Záhada kolem Turkových milionů: Má je vůbec? A jaký by měl důvod lhát?

Poslanec za Motoristy Filip Turek musel poprvé ze zákona nechat veřejnost nahlédnout do svých karet. Jeho majetkové přiznání, které povinně odevzdává každý nový zákonodárce, vyrazilo mnoha lidem dech. Hodinky za miliony, luxusní veteráni a miliony v hotovosti. Celková částka se šplhá k 70 milionům korun.

Okamžitě se však vyrojily otazníky. Oficiální příjmy a historie Turkova podnikání totiž takovému bohatství ani zdaleka neodpovídají. Kde se tedy desítky milionů vzaly, jsou reálné, a proč by mohl politik v takovém dokumentu záměrně mlžit?

Filip Turek dlouhodobě buduje image úspěšného muže z vysoké společnosti, geniálního investora a sběratele, který k pohádkovému bohatství přišel díky svému neomylnému nosu na luxusní britská auta. Oficiální dokumenty, obchodní rejstříky a majetková přiznání však tento nablýskaný příběh o úspěchu dosti zásadně nabourávají. Pohled do jeho podnikatelské historie totiž odhaluje obří trhliny, které nedokážou logicky vysvětlit, kde se desítky milionů na jeho účtech a v trezorech vlastně vzaly.

Prvním velkým paradoxem je samotný fakt, že Turek sice mluví o dekádách úspěšného obchodování a renovací veteránů, ale až do svých jedenatřiceti let k tomu legálně vůbec neměl oprávnění. Oficiálně totiž nevlastnil žádnou firmu a neměl dokonce ani živnostenský list. Podnikání v takto finančně náročném oboru bez jakéhokoliv právního krytí staví jeho tehdejší výdělky mimo oficiální ekonomický systém a vyvolává otázky, jakým způsobem tehdy miliony na nákupy prvních drahých vozů legálně proudily.

O moc jasnější světlo do příběhu nevnášejí ani společnosti, které politik založil až později. Firmy Art of Performance a Transgas, v nichž figuruje, vykazují dlouhodobě pouze minimální či zanedbatelné zisky. Z účetních závěrek rozhodně nevyplývá, že by svému majiteli mohly generovat desítky milionů korun volného kapitálu. Celou situaci navíc podtrhuje realita jejich sídla. Obě společnosti jsou hlášeny na virtuální adrese v centru Prahy, v kanceláři Turkova středoškolského spolužáka a advokáta Tomáše Maxy. Na budově chybí jakékoliv označení a firmy zde s advokátem sdílí pouze poštovní schránku, což neodpovídá zázemí prosperujícího impéria s luxusními vozy.

Sám Turek navíc v minulosti zamotal hlavu kontrolním orgánům tím, jak chaoticky své příjmy popisoval. Jako novopečený europoslanec nejprve v oficiální listině pro Evropský parlament tvrdil, že mu jeho firmy vynášejí pohádkových 10 tisíc eur měsíčně. Když se však ukázalo, že hospodaření těchto společností takové částky vůbec neumožňuje a peníze z nich neodcházejí, Turek své prohlášení o tři měsíce později radikálně změnil. Najednou začal tvrdit, že zhruba čtvrt milionu korun měsíčně pobírá jako OSVČ za blíže nespecifikované „poradenství v oblasti automobilového průmyslu“.

Když se novináři pokoušejí tyto nesrovnalosti rozklíčovat, narážejí na neprostupnou zeď arogance. Turek původ peněz odmítá věrohodně doložit a na jakékoliv dotazy reaguje podrážděně či úsečně. Když si na něj počkala moderátorka Nora Fridrichová a konfrontovala ho s tím, že mu oficiální příjmy na deklarovaný majetek zkrátka nevycházejí, dočkala se pouze výsměchu. Politik ji odbyl tvrzením, že hodnotu jeho věcí lidé mimo obor nedokážou pochopit, a se slovy „Těm věcem se zvedá hodnota, ale to vy asi nepochopíte,“ rychlým krokem zmizel.

