Článek
Abychom pochopili, zda jsou výroky ministra Macinky o „výchově teroristů“ pouze politickou hyperbolou, nebo mají reálný právní základ, musíme se podívat na § 314 trestního zákoníku. Sabotáž totiž v českém právu nepatří mezi běžné výtržnictví nebo poškozování cizí věci. Je zařazena v hlavě deváté, která pojednává o trestných činech proti České republice, cizímu státu a mezinárodní organizaci.
Z právního hlediska je sabotáž definována jako jednání, jehož úmyslem je poškodit ústavní zřízení nebo obranyschopnost státu. Nejde tedy o „pouhé“ rozbití okna nebo vypuštění pneumatik u SUV. Sabotáž předpokládá, že pachatel zneužije své postavení nebo se dopustí činu, který ochromí plnění důležitých úkolů státních orgánů, armády nebo hospodářských institucí. Pokud tedy sylabus předmětu na FHS UK zmiňoval „sabotáž toku fosilních energií“, dotýkal se přímo kritické infrastruktury státu, jejíž vyřazení může mít fatální dopad na bezpečnost a ekonomickou stabilitu země.
Hrozba vysokých trestů a „příprava“ jako zločin
Závažnost tohoto činu podtrhují i stanovené sazby. Základní trestní sazba se pohybuje v rozmezí 3 až 10 let odnětí svobody. Pokud by se však takového činu dopustila organizovaná skupina – což je v kontextu radikálních ekologických hnutí častý jev – nebo by k němu došlo za stavu ohrožení státu, horní hranice sazby se posouvá až na 12 let. V nejtragičtějších případech, kdy by následkem byla smrt nebo škoda velkého rozsahu, hrozí pachateli dokonce výjimečný trest.
Klíčovým bodem pro akademickou debatu je pak čtvrtý odstavec paragrafu: „Příprava je trestná.“ V trestním právu to znamená, že trestné není jen samotné vyřazení ropovodu, ale i organizování, plánování nebo instruktáž k takovému aktu. Právě zde leží jádro Macinkovy kritiky. Pokud by seminární úkol nebyl pouze teoretickou diskusí, ale skutečným návodem nebo „tréninkem“ technik, jak poškodit energetickou síť, mohl by se vyučující i studenti teoreticky pohybovat na hraně přípravy zvlášť závažného zločinu.
Analýza tohoto případu dostává nový rozměr při pohledu na nedávné události v Itálii, kde došlo k útoku na energetický zdroj ropovodu TAL. Tento ropovod je pro Českou republiku strategicky klíčový, neboť zajišťuje značnou část dodávek ropy mimo ruské zdroje. Pokud italské úřady vyšetřují poškození stožáru vysokého napětí jako úmyslný útok, mluvíme přesně o tom typu jednání, který český zákoník klasifikuje jako sabotáž.
V tomto kontextu se „nešťastná formulace“ v sylabu doktoranda Repky jeví v jiném světle. Pokud univerzita – byť nevědomky nebo pod rouškou „kritického myšlení“ – zařazuje do výuky nácvik aktivit, které se v téže době reálně odehrávají jako útoky na evropskou energetickou bezpečnost, přestává jít o akademickou hru. Otázkou pro vyšetřovatele i akademické senáty zůstává: Kde přesně leží dělící čára mezi studiem radikálních společenských hnutí a poskytováním manuálu pro jejich nelegální činnost?
Macinkův „terorismus“ vs. realita sylabu
Ministr Petr Macinka nešetřil silnými slovy a označil výuku na Fakultě humanitních studií za výchovu teroristů. Abychom však mohli toto tvrzení brát vážně jako právní argument, a nikoliv jen jako politický útok, musíme se podívat na § 311 trestního zákoníku, který definuje Teroristický útok. Mezi sabotáží a terorismem totiž v českém právu existuje tenká, ale podstatná hranice, kterou ministr ve svém zápalu smazal.
Zatímco sabotáž cílí primárně na ochromení chodu státu nebo ekonomiky, teroristický útok je definován snahou zastrašit obyvatelstvo nebo protiprávně donutit vládu k nějakému konání (v tomto případě k urychlení klimatických opatření). Pokud by tedy studenti „trénovali“ útoky s cílem šířit strach, mluvil by ministr o terorismu právem. Pokud se však v sylabu psalo o „sabotáži toku energií“, jde o čin s jinou právní kvalifikací.
I když můžeme Macinkovi vyčítat právní nepřesnost, v jedné věci trefil hřebíček na hlavičku: v kontextu odpovědnosti veřejné instituce. Univerzita Karlova je financována z veřejných prostředků a její akademická svoboda není bianko šekem na propagaci protiprávního jednání. I kdybychom „sabotáž“ vnímali jako méně závažnou než „terorismus“, stále se bavíme o jednom z nejzávažnějších zločinů proti státu.
V momentě, kdy akademické prostředí zařadí do oficiálního informačního systému úkol, který obsahuje slova jako „trénink blokády“ nebo „sabotáž“, dává tím svým ideologickým oponentům do ruky nabitou zbraň. I kdyby byl úmysl doktoranda čistě akademický a chtěl studenty vést k reflexi hranic aktivismu, zvolená forma byla podle vedení fakulty pedagogicky neobhajitelná. Škola tím totiž smazala hranici mezi analýzou radikalismu a jeho praktickou přípravou.
