Výherce rekordního jackpotu se vrátil k lopatě. Po osmi letech mu došly peníze

Psal se listopad roku 2002 a Norfolk v tu chvíli neměl méně pravděpodobného kandidáta na multimilionáře. Michael Carroll byl tehdy devatenáctiletý mladík, který životem spíše klopýtal. Kvůli dyslexii a ADHD, které tehdy nikdo konstruktivně neřešil, opustil školní lavice jako prakticky negramotný. Místo knih ho formovala ulice a první záznamy v trestním rejstříku si začal připisovat už ve třinácti letech za krádeže v obchodech.

V momentě, kdy si za své poslední čtyři libry koupil tiket, pracoval na částečný úvazek jako pomocný popelář. A co víc – jeho tehdejší každodenní realitu nekontroloval jen šéf v práci, ale i policie. Kvůli výtržnictví a řízení v opilosti mu totiž kotník zdobil elektronický náramek. Právě s tímto symbolem kriminální delikvence na noze o pár dní později pózoval před objektivy s obří maketou šeku na 9 736 131 liber (v tehdejším kurzu zhruba 450 milionů korun).

První náraz reality přišel okamžitě po výhře. Michael se pokusil otevřít si účet u prestižního bankovního domu Coutts – instituce s tradicí od roku 1692, která spravuje majetky britské královské rodiny. Bankéři v nažehlených oblecích se podívali na Michaelův rejstřík se 42 záznamy, na jeho chování a na původ peněz, a ukázali mu dveře. Měl to být ten nejjasnější varovný signál – Michael vstoupil do světa, na který nebyl mentálně ani sociálně připraven. On to však vnímal jako výzvu k boji proti systému.

Britský bulvár mu okamžitě přišil přezdívku „Lotto Lout“ (Loterijní hulvát). Zatímco jiní vítězové by se snažili splynout s vyšší vrstvou, Carroll udělal pravý opak. S gustem přijal roli „Krále buranů“. Svou uniformu popeláře vyměnil za barevné šusťákové soupravy, prsty si osázel masivními prsteny a krk mu podlamovaly zlaté řetězy tak silné, že by na nich mohl odtahovat auta. V jedné ruce pivo, v druhé vztyčený prostředníček – tak vypadal nový idol britské dělnické třídy.

„Byl jsem prostě kluk, co měl víc peněz než rozumu,“ přiznává Carroll s odstupem dvaceti let. Jeho první kroky s miliony na účtě připomínaly rozhazování konfet. Bez jakéhokoli finančního plánu začal peníze doslova rozdávat. Své matce, tetě a sestře vyplatil každé rovný milion liber. Chtěl být hrdinou rodiny, kterou mu dětství nikdy pořádně nedopřálo.

Důkazem jeho naprosté naivity byla i „investice“ do jeho milovaného fotbalového klubu Glasgow Rangers. Michael do klubu napumpoval milion liber, ale ne jako strategický akcionář, nýbrž skrze pochybný finanční produkt Rangers Financial Management, ze kterého klub profitoval, zatímco Michaelovy peníze mizely v černé díře. Další miliony pak svěřil do investičního fondu, ze kterého začal vybírat tak agresivně, že ho sankční poplatky stály víc než samotné nákupy luxusního zboží.

Zatímco se seriózní finanční poradci, které si Michael najal, zoufale snažili vysvětlit devatenáctiletému mladíkovi koncept státních dluhopisů a dlouhodobého zhodnocení, on měl úplně jinou vizi. Koupil panský dům se pěti ložnicemi v Norfolku, a během několika týdnů ho proměnil v místo, které připomínalo kulisy z filmu Vlk z Wall Street říznuté estetikou britského předměstí.

Večírky, které Carroll pořádal, vešly do historie pod názvem „římské orgie“. Nebylo výjimkou, že Michael za jedinou noc prohýřil 50 000 liber (přes 1,5 milionu korun). Peníze pro něj přestaly mít hodnotu, staly se jen palivem pro nekonečný mejdan, který trval bezmála osm let.

Drogy se pro Carrolla nestaly jen občasným povyražením, ale biologickou nutností. Na vrcholu své závislosti utrácel astronomických 2 000 liber denně za kokain. Jeho organismus fungoval v režimu, který by běžného člověka zabil během měsíce.

„Můj den nezačínal kávou. Vzbudil jsem se, do jedné ruky vzal sklenici vodky a na stole si připravil tři tlusté čáry kokainu. Teprve pak jsem byl schopen vylézt z postele a čelit světu,“ popsal Carroll svůj ranní rituál.

S penězi přišla i moc, o které se pologramotnému popeláři ani nesnilo – moc nad ženami. Michael tvrdí, že jeho postelí prošlo neuvěřitelných 4 000 milenek. V domě neexistovalo soukromí. „V každém pokoji se souložilo. Dívky chodily nahé, a aby hosté nemuseli přerušovat zábavu, roznášely kokain přímo na stříbrných podnosech,“ vzpomínal. Právě z této doby pochází jeho přezdívka „Master Micky“, kterou si vysloužil poté, co se v bulváru pochlubil, že za jedinou noc uspokojil osm žen najednou.

