Článek
Je sychravý podvečer 18. prosince 1978. Do pražského nakladatelství Albatros vchází rozložitý, těžce oddychující muž v kožené bundě. Váží přes sto padesát kilogramů, trpí cukrovkou a za sebou má už osm infarktů. Přesto mu v očích plane triumfální jiskra. V rukou svírá balík papírů – dokončený rukopis knihy Tušení světla. Má to být grandiózní završení jeho záhadologické trilogie, která uhranula celé Československo. První dva díly, Tušení stínu a Tušení souvislostí, se staly nesehnatelnými bestsellery. Tento třetí díl má být ale skutečnou bombou. Souček odevzdává text k přepsání a odchází domů.
O osm dní později, těsně po vánočních svátcích, je spisovatel mrtev. Oficiální diagnóza: devátý, definitivní infarkt.
Když se však pozůstalí a přátelé začnou pídit po rukopisu Tušení světla, zjistí šokující věc. V Albatrosu vypukl předvánoční shon, Součkova dvorní písařka krátce předtím náhle zemřela a po tlustém svazku papírů se slehla zem. Ztratil se? Byl ukraden? Nebo ho zabavila tajná služba? Dodnes, i sto let od autorova narození, tato otázka nedá spát generacím záhadologů.
Kdo byl ve skutečnosti MUDr. Ludvík Souček? Geniální vizionář, zakladatel českého sci-fi fandomu, neúnavný popularizátor vědy, nebo jen obratný mystifikátor?
Renesanční „Golem“ s křehkým nitrem
Životní příběh Ludvíka Součka (17. května 1926 – 27. prosince 1978) připomíná horskou dráhu plnou paradoxů. Narodil se na pražském Smíchově do rodiny úradníka. Klíčovou postavou jeho dětství byl strýc stejného jména – významný knihkupec a příležitostný nakladatel. Mladý Ludvík tak doslova vyrůstal mezi stohy odborné literatury. Zde se zrodila jeho pověstná, téměř fotografická paměť a encyklopedický přehled.
„Byl to člověk-golem,“ vzpomínali na něj přátelé. Se svou výškou 190 centimetrů a masivní postavou budil respekt, kdekoli se objevil. Když spustil svou rozvážnou, hlubokým hlasem nesenou řeč, dokázal okamžitě opanovat jakoukoli společnost. Byl to extrovert, skvělý bavič s kytarou a sklenkou vína, který však v soukromí propadal těžkým depresím, panovačnosti a alkoholismu.
Jeho profesní dráha byla neuvěřitelně pestrá. Vystudoval stomatologii na Univerzitě Karlově, působil jako asistent na klinice, ale brzy vstoupil do Československé lidové armády. Pracoval jako zubař v Ústřední vojenské nemocnici, redaktor v armádním vysílání Československé televize a nakonec jako redaktor v Albatrosu. Napsal přes šedesát knih, vedl si obří výstřižkový archiv a dokázal diktovat své romány z hlavy přímo do stroje. Svůj nejslavnější sci-fi román Cesta slepých ptáků takto nadiktoval své manželce Dagmar za pouhé dva týdny!
Své ženě ostatně vděčil za mnohé. Jejich seznámení v lázních bylo typicky „součkovské“. Když mu drobná kráska namítla, že je vdaná a má dítě, odpověděl po vojensku: „Dítě mi nevadí a že jste vdaná, to není na závadu. To se rozvedete – a hotovo!“ A když špitla, že do něj není zamilovaná? „To nevadí, to přijde později.“ A přišlo.
Korejská stopa: Mučení vězňů, nebo shoda jmen?
Kolem Součkova působení v armádě se dodnes táhne temný stín. V letech 1954–1955 strávil necelý rok v Severní Koreji jako vojenský lékař v rámci Dozorčí komise neutrálních států. Právě zde prý propadl kouzlu alkoholu a prodělal malárii. O desítky let později však v USA odpálil bombu emigrovavší generál Jan Šejna (agent CIA a přeběhlík z ČSSR), který tvrdil, že se českoslovenští lékaři v Koreji podíleli na brutálních pokusech a mučení amerických zajatců.
V souvislosti s tím padlo i jméno Souček. Bylo to reálné? Vyšetřování nikdy nic takového nedokázalo. Jako nejpravděpodobnější se jeví dvě verze. Generál Šejna si buď příběh vymyslel, aby zvýšil svou cenu pro americké zpravodajské služby, nebo došlo k tragické shodě jmen. V letech 1949–1951 totiž na Ministerstvu národní obrany působil jiný Ludvík Souček – krutý přednosta výslechové skupiny, který skutečně mučil politické vězně (a byl za to paradoxně odsouzen ještě během stalinismu).
Král české sci-fi
Než Souček propadl záhadám a mimozemšťanům, měl jinou obrovskou vášeň: fotografii. Byl to on, kdo v 50. a 60. letech bojoval za to, aby byla fotografie uznána jako plnohodnotné umění. Sám výborně fotil, psal monografie o velikánech (Brassaï, Jaromír Funke) a vedl fotorubriky v časopisech. Jeho kniha pro mládež Jak se světlo naučilo kreslit (1963), na které spolupracoval se svým blízkým přítelem a malířem Kamilem Lhotákem, se stala vzorem moderní populárně-naučné literatury.
Jako vášnivý sběratel umění si doma vybudoval soukromou galerii, která by mu dnes mohla závidět nejedna státní instituce. Jádrem jeho sbírky bylo moderní poválečné umění. Kolem poloviny 60. let však Souček pocítil, že fotografie už jeho pomoc nepotřebuje – stala se uznávanou. Svou „mohutnou ochranitelskou náruč“ proto rozevřel pro žánr science fiction.
