém náboženství“.
Paralelní vesmír vládních lavic
Zajímavé je, že Petr Macinka ve svém alternativním pohledu na svět nezůstal osamocen. Jak vyplynulo z politických debat, poslanec Miroslav Ševčík (SPD) či další představitelé koaličního tábora rétoriku o konci klimatické krize radostně přejali. Podle nich krize skončila tím, že se sesekaly dotace na zelené programy. Jakoby vypnutí penězovodu na ekologické projekty dokázalo automaticky ochladit rozpálenou krajinu.
Zástupci vlády se tak dostávají do dosti bizarního odtržení od reality. Zatímco analytici varují před škodami, které extrémní sucha a vedra způsobují evropské ekonomice (odhady škod za letošní rok dosahují až 180 miliard eur), v českém parlamentu se debata smršťuje na konstatování, že „v létě bývá horko a v noci tma“.
Pro koho vlastně tento politický kabaret hrají? Z průzkumu agentury NMS pro server Novinky.cz jasně vyplynulo, že klimatickou změnu považuje za závažný problém téměř 75 % Čechů. Že jde o reálnou hrozbu, uznává nadpoloviční většina voličů napříč politickým spektrem – včetně nadpoloviční většiny voličů samotných Motoristů sobě či hnutí ANO. Názor, že se vlastně nic neděje a jde jen o přehřátou hysterii, zastává v české společnosti naprosté minimum lidí. Zdá se, že vládní politici žijí v úplně jiném světě než zbytek republiky, který se snaží přežít tropické noci bez klimatizace.
Čekání na zázrak
Slova Petra Macinky z loňského prosince o tom, že klimatická krize skončila, ztratila během letošního června a srpna i ten poslední zbytek věrohodnosti. Pokud měl ministr pocit, že stačí problém škrtnout na tiskové konferenci a on sám zmizí, toto léto ho usvědčilo z hlubokého omylu.
Namísto konce krize jsme byli svědky jejího vyhrocení. Půda praská, hladiny řek klesají, nemocnice hlásí nápor kolabujících seniorů a teplotní rekordy padají jako přezrálé hrušky. Nečinnost přebalená do ironických poznámek už v konfrontaci se čtyřicítkami ve stínu nepůsobí jako nadhled zkušeného politika, ale jako úplná rezignace na správu věcí veřejných.
Lidé teď čekají na výsledky. Ne na ty meteorologické, protože ty už znají a pociťují je na vlastní kůži každý den, ale na ty politické. Pokud někdo tvrdí, že krizi ukončil, měl by předvést, jakým způsobem hodlá zemi ochránit před jejími dopady. Protože pokud je celým vládním receptem na rekordní vlny veder vysmívat se těm, kteří varují před vysycháním krajiny, pak nám nezbývá než konstatovat jediní: klimatická krize neskončila, to jen vládním činitelům dochází dech i argumenty.