Svědectví bývalých zákazníků a policejní protokoly však nabízejí mnohem zajímavější vysvětlení Turkova bohatství: šedou ekonomiku a obcházení daňového systému. Podle zjištění reportérů provozoval Turek mezi lety 2014 a 2017 tajnou, nevyhřívanou dílnu v bývalé traktorové stanici ve Ždánicích. Od klientů zde jako fyzická osoba vybral v hotovosti minimálně 8,5 milionu korun za renovace aut. Tyto peníze nikde neúčtoval a neodvedl z nich státu ani korunu na daních. Když jeden z případů prověřovala policie kvůli podezření ze zpronevěry, sám Turek do protokolu přiznal, že peníze z prodeje a oprav Jaguaru nezdanil, protože vůz předtím vlastnil jako soukromá osoba.

Praxe Turkova tehdejšího „byznysu“ navíc podle poškozených hraničila s nestandardním parazitováním. Jeden z nespokojených zákazníků detailně popsal, že Turkovi zaplatil celkem 4,7 milionu korun za renovaci pěti aut, které politik nikdy nedokončil. Součástí transakcí navíc bylo, že klient musel Turkovi do jeho soukromé sbírky fakticky koupit vozy Bentley a Chrysler Imperial Le Baron. Tyto luxusní vozy měly sloužit jako zálohy na budoucí práci. Podle klienta ho Turek jednoduše přesvědčil, že tato auta do sbírky nutně potřebuje. Právě z těchto neoficiálních a nezdaněných milionů, inkasovaných přímo na ruku, se tak s velkou pravděpodobností zrodil základ Turkova dnešního sedmdesátimilionového majetku.

Klíčovým pilířem, o který se celé Turkove pohádkové bohatství opírá, je jeho údajná sbírka dvanácti luxusních veteránů. Ty poslanec v majetkovém přiznání ocenil na astronomických 44,8 milionu korun. Ve výčtu nechybí unikáty jako Aston Martin Lagonda za 7 milionů, Rolls-Royce Camargue za 6 milionů nebo tuzemská klasika Tatra 613-3 v hodnotě 2,5 milionu korun. K tomu Turek přidal ještě soubor historických náhradních dílů na vozy značek Aston Martin a Jaguar za dalších 9,4 milionu. Politik celou věc obhajuje tím, že jde o geniální investiční tah z minulosti – auta prý nakoupil extrémně levně v letech 2006 až 2010 a jejich hodnota od té doby raketově stoupla.

Jenže experti z automobilového průmyslu i finanční analytici upozorňují na zásadní háček: trh s veterány je vysoce specifický a ceny v Turkově přiznání jsou čistě jeho subjektivním odhadem. Bez nezávislých znaleckých posudků a reálných transakcí jde v podstatě jen o virtuální čísla na papíře. Hodnota takto raritních vozů se navíc odvíjí od jejich technického stavu. Vzhledem k tomu, že Turek podle svědků auta skladoval v nevyhřívaných garážích bývalého JZD a renovace často ani nedokončil, je otázkou, zda by za ně sběratelé skutečně nabídli takto závratné sumy.

Další obří otazník visí nad položkou s názvem „bezpečnostní schránka“, ve které politik deklaruje 9,2 milionu korun. Když se jej novináři ptali, zda jde o hotovost, Turek odpověděl vyhýbavě, avšak své hromadění peněz mimo bankovní systém začal okamžitě politicky obhajovat. Prohlásil, že hotovost zkrátka preferuje před penězi na účtu a že ochrana cash peněz je i součástí politického programu jeho strany.

Dnes, kdy jsou moderní investiční nástroje standardem, však takové chování působí přinejmenším zvláštně. Podle dat sice drží Češi v hotovosti nebo na běžných účtech alarmujících 45 procent svého kapitálu, čímž výrazně zaostávají za západní Evropou a dobrovolně nechávají své úspory požírat inflací, ale u člověka, který se prezentuje jako úspěšný investor, je takto ekonomicky naivní chování těžko uvěřitelné.