Společně s J. M. Troskou a Josefem Nesvadbou patří Souček k absolutním pilířům české vědeckofantastické literatury. Jeho literární styl byl naprosto unikátní – stál na dokonalé mystifikaci, ironii a hře na pravdu. Používal reálná fakta, vědecké citace, grafy a autentické fotografie k tomu, aby čtenáři předestřel naprosto fantastické, avšak dokonale uvěřitelné teorie.
Když v roce 1964 vyšla Cesta slepých ptáků, způsobila šílenství. Příběh o výpravě na Island a následně na Mars, psaný formou reportážního deníku s „dokumentárními“ fotografiemi, vzali čtenáři jako fakt. Do nakladatelství i Součkovi domů proudily stovky dopisů od nadšenců, kteří se chtěli přihlásit do další vědecké expedice!
Ludvík Souček se stal pro české fanoušky sci-fi polobohem. V létě 1978, pouhých pár měsíců před smrtí, vydal v Literárním měsíčníku článek Přímluva za budoucnost. V něm vyzval čtenáře, aby zakládali kluby přátel sci-fi. Tato výzva stála u zrodu Československého fandomu. Na jeho počest pak vznikla i prestižní žánrová cena Ludvík.
Když učeň překonal mistra Dänikena
Na počátku 60. let se Souček seznámil s texty švýcarského hotelového manažera a amatérského archeologa Ericha von Dänikena. Jeho teorie o tom, že lidské dějiny a náboženství ovlivnily návštěvy mimozemských civilizací (tzv. archeoastronautika), Součka naprosto uhranuly. Sám přeložil Dänikenův bestseller Vzpomínky na budoucnost do češtiny.
V soukromí sice prohlašoval, že Dänikenova kniha je v mnoha ohledech vědecká „slátanina“, ale vycítil v ní obrovský potenciál. Rozhodl se, že napíše něco podobného – ale lépe, s využitím svých encyklopedických znalostí a přísně materiálního, marxistického nahlížení na svět.
Tak vznikly fenomenální knihy Tušení stínu (1974) a Tušení souvislostí (1978). Souček v nich neprezentoval hotové pravdy, ale kladl znepokojivé otázky. Jak to, že středověké fresky zobrazují postavy v zářících kapslích? Proč se americká armáda tak vážně zabývá fenoménem UFO? Co skrývají mýty starých civilizací?
V době hluboké normalizace, kdy byly hranice zavřené a západní literatura nedostupná, působila tato díla jako zjevení. Součkova manželka vozila z dovolených v Západním Německu auto napěchované německou odbornou literaturou, ze které Souček čerpal. Pro běžného československého občana se stal mužem, který „ví víc než ostatní“ a vidí za oponu reality.
Poslední noc a muži v černém
Kolem konce jeho života kolují teorie, které by vydaly na samostatný román. Věděl snad Souček něco, co nesměl prozradit?
Tehdejší politická moc ho sledovala. V roce 1970 byla z prodeje narychlo stažena jeho sbírka novel Operace Kili, protože v ní popsal přistání stroje času přímo doprostřed posvátné tankové bitvy u Kurska, a to s jízlivým humorem, který urazil sovětské soudruhy. Sci-fi spisovatel František Novotný o něm napsal: „Byl systémově nebezpečný, protože čtenáře učil novému způsobu nahlížení pod povrch věcí. Učil, jak se zbavit povinné úcty vůči autoritám.“
Záhadou je i jeho náhlá cesta na Kypr v roce 1977. Proč těžce nemocný invalidní důchodce trval na této cestě? Na Kypru navíc šokoval svou ženu tím, že začal mluvit plynnou angličtinou, o níž doma nikdo neměl tušení. Měl tam tajnou schůzku? Týkala se informací pro chystané Tušení světla? Na rozdíl od předchozích knih tuto poslední své ženě nediktoval. Obsah úzkostlivě tajil a psal ho sám.
Svědectví Dagmar Součkové o jejich poslední společné noci mrazí. V noci je probudil podivný šramot, kroky a bouchání, jako by se někdo cizí pohyboval po jejich bytě v Podskalské ulici. Ludvík Souček vstal, vešel do temného pokoje a nahlas vykřikl do prázdna: „Vezměte si všechno, ale mojí paní nechte být, nic neví!“ Když se ho vyděšená manželka ptala, co to mělo znamenat, začal se smát a tvrdil, že šlo jen o hloupý vtip. Za několik hodin byl po smrti.
Byl to skutečně jen bizarní žert muže s podlomeným zdravím, který věděl, že se blíží jeho konec? Nebo v bytě opravdu stáli českoslovenští „muži v černém“ (či agenti KGB), kteří si přišli pro tajemství, jež shromáždil?
Tělo padesátidvouletého spisovatele, zničené extrémní nadváhou, alkoholem, cukrovkou a permanentním stresem z politického lavírování, jednoduše vypovědělo službu. A rukopis Tušení světla? Pravděpodobně se stal obětí obyčejného lidského šlendriánu v chaosu vánočního Albatrosu po náhlé smrti písařky.
Mýtus byl však na světě. Ludvík Souček, mistr mystifikace, tak nevědomky napsal svůj nejlepší příběh až v den své smrti. Příběh o ztraceném rukopisu, který dodnes nutí lidi dívat se k hvězdám a pochybovat o oficiálních pravdách.
Zdroje: ČT Art, EnigmaPlus, Studijní svět, Wikipedia
