Že jsou Češi ryzí slované? Ale kdepak. Vědci odhalili náš pravý původ

Kdo jsme a odkud pocházíme? Tato prastará otázka trápila kronikáře i národní buditele po staletí. V polovině 19. století se národní obrození pokoušelo zformovat jasnou a zřetelnou identitu, často založenou na romantizované představě o ryze slovanském původu. Legendy o praotci Čechovi a jeho příchodu na Říp se staly základním pilířem naší národní mytologie. Dnes, v roce 2025, nám na tuto otázku namísto starých pověstí odpovídá moderní věda. Analýzy DNA současné české populace vyvracejí mýty o čistotě rasy a malují mnohem pestřejší, složitější a fascinující obraz, který ukazuje, že jsme genetickou křižovatkou Evropy.

Začneme u legendy. Podle Kroniky tak řečeného Dalimila, první česky veršované kroniky ze 14. století, přišel praotec Čech se svou družinou z Bílého Charvátska. Její autor se snažil narozdíl od Kosma, který nebyl konkrétní, zasadit legendu o příchodu do jasného geografického kontextu. Jak se dnes ukazuje, Dalimilovo tušení nebylo daleko od pravdy. Genetické důkazy potvrzují, že naši dávní předkové, které vnímáme jako Slovany, skutečně dorazili zhruba na přelomu 5. a 6. století z oblastí dnešního jižního Ruska a Ukrajiny.

Tito přistěhovalci se usadili v hustě osídlené krajině, která byla po staletí domovem rozmanitých etnik od původních lovců a sběračů, přes keltské kmeny, až po germánské populace, které zde žily před příchodem Slovanů. Mýtus o vojenském ovládnutí a naprostém vytlačení původního obyvatelstva se ukázal jako zjednodušený. Genové analýzy dokazují, že Slované sice přinesli svou kulturu a jazyk, ale geneticky se s původními obyvateli promísili. Výsledkem není čistá slovanská krev, ale genetický amalgám, mozaika, ve které jsou tisíciletí migrací a dědičných příběhů zakódována v každém z nás.

Pro odhalení této mozaiky využívají vědci dva hlavní genetické markery. Prvním je chromozom Y, který se dědí výhradně z otce na syna a sleduje tak rodovou linii po meči. Jeho protipólem je mitochondriální DNA (mtDNA), která se předává z matky na její děti a umožňuje sledovat mateřskou rodovou linii. Tyto dva ukazatele nám poskytují zjednodušený, ale mimořádně přesný obraz našich nejstarších předků.

Pohled na mužskou populaci v České republice přináší pestrý obrázek a boří představu o naší rasové jednotě. Jasně dominují dvě haploskupiny. Tou první je haploskupina R1a, kterou nese asi 34 % mužské populace. Vědci ji spojují s pastevci, kteří před tisíci lety opustili stepi jižního Ruska a Ukrajiny a zamířili do lesnaté Evropy. Tato genetická stopa je nejčastější u lidí hovořících slovanskými jazyky, což z ní dělá hlavní slovanský marker v naší DNA. Na základě tohoto kritéria se tedy dá říct, že se jen zhruba třetina českých mužů může považovat za ryzí Slovany.

Haploskupina R1b s výskytem přes 20 % je druhou nejrozšířenější. Její nositelé mají stejný původ na euroasijských stepích jako R1a, ale jejich předci se vydali na západ a na jih. R1b je dnes typická pro lidi hovořící germánskými a keltskými jazyky a je dominantní například v Irsku, Německu, Francii nebo Španělsku. Právě tato genetická větev tvoří většinu naší germánsko-keltské populace, která se promísila se Slovany a vytvořila unikátní genetickou směs.

Ale tím výčet nekončí. Každý devátý muž (asi 11 %) nese haploskupinu I1, která pochází ze severu Evropy a do střední Evropy se dostala s germánskými kmeny a později s vikingskými nájezdy. Dalších 9 % mužů nese I2, genetickou variantu rozšířenou mezi germánskými i slovanskými populacemi, což ještě více komplikuje pokus o jednoduché zařazení.

Zbytek mužské populace je spojen se starověkými civilizacemi. Haploskupina J2 (6 %) nás spojuje s antickými civilizacemi Středomoří a Blízkého východu. Dědictví po prvních zemědělcích z mladší doby kamenné pak představují typy G (5 %) a E1b1b (6 %), které dnes dominují zejména v severní Africe. I u nás tak můžeme nalézt muže, jejichž prapředci obdělávali půdu v Mezopotámii před deseti tisíci lety.