Zásadní rozpor v celé kauze leží ve slově „trénink“. Fakulta se hájí tím, že šlo o podklad pro kritickou diskusi. Jenže zákon o shromažďovacím právu i trestní zákoník znají pojmy jako „podněcování“ nebo „schvalování trestného činu“. Pokud by student v rámci semináře vytvořil video s návodem, jak účinně sabotovat uhelnou elektrárnu, a škola by mu za to udělila zápočet, dostává se akademická půda na velmi tenký led.
Shromažďovací právo: Kde končí „aktivismus“?
Abychom mohli kauzu na Fakultě humanitních studií objektivně posoudit, musíme rozlišit mezi ústavně zaručeným právem na protest a aktivitami, které již stojí mimo zákon. Listina základních práv a svobod i Zákon o právu shromažďovacím dávají občanům silné nástroje k vyjádření názoru, ale zároveň stanovují jasné mantinely. Problémem sylabu kurzu „Úvod do klimatické krize“ je, že v jednom seznamu smíchal legitimní demokratické nástroje s metodami, které jsou v přímém rozporu s veřejným pořádkem.
Na jednu stranu sylabus uváděl aktivity jako demonstrace, pochody, petice či protestsongy. To jsou pilíře svobodné společnosti. V České republice k nim dokonce nepotřebujete povolení úřadů – platí zde pouze oznamovací povinnost. Stát tyto akce chrání, a i když mohou způsobit krátkodobé omezení (např. dočasný zábor chodníku), jsou považovány za žádoucí projev politického života. Pokud by výuka zůstala u nich, ministr Macinka by neměl sebemenší důvod k intervenci.
Zlom nastává v momentě, kdy se v osnovách objevily pojmy jako „narušení dopravy“ či „sabotáž“. Zákon o právu shromažďovacím totiž jasně stanovuje, že úřad může shromáždění zakázat (nebo policie rozpustit), pokud směřuje k porušování ústavy a zákonů, k násilí nebo k „nepřiměřenému omezení dopravy“.
Zatímco krátkodobé zdržení aut při legálním pochodu městem je tolerováno, cílené a plánované „narušení dopravy“ (např. přilepování se k vozovce či blokády bez oznámení) je vnímáno jako zásah do práv ostatních občanů na svobodu pohybu.
Pokud by seminář pouze teoreticky rozebíral historii blokád jako metodu občanské neposlušnosti, šlo by o standardní akademickou práci. Jakmile se však v sylabu objeví zadání vypracovat „tréninkové video“ nebo „prezentaci k nerealizované sabotáži“, hranice mezi objektivním studiem a návodem k přestupku (či trestnému činu) nebezpečně mizí. Vedení univerzity se sice ohradilo proti označení za teroristy, ale fakt, že předmět okamžitě zrušilo a aktéry potrestalo, potvrzuje, že si tento paradox uvědomilo.
Fakulta v defenzivě: „Kritická reflexe“ jako štít
Vedení Fakulty humanitních studií se v oficiálních vyjádřeních uchýlilo k terminologii, která je v akademickém prostředí běžná: úkol měl údajně sloužit ke „kritické reflexi“. Podle proděkanky Ľudmily Lackové měli studenti analyzovat různé strategie boje proti klimatické krizi, nikoliv je skutečně realizovat. Zde však narážíme na zásadní otázku, která celou kauzu posouvá z roviny teorie do roviny (ne)legality: Lze kriticky reflektovat sabotáž tím, že ji budu „trénovat“ nebo na ni tvořit instruktážní video?
Univerzita Karlova oprávněně trvá na tom, že akademická půda musí být otevřená pluralitě názorů a diskusím o jakýchkoliv, i radikálních tématech. To je nezbytný předpoklad vědy. Ministr Macinka však kontruje politickým argumentem, který u velké části veřejnosti rezonuje: Akademická svoboda nezahrnuje právo využívat veřejné finance k instruktáži k trestné činnosti. Střet se tak nevede o to, zda se o klimatickém aktivismu smí mluvit, ale o to, zda stát má skrze své univerzity legitimovat metody, které sám skrze své zákony trestá.
Vyhraná bitva pro Macinku?
Když se prach nad touto kauzou usadí, zůstane jedna podstatná otázka: Kdo z tohoto sporu vyšel jako vítěz? Ministr Petr Macinka sice zvolil extrémní rétoriku o výchově teroristů, která je právně nepřesná, ale z politického hlediska se mu podařilo trefit do černého. Fakulta totiž svým jednáním – tedy okamžitou suspendací doktoranda a zrušením předmětu – nepřímo potvrdila, že kritizovaná pasáž byla skutečně za hranou.
Kdyby vedení UK a FHS bylo přesvědčeno, že se jedná o zcela standardní a legální akademickou diskusi, pravděpodobně by za svými akademiky stálo a hájilo by jejich svobodu vyjadřování až do konce. Rychlost, s jakou byl vyučující uklizen a osnovy přepsány, však naznačuje, že i škola si uvědomila, jak tenký led se pod ní prolomil.