Zákon o střetu zájmů vznikl s jasným a ušlechtilým záměrem: donutit lidi vstupující do vysoké politiky, aby před veřejností odkryli své karty. Povinnost transparentně přiznat veškerý majetek, úspory i závazky hned na začátku mandátu má sloužit jako klíčový protikorupční štít. Občané i novináři tak mohou snadno kontrolovat, zda si dotyčný zákonodárce neodnáší z funkce podezřele více peněz, než kolik činil jeho oficiální poslanecký či ministerský plat. Jenže jak už to u legislativních zbraní bývá, i tento systém se dá s trochou cynismu zneužít k přesně opačnému účelu.

Z transparentního registru se totiž při správném postupu může stát dokonalá pračka na budoucí špinavé peníze. Na tento znepokojivý fenomén a velmi chladný kalkul, který mohou někteří noví politici s hromaděním takzvané „papírové hotovosti“ provádět, otevřeně ve svém video na sociálních sítích upozornil například bývalý poslanec Miroslav Sládek. Podle něj nejde o ekonomickou naivitu, ale o promyšlenou strategii.

Politik hned po svém zvolení napíše do oficiálního čestného prohlášení, že v domácím trezoru, bezpečnostní schránce nebo v neupřesněných „úsporách“ přechovává obří sumu v hotovosti – například 10 milionů korun. Jako původ uvede těžko ověřitelné dědictví, celoživotní úspory nebo staré obchody. Podstatné je, že státní orgány v tuto chvíli nemají pravomoc, legislativní páky a často ani personální kapacity na to, aby k němu domů přišly a bankovky v trezoru fyzicky přepočítaly. Papír zkrátka snese všechno.

O několik let později, už v pozici vlivného poslance nebo člena vlády, přijme tento politik nelegální finanční injekci – například úplatek ve výši dvou milionů korun v hotovosti za ovlivnění veřejné zakázky.

Pokud by se na tyto nové peníze náhodou přišlo – například při domovní prohlídce v rámci úplně jiného vyšetřování, nebo pokud by si politik chtěl koupit luxusní věc –, má v ruce oficiální dokument s razítkem Ministerstva spravedlnosti. Policii nebo finančnímu úřadu pak oznámí: „To nejsou žádné nové nebo nelegální peníze. To je jen část z těch deseti milionů, které jsem řádně, včas a transparentně přiznal už před lety při vstupu do politiky.“

Tímto jednoduchým trikem se z majetkového přiznání, které mělo veřejnost chránit před korupcí, stává paradoxně ten nejlepší nástroj pro legalizaci budoucích nelegálních příjmů. Pokud totiž politik dopředu deklaruje obří sumu v hotovosti nebo vlastnictví těžko ocenitelných movitých věcí, v podstatě si tím kupuje jakýsi „odpustek“ a bianko šek pro budoucí náhlé zbohatnutí, které by jinak bez oficiálních příjmů nikdy nedokázal vysvětlit.

Pro Filipa Turka z toho plyne jediné logické východisko: pokud chce utnout spekulace o cynickém kalkulu, měl by co nejrychleji a bez vytáček jednoznačně doložit, že tyto peníze a majetek skutečně fyzicky vlastní a odkud přesně pochází. Místo úsečných odpovědí a výsměchu novinářům je v zájmu jeho vlastní politické kredibility, aby předložil nezávislé znalecké posudky ke své sbírce veteránů a jasně rozkryl toky peněz ze své podnikatelské minulosti. Jako poslanec a kandidát na vládní post totiž už nereprezentuje pouze sám sebe a svůj soukromý byznys, ale nese odpovědnost vůči veřejnosti.

Zdroje: Seznam Zprávy, Zákony pro lidi, Seznam Zprávy , Facebook - Nora Fridrichová