Článek
Východoslovenská obec Kašov působí na první pohled malebně. Před 45 lety se zde však odehrál výjev jako z nejhoršího hororu. Desetiletý školák tehdy u potoka našel jutové pytle plné masa. Myslel si, že jde o výslužku ze zabijačky a chtěl jím nakrmit psa. Realita byla mnohem děsivější – v pytlích ležel rozřezaný soused Ján Dudáš.
Krvavá lázeň v koupelně
Manželství Jána a Anny Dudášových bylo dlouhodobě výbušnou směsí konfliktů, alkoholu a chorobné nedůvěry. Ján, který dřel v košických železárnách, se kvůli neustálým výstupům své ženy raději odstěhoval do bytu v Košicích, zatímco Anna zůstávala v rodinném domě v Kašově. Její žárlivost však neznala hranic, byla přesvědčená, že manžel peníze z výplaty rozhazuje za milenky. Své vražedné sklony přitom ukázala už dříve – za útok na manžela byla v minulosti podmíněně odsouzena, ale díky amnestii tehdejšího prezidenta Gustáva Husáka měla čistý trestní rejstřík. Tento akt milosti se Jánovi nakonec stal osudným.
Dne 6. února 1981 se Ján vrátil z noční směny, vyčerpaný a toužící po klidu. Netušil, že v bytě už na něj čeká Anna, odhodlaná své vnitřní démony umlčet jednou provždy. Zatímco se Ján v koupelně soustředěně holil a sledoval svůj odraz v zrcadle, Anna se k němu neslyšně přikradla se železnou tyčí v ruce. První údery směřovaly na hlavu. Útok byl tak nečekaný a brutální, že se muž nezmohl na žádný odpor. Koupelna se během vteřin proměnila v jatka.
To, co následovalo po samotném ubití, však vyvolává mrazení v zádech i po desetiletích. Anna Dudášová byla to vyučená řeznice, která přesně věděla, jak zacházet s nožem. Bez sebemenšího zaváhání začala v koupelně s porcováním manžela. Tělo profesionálně zbavila vnitřností a rozřezala ho na šest úhledných dílů tak, aby se jednotlivé kusy vešly do cestovních kufrů. Její chladnokrevnost byla děsivá – po dokončení této „práce“ koupelnu pečlivě vydrhla, zbavila stop krve a připravila se na transport, který měl trvat několik příštích dní.
Vlakem s mrtvolou v kufru
Následující dny po vraždě se proměnily v logistickou operaci. Anna Dudášová se rozhodla těla zbavit tak, že ho po částech transportuje z košického bytu do šedesát kilometrů vzdáleného Kašova. Aby nevzbudila podezření, využívala k tomu běžné vlakové spoje. Sbalila kusy manžela do cestovních kufrů, nastoupila mezi nicnetušící cestující a s nákladem u nohou absolvovala celou trasu. Tento proces opakovala několikrát, zatímco sousedé v Košicích se začali dotazovat na Jánovu nepřítomnost. Anna s ledovým klidem odpovídala, že je její muž nezvěstný, zatímco v domě hromadila jeho pozůstatky.
Doma v Kašově měla původně v plánu tělo ukrýt trvale, ale s přibývajícím časem ji pravděpodobně začala přemáhat paranoia. Strach z odhalení a všudypřítomný pach smrti ji dohnaly k osudové chybě. V návalu paniky se rozhodla jednat okamžitě a bez rozmyslu. Rozporcované části těla, které do té doby skladovala v domě, narychlo přeházela do jutových pytlů. Místo aby je zakopala nebo zničila, zvolila tu nejméně promyšlenou cestu – pod rouškou tmy pytle odtáhla jen pár desítek metrů od svého prahu a vhodila je do místního potoka pod mostem. Věřila, že proud vody nebo nánosy sněhu její tajemství skryjí, ale potok byl v té době příliš mělký.
Místo výslužky lidská ruka
Byl mrazivý únorový den roku 1981, když desetiletý školák Mirko Fekete dováděl venku v tajícím sněhu. Jeho dětská zvědavost ho zavedla až ke korytu potoka, kde jeho oči spočinuly na dvou objemných jutových pytlích. V prostředí vesnice, kde byly zabijačky běžnou součástí života, ho nenapadlo nic zlého. Když do jednoho z pytlů nahlédl a uviděl syrové maso, jeho první myšlenka byla: „To jsou zbytky ze zabijačky, nakrmím jimi svého psa.“ S vidinou hostiny pro svého čtyřnohého přítele se nadšený chlapec rozběhl domů pro vodítko.
Děsivý zvrat nastal ve chvíli, kdy se Mirko k potoku po několika minutách vrátil i se psem. U mostu už se srocovali dospělí, jejichž vyděšené tváře a tiché hlasy nevěstily nic dobrého. Jeden ze sousedů chlapce okamžitě zastavil a poslal ho pryč, ale bylo pozdě – Mirko už stihl zabloudit pohledem k rozvázanému pytli. V tajícím sněhu u břehu spatřil něco, co se mu vrylo do paměti navždy: v kaluži krve ležela nehybná lidská paže. V tu ránu bylo všem jasné, že to, co vypadalo jako odpad z řeznictví, je ve skutečnosti brutálně zmasakrovaný soused Ján Dudáš.
Vězení nebylo posledním trestem
Ačkoliv se Anna Dudášová k bestiální vraždě nikdy nepřiznala a po celou dobu vyšetřování i procesu zachovávala kamennou tvář, řetězec nepřímých důkazů byl neprůstřelný. Soud jí v roce 1981 vyměřil patnáctiletý trest odnětí svobody. Za mřížemi nakonec strávila jedenáct let. Pro vzorné chování byla předčasně propuštěna, ale svoboda, která na ni venku čekala, měla k vysvobození daleko. Anna se totiž rozhodla k šoku všech vrátit přímo na místo činu – do rodinného domu v Kašově.
Návrat do malé komunity se pro ni stal druhým, možná ještě krutějším trestem. Vesnice na hrozný nález u potoka nezapomněla. Pro místní nebyla Annou, ale „vražedkyní s kufry“. Lidé ji na ulici přehlíželi, sousedé s ní odmítali promluvit a v místním obchodě narážela na odsuzující pohledy. Stala se živým přízrakem, který se izolovaně pohyboval za zdmi svého domu. Tlak svědomí, samoty a veřejného opovržení nakonec neunesla. V domě, kde kdysi v kufrech skladovala ostatky svého muže, se nakonec rozhodla ukončit svůj život vlastní rukou.
Dům hrůzy dnes
Dnes dům Anny Dudášové v Kašově připomíná už jen smutné torzo minulé hrůzy. Stavba je opuštěná, zanedbaná a její střecha se pod náporem času pomalu hroutí. Přestože je vnitřek dávno vykradený a okna vytlučená, dům stále budí emoce. Mezi místními se tradují historky o podivných stínech v oknech a nevysvětlitelných zvucích vycházejících z útrob stavby. Pověsti o tom, že v domě straší, došly v minulosti dokonce tak daleko, že údajné strašení musela podle některých svědectví prověřovat i policejní hlídka.
Místo nedávno přilákalo i známého slovenského youtubera a urbexera Ivana Donovala, který dům zdokumentoval. Jeho záběry ukazují tísnivou atmosféru místností, kde se kdysi zastavil čas. Přestože obec i noví majitelé občas vyvíjejí snahy o rekonstrukci nebo využití objektu, pachuť událostí z roku 1981 z jeho stěn už nikdy nikdo nesmyje.
Zdroje: Žilina SP21, AHA Online, Cas SK, The Click
