Článek
Nebyl jsem vyloženě líné dítě. Jednoduše pro mne byl fyzický pohyb jaksi náročnější než pro ostatní. Při jedné z preventivních prohlídek u dětské lékařky jsem měl za úkol foukáním roztočit papírový větrník. Přes mé veškeré úsilí se otočil asi tři a půl krát. Žádný heroický výkon to nebyl. Byl jsem tedy poslán na vyšetření do pneumologické ambulance, kde měl být zjištěn stav mého dýchacího ústrojí.
Astma jako vyšité
V ambulanci se mě ujala příjemná sestřička, provedla se mnou několik testů, kdy jsem se přes nejrůznější přístroje nadechoval a vydechoval. Poté přišlo hodnocení mých výkonů. Bylo mi sděleno, že jsem silný astmatik, a okamžitě jsem do ruky dostal recept. Poslušně jsem jej odnes do lékárny, odkud jsem si na oplátku odnášel svůj první inhalátor.
Další léky
Po nějaké době jsem se ukázal u své doktory na kontrole. Stav se podle všeho nezlepšil a já vyfasoval další, v pořadí druhý, inhalátor. Ve svých tenkrát dvanácti letech jsem nebyl příliš nadšený, že mám brát pravidelně léky. Postupně jsem se začal smiřovat s tím, že sport nebude můj životní směr a od toho se odvíjely i mé aktivity během studií i po nich.
Deprese mě donutila se sebou něco dělat
Bylo mi 25 let a začal jsem prožívat první „krizi“. Můj život se neubíral směrem, jakým bych si představoval. Měl jsem pocit, že se nikam neposouvám. Pak přišla rána, v podobě úmrtí blízkého přítele a dlouhodobě jsem se potýkal s depresemi. Přišly další léky a v tu chvíli jsem si řekl: „Dost, takhle to přece nemůže jít dál“. Začal jsem si čím dál tím více uvědomovat, že nic nepřijde samo a nic není zadarmo.
Nepřepálit start
Jedna z životních změn bylo i odhodlání běhat. Moje „poprvé“ bylo až tragikomické a trvalo několik měsíců. Nazul jsem tretry a vyrazil do parku vedle mého domu. Po sto metrech jsem začal lapat po dechu takovým způsobem, že jsem měl tendenci volat si záchrannou službu. Na podruhé jsem vyjel do sportovního areálu a zkusil si trasu dlouhou necelé tři kilometry. Uběhl jsem ji s pěti pauzami asi po čtyřiceti minutách. V podobném duchu jsem pokračoval ještě několik měsíců, až se mi danou trasu podařilo uběhnout na jeden zátah.
Po astmatu ani stopy
Po půl roce jsem chtěl víc. Prodlužoval jsem postupně plánovanou trasu, měnil terén, měřil si výkony a sledoval na sobě zlepšení. Dnes je to sedm let od chvíle, kdy jsem se rozhodl běhat. Mám za sebou stovky uběhlých kilometrů, několik závodů (nutno dodat, že ne na prvních příčkách), a dokonce osobní půlmaraton. Běh se stal mou vášní, druhem relaxace a mou součástí. Roky jsem neviděl inhalátor a nechybí mi. Díky běhu se cítím svobodně.