Pokud Michael zrovna nepořádal orgie uvnitř domu, věnoval se své druhé největší vášni: destrukci. Na zahradě svého sídla, která kdysi bývala udržovaným anglickým trávníkem, si vybudoval soukromou arénu pro banger racing.

Jeho nákupní seznamy aut připomínaly soupis šrotu. Kupoval zbrusu nové vozy BMW, Range Rover nebo Mitsubishi Evo, jen aby do nich s partou kumpánů sedl a na zahradě do sebe v plné rychlosti naráželi, dokud z aut nebyly vraky. Sousedé v klidném Swaffhamu prožívali skutečné peklo na zemi. Denně museli snášet řev motorů bez výfuků, hustý černý dým z pálených pneumatik a neustálý proud vulgárních urážek, které se zpoza plotu ozývaly dlouho do noci.

Z jeho domu se brzy stal symbol úpadku. Na zdech se objevily krvavé skvrny po rvačkách, luxusní nábytek byl rozštípaný na podpal a v bazénu plavaly prázdné láhve od šampaňského a odpadky.

Carrollův dekadentní život se brzy přelil i za hranice jeho rozpadajícího se sídla. Nešlo jen o rušení nočního klidu. Michael si liboval v tom, že může dělat cokoli, co se mu zlíbí, a peníze mu dávaly pocit naprosté nedotknutelnosti. V létě 2005 už to bylo neúnosné. Michael, v tu dobu již nechvalně proslulý „King of Chavs“, dostal příkaz za protispolečenské chování (ASBO), což je v Británii jeden z nejtvrdších nástrojů pro potírání neukázněných občanů.

Důvod? Opakované a zcela absurdní kriminální činy. Michael se svými kumpány projížděl anglickým venkovem ve svém luxusním Mercedesu van, na jehož boku se hrdě skvěl nápis „King of Chavs“. Z okénka vozu pak za jízdy stříleli z výkonného praku ocelové kuličky. Cílem nebyly jen opuštěné zdi, ale i výlohy obchodů, zaparkovaná auta a okna domů. Během jedné takové „projížďky“ způsobil škody za tisíce liber. Po zatčení, kdy mu v krvi koloval alkohol a bůhvíco ještě, pouze na policejní formulář napsal „Sorry“.

Když se ho tehdy novináři ptali na motivy jeho ničení, odpověděl s upřímností, která šokovala i zkušené reportéry: „Nudil jsem se. Prostě jsem se děsně nudil.“ Peníze mu smazaly hranice mezi tím, co je legální, morální a co ne. Cítil se jako v počítačové hře, kde může dělat cokoli, aniž by nesl skutečné následky. Jeho bohatství mu propůjčovalo falešný pocit absolutní imunity.

Carroll si z soudních stání dělal soukromou show. Před King's Lynn Magistrates' Court, kde se stal pravidelným návštěvníkem, přijížděl v nablýskaných, upravených vozech – jednou to byl zlatý džíp Isuzu s SPZ W111 NER (WInner), jindy Land Rover s L11 OUT (LOUT). Z auta vystupoval s plechovkou piva v ruce a s tunami zlatých šperků, které se mu třpytily na krku a prstech. Byla to jeho vzdorná odpověď na to, jak ho vnímal establishment.

Jeho excesy se neomezovaly jen na Norfolk. Během jednoho z divokých víkendů v Londýně vyhodil televizi z okna hotelového pokoje a podle svědků se v nablýskaném apartmá houpal na lustru, než ho policie zkrotila. Jindy ho zatkli přímo ve strip baru v Peterborough, kde u něj našli kokain. Celkem si do roku 2006 připsal přes 30 soudních stání a několik pobytů ve vězení, včetně trestu za útok baseballovou pálkou na křesťanském rockovém koncertě.

Příběh Michaela Carrolla bývá často vykreslován jako groteska o jednom neřízeném „buranovi“, ale pod nánosem šampaňského a kokainu se skrývá hluboká a velmi temná tragédie. Ukazuje se, že peníze v takovém měřítku nefungují jen jako prostředek k nákupu svobody, ale spíše jako rozbuška, která dříve či později odpálí životy všech v okolí. Pro Carrollovy blízké se pohádková výhra stala spíše rozsudkem, který rozvrátil rodinné vazby a přinesl násilnou smrt.

Jedním z nejděsivějších stínů Carrollův příběhu je osud jeho strýce Stephena Muncastera. Byl to právě Stephen, u koho Michael bydlel v době, kdy si koupil svůj osudný tiket za libru. Peníze, které měly rodině zajistit klid, však přinesly pravý opak – paranoia, tlak veřejnosti a rozpadající se vztahy vykonaly své. V roce 2016 se rodinné drama vyhrotilo do nepředstavitelného hororu: Stephen v záchvatu deprese a beznaděje zastřelil svou manželku Allison, když se pokoušela utéct z jejich společného domu. Krátce poté obrátil hlaveň brokovnice proti sobě a spáchal sebevraždu přímo na zahradě.

