Zamilovat se doklázal jen do mrtvých. Tichý úředník vraždil mladé muže

Dennis Andrew Nilsen se narodil v listopadu 1945 v chladném skotském rybářském městečku Fraserburgh jako prostřední dítě ze tří sourozenců. Jeho matka Elizabeth byla rozená Skotka, zatímco otec Olav Magnus Moksheim pracoval jako norský námořník a do Velké Británie uprchl před nacistickou okupací své vlasti. Manželství však trvalo pouhé tři roky a po jeho definitivním rozpadu vzala matka všechny děti k svým rodičům. V tomto náhradním domově se pro malého Dennisa stal životní autoritou a nejbližším člověkem jeho dědeček, který rovněž pracoval jako námořník. Nilsen na tyto roky vzpomínal jako na jediné období skutečného klidu a bezpečí, kdy ho dědeček nosil na ramenou po písečných dunách a dlouhých plážích v okolí přístavu. Zásadní zlom v jeho psychickém vývoji však nastal ve věku šesti let, kdy dědeček během plavby na moři podlehl náhlému masivnímu infarktu. Když bylo jeho tělo převezeno domů k pohřbu, matka malého Dennisa dovedla k otevřené rakvi, aby se se svým vzorem naposledy rozloučil. Pohled na nehybnou, bledou a chladnou tvář v něm zanechal nesmazatelnou stopu a v jeho nezralé mysli vytvořil trvalé, vysoce patologické spojení mezi smrtí, klidem, neexistencí odmítnutí a hlubokou citovou blízkostí.

Po této tragické události se chlapec ještě více uzavřel do svého vnitřního světa a stal se z něj tichý samotář, který místo her s vrstevníky celé hodiny pozoroval přijíždějící rybářské lodě v přístavu. S příchodem dospívání si začal uvědomovat svou homosexuální orientaci, za kterou se v puritánské skotské společnosti hluboce styděl a ze všech sil se ji snažil před okolím tajit. Když ho však jeho starší bratr jednou přistihl při intimním kontaktu se spícím příbuzným, začal se mu veřejně vysmívat, nazývat ho znevažujícími přezdívkami a vše prozradil jejich matce. Nilsen s bratrech po této události okamžitě přerušil jakoukoliv komunikaci a vztahy v rodině se nenávratně zhroutily. Navenek sice stále působil jako nenápadný a tichý mladík, ale ve svých pozdějších vězeňských vzpomínkách výstižně poznamenal, že byl ve skutečnosti hluboce problematickým chlapcem, jehož vnitřního trápení a nebezpečných myšlenkových pochodů si nikdo z blízkých nedokázal všimnout.

Když se jeho matka podruhé provdala a rodinná atmosféra se stala nesnesitelnou, rozhodl se čtrnáctiletý Nilsen opustit domov a vstoupil do armádního výcviku pro mladé kadety. Později byl zařazen k odpovědné službě vojenského kuchaře u Královského výzvědného sboru, což ho zavedlo na britské základny v západním Německu i do válečné zóny v jemenském Adenu. Armádní prostředí s přísným řádem, jasnými pravidly a kolektivním duchem považoval za nejšťastnější období svého života, protože mu poskytovalo chybějící pocit bezpečí a sounáležitosti. Právě během této služby v zahraničí se u něj poprvé naplno rozvinuly nebezpečné nekrofilní fantazie. Při jednom z opileckých večírků v Německu se probral jako první a fascinovaně pozoroval zcela bezvládné, nehybné tělo svého opilého spolubojovníka, což v něm vyvolalo silné vzrušení a uvědomění, že ho přitahuje absolutně pasivní partner.

Tento morbidní zážitek se dále prohloubil během jeho nasazení v Jemu, kde na vlastní oči viděl mrtvá těla padlých vojáků. Zvláště silný vliv na něj měl slavný obraz Vor Medúzy od malíře Théodora Géricaulta, na němž ho nejvíce fascinovala postava starce drženého bezvládné, nahé tělo mrtvého mladíka. Nilsen se do této scény pravidelně stylizoval. Když v roce 1972 odešel z armády, pracoval krátce jako policista u londýnské Metropolitní policie a posléze zakotvil jako řadový úředník na úřadu práce. Pro své spolupracovníky představoval spolehlivého, tichého a ochotného samotáře, který neměl problém pracovat přesčas a angažoval se v odborové organizaci. Nikoho z jeho kolektivu ani na okamžik nenapadlo, že se pod touto maskou vyrovnaného státního zaměstnance ukrývá člověk pohlcený vražednou touhou.

