Článek
Život baviče, herce a lidového vypravěče Vladimíra Menšíka byl plný ostrých kontrastů, které dodnes fascinují i zarmucují. Smích, kterým oblažoval národ, se v zákulisí mísil s tichým utrpením a bojem o každý nádech. Byl to muž, který rozehrával nekonečné komedie, zatímco v soukromí sváděl nelítostnou bitvu se svým vlastním tělem. Zemřel ve věku 58 let, kdy jiní herci teprve zrají, a zanechal po sobě nejen stovky rolí, ale i palčivý pocit, že jeho poslední slova možná nebyla jen náhodným vtipem, ale předtuchou neodvratného konce.
Moravan, který si podmanil celý národ
Rodák z moravských Ivančic, pokřtěný jako Vladislav, se nejprve vydal na dráhu, kterou mu určil otec – vystudoval strojní průmyslovku a pracoval v Brněnských strojírnách. Bylo to však volání divadla, které ho přivedlo na JAMU, kam se dostal až na druhý pokus. Po angažmá ve Vesnickém divadle a později u E. F. Buriana v Praze ho však jeho skutečná láska, film, donutila k radikálnímu kroku. E. F. Burian, který film neměl v lásce, se dostal do sporu s Menšíkem, který toužil stát se součástí kinematografie. Menšík, poháněný touhou po filmovém plátně, se proto rozhodl odejít. Svou kariéru u filmu, kde ztvárnil přes 150 rolí, tak zahájil v podstatě jako vyděděnec divadla, aby se stal jednou z největších hvězd stříbrného plátna.
Menšík byl mistrem improvizace. Ať už točil komedii jako Jak utopit doktora Mráčka, drama Všichni dobří rodáci, nebo pohádku, nikdo předem nevěděl, co se bude dít. Jeho kolega Pavel Zedníček vzpomínal, že Menšík dokázal během natáčení vyprávět historky i čtyři hodiny v kuse, zatímco filmový štáb čekal. Byl to neuvěřitelný bavič, který žil humorem a vymýšlením vtipů, a nebyl v tom rozdíl, jestli byl na place, nebo doma. Tato životní energie však měla i svou temnou stranu, která byla skrytá za jeho bezstarostným úsměvem.
Drogy, alkohol a tiché utrpení
Život legendárního baviče Vladimíra Menšíka byl plný kontrastů a skrytého utrpení, které se prolínalo s jeho veřejnou veselou image. Přestože oblažoval publikum svou komediální energií, v soukromí ho trápily vleklé zdravotní problémy a závislosti. Už od dětství, konkrétně od sedmi let, byl silným kuřákem, a k tomu se v šestnácti letech přidalo těžké astma, které mu způsobovalo chronickou dušnost a sípot, jenž se stal jeho poznávacím znakem. Své dýchací problémy se snažil řešit léky s efedrinem, což je povzbuzující droga, která mu ale způsobovala vážné psychické potíže. Menšík navíc bojoval s pocitem neatraktivnosti a nenáviděl své zuby, které se prý dokonce chystal nechat chirurgicky upravit, ale nikdy nesebral dost odvahy.
K jeho zdravotním problémům se přidala i závislost na alkoholu, která mu komplikovala život i kariéru. Ačkoli kvůli problémům s rozpoznáváním barev podstoupil léčbu a abstinoval čtyři roky, závislost se mu nakonec vrátila. Navzdory tomu, že se jeho zdravotní stav v polovině 80. let rapidně zhoršil, nechtěl se vzdát práce, která ho naplňovala a živila jeho velkou rodinu. Jeho touha bavit lidi a být neustále v centru dění ho hnala dopředu. Menšík se dokonce v 60. letech odvážně pokusil o podvod, když si v občanském průkazu upravil rok narození, aby mohl dříve do důchodu. Podvod se mu nečekaně vyplatil, protože v roce 1974 získal titul zasloužilého umělce a o deset let později mu k „šedesátinám“ blahopřál sám tehdejší prezident Gustáv Husák.
Smrt v Brně a poslední vtip
Vypravěčské umění Vladimíra Menšíka bylo legendární a jeho silvestrovské estrády přitahovaly miliony diváků. Jeho poslední veřejné vystoupení v pořadu Abeceda, které se odehrálo pouhé dva dny před jeho smrtí, se však neslo v netypicky vážném tónu. S očividnými zdravotními problémy, sedě na židli, pronesl s pohledem smutného komika: „Neměli byste nikdy přestat myslet na to, čemu říkáme zdraví.“ Byl to snad jen další z jeho fórů, nebo v tu chvíli věděl, že se loučí? Tato věta, pronesená na sklonku jeho života, se stala symbolem tragikomiky jeho osudu.
Své vystoupení ukončil vtipem, který se stal jeho posledním. Byl o Skotovi, který se marně modlil k Panně Marii, aby vyhrál v loterii. „Klečel a říká: Panenko Marie, dej, ať vyhraju v třídní loterii. A ono nic. Tak tam byl znovu před dalším tahem a říká: Panenko Marie dej, ať vyhraju tentokrát. A zase nic. Tak se nakrknul, šel tam potřetí a povídá: Panenko Marie, já bych skutečně potřeboval vyhrát tu hlavní cenu - a ona na to povídá: No tak musíš taky něco udělat, kup si los…“ Po této pointě se Menšík naposledy uklonil a opustil jeviště.
O pouhé dva dny později, 29. května 1988, ve věku 58 let, zemřel v brněnské nemocnici u sv. Anny. Osudným se mu stal prasklý vřed, který mu způsobil vnitřní krvácení. Menšíkův život byl divadlo, v němž hrál neúnavně až do konce. Možná, že jeho poslední slova nebyla jen radou divákům, ale i tichou výčitkou sobě samému za to, že se tak strašně hnal za prací a slávou, a zapomněl si koupit ten nejdůležitější los – ten, který by mu přinesl klid, odpočinek a zdraví.
Zdroje: Wikipedia, Youtube, Český rozhlas, CNN Prima News, Vlasta