Další tragickou obětí „loterijního prokletí“ se stala Michaelova sestra Zoe. Když Michael vyhrál, projevil svou typickou, až naivní štědrost a daroval jí rovný milion liber. Chtěl, aby byla zajištěná, aby mohla být dobrou matkou svým čtyřem dětem. Jenže miliony v rukou lidí bez disciplíny často končí u drog. V květnu 2023 byla Zoe nalezena mrtvá ve svém skromném domku v King’s Lynn. Bylo jí pouhých 43 let. Příčinou smrti byla srdeční zástava po masivním kokainovém večírku. Peníze, které jí bratr daroval, aby jí zachránil život, se nakonec staly přímým nástrojem jejího konce.

Kromě vnitřních tragédií musel Michael čelit i hrozbám zvenčí. Jakmile se rozkřiklo, že popelář z Norfolku má v bance miliony, stal se magnetem pro kriminální živly. Carroll později přiznal, že žil v neustálém strachu z vydírání. Gangy mu vyhrožovaly zastřelením rodiny, pokud nevyplatí výkupné. Nejsyrovější vzpomínka se váže k ránu, kdy Michael vyšel na svou zahradu a našel svých pět milovaných psů s podřezanými hrdly.

Destruktivní síla peněz neušetřila ani jeho nejbližší vztah. Sandra Aitken, která byla v době výhry v sedmém měsíci těhotenství, z manželství utekla už měsíc po svatbě. Neunesla pohled na manžela, který se v jejich společném domě obklopoval prostitutkami a denně spotřeboval kokain za tisíce liber. „Peníze Michaela nezměnily, jen z něj udělaly horší verzi toho, čím už byl,“ uvedla později. Sandra odešla s jejich dcerou Brooke a miliony liber na účtě pro ni byly jen bolestným bolestným za zničené sny o normální rodině.

V roce 2010 se peněženka definitivně vyprázdnila. Michael Carroll vyhlásil bankrot. Jeho sídlo, které kdysi koupilo za 340 000 liber a do kterého investoval další statisíce, se prodalo za pouhých 142 000 liber. Bylo v tak dezolátním stavu, že se v něm nedalo žít.

Z milionáře se stal bezdomovec. Michael strávil tři měsíce na ubytovně pro lidi bez přístřeší. Musel se postavit do fronty na podporu v nezaměstnanosti. „Lidé se na mě v té frontě dívali divně, ale mně to bylo jedno. Byl jsem prostě zase zpátky na zemi,“ vzpomíná.

Aby přežil, musel Michael začít znovu pracovat rukama. Vystřídal práci v továrně na sušenky i na jatkách. „Pět let jsem byl licencovaný řezník. Říkal jsem, že jsem jako James Bond – měl jsem licenci na zabíjení. Za den jsem zastřelil 400 kusů dobytka. Bylo to skvělé, drželo mě to v kondici a v realitě.“

V roce 2019 se přestěhoval do Skotska, aby unikl své pověsti a starým známým, kteří z něj jen sáli peníze. Začal pracovat jako závozník uhlí a dřeva za 10 liber na hodinu. Práce, kterou by většina lidí považovala za dřinu, mu zachránila život.

Zvratem v celém příběhu je Carrollův osobní život. Jeho manželka Sandra, která ho opustila v roce 2003, se k němu po letech vrátila. Poté, co Michael ztratil všechny peníze, zjistil, kdo ho má skutečně rád. Sandra, která s ním má dceru Brooke, mu odpustila. V roce 2021 se znovu vzali. Dnes žijí skromným životem v nájmu. Carroll už nemá flotilu Mercedesů a do práce chodí pěšky nebo jezdí stopem.

Příběh Michaela Carrolla není v britské historii jen ojedinělým výstřelkem excentrického mladíka. Je to symptomatický příklad fenoménu, kterému psychologové říkají „prokletí vítězů“. Ukazuje se, že lidská psychika, a zejména ta dospívající, není stavěná na to, aby bez následků absorbovala náhlý příliv nekonečného bohatství.

Michael Carroll je dnes mužem, který vypadá starší, než je jeho skutečný věk. Deset let totální dekadence si vybralo svou daň na jeho zdraví. Přesto na otázku, zda by něco změnil, odpovídá rezolutním „ne“.

„Bylo to nejlepších deset let mého života za jednu libru. Nelituji ani jedné vteřiny. Kdybych ty peníze ještě měl, pravděpodobně už bych byl dva metry pod zemí. Práce mě drží při životě a čistého,“ uzavírá svůj příběh muž, který musel utratit 300 milionů korun, aby konečně našel klid v duši.

Zdroje: LAD Bible, Wikipedia, The Guardian, Mirror, Daily Mail, The SUN