Svoji první vraždu spáchal Dennis Nilsen těsně před koncem roku 1978, kdy se po rozpadu několika krátkodobých vztahů cítil nesnesitelně osamělý. V prosinci toho roku potkal v londýnském baru čtrnáctiletého Stephena Holmese, který se neúspěšně snažil koupit alkohol, a nalákal ho k sobě do přízemního bytu na adrese 195 Melrose Avenue pod příslibem společného pití. Když mladík po požití alkoholu usnul, Nilsen ho ráno spícího škrtil kravatou a následně utopil ve kbelíku s vodou. Místo toho, aby se těla okamžitě zbavil, nechal si ho ve svém bytě po dobu sedmi měsíců schované pod podlahovými prkny. Pravidelně ho odtud vytahoval, myl ve vaně, osušoval, nanášel na něj tělový pudr a ukladal ho vedle sebe do postele, kde s ním spal nebo sledoval televizi. Teprve ve chvíli, kdy byl rozklad v pokročilém stádiu, tělo spálil na zahradě za domem. Samotný akt zabití znamenal pro Nilsena pouhé nutné zlo k dosažení cíle, protože hlavní část jeho fiktivního vzájemného vztahu s obětí začínala až po její smrti.

V následujících třech letech zavraždil na stejné adrese dalších jedenáct mladých mužů, které si vybíral především z řad bezdomovců, utečenců z domova, studentů či mužských prostitutů, u nichž předpokládal, že jejich zmizení nebude nikdo příliš aktivně vyšetřovat. Mezi jeho oběťmi byli například třiadvacetiletý kanadský turista Kenneth Ockenden, kterého uškrtil kabelem od sluchátek při společném poslouchaní gramofonové desky, šestnáctiletý Martyn Duffey utopený v kuchyňském dřezu nebo epileptický sirotek Malcolm Barlow, který Nilsenovi přišel poděkovat za to, že mu předchozí den přivolal záchranku. Všechny své oběti nejprve opil a poté uškrtil nebo utopil, aby s jejich těly následně prováděl rituály, fotografoval je v různých pózách a masturboval nad nimi. Aby zamezil šíření nesnesitelného zápachu rozkládajících se těl schovaných pod podlahou, zakládal na zahradě domu masivní ohně, na něž vedle lidských pozůstatků naskládal staré pneumatiky, čímž spolehlivě přehlušil pach hořícího masa. Nespálené kosti následně rozbíjel.

V říjnu 1981 byl Nilsen majitelem domu vyzván k odstěhování kvůli plánované celkové rekonstrukci objektu. Před opuštěním Melrose Avenue na zahradním ohništi narychlo spálil zbylé pozůstatky pěti obětí a přestěhoval se do malého podkrovního bytu na adrese 23 Cranley Gardens v severolondýnské čtvrti Muswell Hill. Nové bydlení však představovalo zásadní překážku pro jeho zavedené postupy, neboť byt neměl přístup k zahradě ani dřevěná podlahová prkna, pod která by mohl těla ukrývat. Přestože se zpočátku snažil své vražedné nutkání ovládat, v březnu 1982 v novém bytě uškrtil a ve vaně utopil šestadvacetiletého Johna Howletta, v září téhož roku zavraždil Grahama Allena při přípravě omelety a v lednu 1983 uškrtil dvacetiletého Stephena Sinclaira při poslouchání hudby.