Podobně jako mužská linie, i mateřská linie vypráví příběh o mnoha vlnách migrací.

Haploskupina H - Tato skupina mtDNA je s výskytem kolem 40 % nejhojněji zastoupena. Její původ se spojuje s lidmi, kteří přečkali poslední dobu ledovou v útočištích na jihu Evropy a po ústupu ledovců se rozšířili na sever.

Haploskupina J a T -Tyto typy mtDNA zdědilo asi 10 % a 11,7 % české populace. Obě varianty vznikly na Středním východě a do Evropy je přinesli první zemědělci a později pastevci skotu z jihoruských stepí, kteří s sebou přinesli nejen chov dobytka, ale i základ indoevropských jazyků.

Haploskupina U5 - Typická pro pravěké evropské lovce a sběrače. Ačkoli byla postupně vytlačena novými přistěhovalci, stále ji nese asi 10 % Čechů. Je to přímé dědictví po lidech, kteří osídlili Evropu před mnoha tisíci lety a po sobě zanechali krásné jeskynní malby.

Tato genetická mozaika není náhodná. Česká kotlina a moravské úvaly byly vždy křižovatkou, která stála v centru evropského dění od nejstarších dob. Vědecké analýzy DNA pravěkých koster ukazují, že střídání kultur nebyla jen změna módy, ale často dramatický příchod nových etnik.

Například, lovci mamutů z Dolních Věstonic (gravettská kultura) nepatřili ke stejnému etniku jako starší aurignačtí lovci z Mladečských jeskyní. Byli to noví přistěhovalci, kteří ty staré vytlačili. A podobně, lovci sobů z Pekárny, kteří přišli o tisíce let později, byli zase potomky původních Aurignacianů, kteří se z Pyrenejského poloostrova vraceli zpět do střední Evropy.

Tyto pravěké migrace nastavily tón pro další události. Příchod zemědělců z Blízkého východu před 7000 lety a pastevců z ruských stepí před 5000 lety zanechal v naší DNA nesmazatelné stopy. Česká populace je výsledkem neustálého míšení, v němž se střetávaly a navzájem se ovlivňovaly genetické vlny ze západu, východu i jihu.

Genetická pestrost ale není jen zajímavou historickou kuriozitou. Má zásadní význam pro naši budoucnost, zejména v oblasti personalizované medicíny. Jak vysvětluje profesorka Šárka Pospíšilová z Masarykovy univerzity, specifické genetické varianty v naší populaci ovlivňují například naši reakci na léky.

Projekt s krkolomným názvem „Analýza českých genomů pro teranostiku“ si klade za cíl vytvořit národní referenční databázi, která bude mapovat genetickou variabilitu české populace. A proč je to tak důležité? Už jen to, jak rychle metabolizujeme některá léčiva, je u Čechů odlišné. Například u léku na srdeční selhání, digoxinu, má variantu genu MDR1, která ovlivňuje jeho hladinu v krvi, asi 35 % české populace, zatímco například u Poláků se téměř nevyskytuje. Znalost těchto a mnoha dalších specifických variant je klíčová pro správné dávkování a volbu léčby.

V současnosti se lékaři řídí referenčními daty pro obecnou evropskou populaci, ale v těchto databázích jsou Češi takřka neviditelní. Vznikající databáze českých genomů tak má za cíl odhalit naše specifika a umožnit lékařům přesnější diagnostiku a cílenou léčbu. To povede k efektivnějšímu boji s nemocemi a lepší péči pro každého z nás.

V našem genetickém kódu je zakódováno více než jen slovanský původ. Jsme bohatou směsicí vikingských mořeplavců, keltských válečníků, římských legionářů, německých kolonistů, ale i dávných lovců mamutů. Přestože nás od sebe dělí tisíce let a nespočet generací, jejich DNA žije dál v každé naší buňce.

V porovnání s jinými národy je naše genetická výbava skutečně unikátní. Jsme mostem mezi východní a západní Evropou, kde se mísí geny slovanské s germánskými a středomořskými. Místo, abychom se drželi myšlenky o čisté, jednolité identitě, měli bychom být hrdí na naši rozmanitost. Koneckonců, DNA dvou goril žijících ve stejném pralese se od sebe liší více než DNA grónského Inuity a afrického Sána z pouště Kalahari. Toho, co nás spojuje, je totiž neskonale více než toho, co nás rozděluje. Naše identita nespočívá v jednom jediném původu, ale v unikátním amalgámu, který z nás činí to, kým jsme.

Zdroje: 100+1, Novinky, Aktuálně, Dotyk