Nemaje možnost pálit pozůstatky na zahradě, přistoupil Nilsen k jinému řešení, kdy těla ve své kuchyni a koupelně rozčtvrsoval, vařil hlavy a končetiny ve velkém hrnci na sporáku, aby oddělil maso od kostí, a drobné tkáně s vnitřnostmi postupně splachoval do toalety. Právě tento způsob likvidace se mu stal osudným. V únoru 1983 si nájemníci domu začali stěžovat na nefungující odpad a nesnesitelný zápach, načež Nilsen sám kontaktoval majitele. Přivolaný instalatér Michael Cattran z firmy Dyno-Rod rozebral potrubí v inspekční šachtě a k svému zdesení objevil podivnou rosolovitou hmotu protkanou drobnými lidskými kostmi. Když Nilsen duchapřítomně prohlásil, že jde pouze o zbytky smaženého kuřete z rychlého občerstvení, instalatér pochyboval a věc druhý den ráno nahlásil policii. Když vyšetřovatelé potvrdili, že jde o lidské tkáně, počkali si na Nilsena před domem a při prohledání jeho bytu objevili částí rozkládajících se těl ve skříních a bednách. Při převozu na služebnu pak Nilsen z okna policejního auta klidně přiznal, že od roku 1978 zavraždil patnáct nebo šestnáct mužů.

Soudní proces s Dennisem Nilsenem započal u londýnského soudu Old Bailey v říjnu 1983 a okamžitě přitáhl obrovskou pozornost veřejnosti i médií. Obžaloba ho vinila z chladnokrevného a plánovaného jednání, zatímco obhajoba se snažila prosadit verdikt zabití z důvodu snížené příčetnosti s odkazem na jeho těžkou poruchu osobnosti a neschopnost vnímat druhé lidi jinak než jako neživé objekty svých fantazií. Klíčovými svědky se stali muži, kteří jeho útoky v minulosti zázrakem přežili, jako byl Carl Stottor, kterého Nilsen po pokusu o uškrcení a utopení sám zachránil a vzkřísil, když si všiml, že jeho pes oběti olizuje tvář. Porota však argumenty o nepříčetnosti jednoznačně odmítla a dne 4. listopadu 1983 uznala Nilsena vinným ze šesti dokázaných vražd a dvou pokusů o vraždu. Soudce mu uložil doživotní trest s doporučením odsedět minimálně 25 let, což ministr vnitra Michael Howard v roce 1994 zpřísnil na absolutní doživotí bez možnosti propuštění, s čímž se vrah ztotožnil a nikdy se neodvolal.

Po odsouzení byl Nilsen převezen do věznice Wormwood Scrubs, kde byl hned v prosinci 1983 napaden spoluvězněm žiletkou, což si vyžádalo 89 stehů na tváři a hrudníku. Následně vystřídal několik zařízení s nejvyšším stupněm ostrahy, až zakotvil ve věznici Full Sutton. Ve výkonu trestu se choval jako vzorný vězeň, který přepisoval knihy do Braillova písma, maloval obrazy, skládal hudbu na klávesách a sepsal rozsáhlou autobiografii o šesti tisících stranách. Současně se však stal známým neúnavným stěžovatelem, který vedl řadu právních bitev s vězeňskou službou a Evropským soudem pro lidská práva. V roce 2001 například bezúspěšně zažaloval vedení věznice za to, že mu v odebíraných časopisech cenzurovali explicitní erotické fotografie homosexuálů. Pravidelně si dopisoval s novináři a odborníky na kriminalistiku, přičemž v nahrávkách ze své cely podrobně rozebíral své motivy a tvrdil, že se dokázal zamilovat pouze do mrtvých těl.

Konec života jednoho z nejznámějších britských sériových vrahů byl poznamenán těžkým fyzickým utrpením a selháním vězeňského systému. Dne 10. května 2018 mu prasklo aneurysma břišní aorty. Následné oficiální vyšetřování koronera soudu odhalilo, že vrah strávil své poslední hodiny v cele v nesnesitelných bolestech a ležel ve vlastních výkalech, přičemž došlo k více než čtyřicetiminutovému zpoždění při přivolání záchranné služby. Přestože byl následně převezen do nemocnice v Yorku a podrobil se náročné operaci, ztratil příliš velké množství krve a dne 12. května 2018 ve věku 72 let zemřel na následky plicní embolie a vnitřního krvácení. Jeho pohřbu v červnu téhož roku se zúčastnilo pouze pět lidí, mezi nimiž byli tři vězeňští dozorci a jeho dlouholetý vězeňský dopisovatel, zatímco nikdo z rodinných příslušníků nedorazil.

Předměty zabavené v jeho bytě, včetně hrnce na vaření lidských hlav, nožů, sluchátek použitých k uškrcení i vany, zůstávají dodnes uloženy v Muzeu zločinu ve Scotland Yardu.

Zdroje: News Sky, Wikipedia, Deník, BBC