Zemřeli okamžitě. Tváře obyvatel Pompejí děsí dodnes

Pompeje byly starověké město v oblasti metropole Neapol, které postihla jedna z největších přírodních katastrof dějin našeho letopočtu. Město bylo prakticky během okamžiku zahaleno oblakem popela a žár vzlínající se z nitra sopky sežehl v okamžiku vše živé.

Na strategickém místě v Itálii, kde se řeka Sarno vlévá do do Tyrhénského moře, vyrostly v 6. století př. n. l. Pompeje. Založili je Osokové na základech staré vulkánské lávy. Díky příznivé poloze se město brzy stalo významným obchodním centrem a dostalo se pod vliv Řeků, kteří zde zanechali významnou architektonickou stopu. Ve 4. století př. n. l. se město proti své vůli ocitlo pod ochrannými křídly Říma, vydrželi to dlouhých 300 let, než přišla první větší vzpoura, které ale byla potlačena. Stopy po tomto konfliktu jsou však dodnes patrné na hradbách města.

Poblíž Pompejí stojí sopka Vesuv, což značí oblast okraje tektonických desek, díky jejichž tření vzniká zemětřesení. Pompejané byli na otřesy zvyklí, ale událost z roku 62 našeho letopočtu změnila město k nepoznání. Pompeje se otřásly v základech. Silné zemětřesení srovnalo se zemí polovinu města. Zdálo se, že Pompeje jsou odsouzeny k zániku. Přesto se obyvatelé nevzdali a pustili se do rozsáhlé rekonstrukce. Velká část budov byla postavena znovu, zbývající byly dokonale opraveny. Katastrofická událost však vyvolala nejistotu, která se brzy ukázala jako oprávněná.

Obyvatelé Pompejí byli připraveni na ledacos, ale na to, co přišlo roku 79 byli bohužel krátcí. Byli přesvědčeni, že nedaleká sopka Vesuv je dávno vyhaslá a varovným signálům v podobě stále častějších zemětřesení nedávali velký význam. Několik týdnů před samotnou katastrofou vyschly všechny studny ve městě, což měl být dostatečně silný signál k tomu, že je něco v nepořádku. Jednoho slunečného dne, 24. října odpoledne, započala silná erupce sopky, která vynesla do výšky 30 km mohutný sloupec popela. Ten vlivem větru začal padat a nést se na jihovýchod právě přes Pompeje. během okamžiku se celé město ponořilo do tmy a ulice se začaly plnit padajícím popelem. V odpoledních hodinách se pod vahou začaly řítit první střechy. V noci toho dne dosahovala vrstva napadaného popela tloušťky téměř tři metry. Kolem půlnoci se do té doby stabilní erupční sloupec 6 x za sebou zhroutil a po svazích začala téct směs hornin, popela a plynů o teplotě dosahující i 1000 °C. K ránu, kdy došlo k dočasnému zklidnění sopky, se do města začali vracet obyvatelé, kteří přes noc utekli. V 5:30 se však aktivita obnovila, ale valící se láva ztratila svou energii těsně před hradbami města. Osudnou se ale stala následující hodina, kdy se láva dostala až půl kilometru za hradby a v okamžiku pohřbila velkou část Pompejí i s jejími obyvateli.

Při Erupci Vesuvu si nejvíce obětí vyžádaly tzv. pyroklastické přívaly a proudy, jejichž teplota se i ve vzdálenosti 10 km pohybovala kolem 250 °C. Počty obětí jsou neznáme, ale odhaduje se něco mezi 3,5 až 16 tisíci, přestože doposud bylo objeveno 1 500 těl.

Spolu s Pompejemi bylo pohřbeno také město Herculaneum, které potkalo prakticky stejný osud. Silná vrstva popela zapříčinila, že se obě města ztratila z povrchu zemského a na šestnáct století se na ně úplně zapomnělo až do chvíle, než chtěl architekt jménem Fontana změnit tvar toku řeky Sarno. Ale až teprve v polovině 18. století začaly archeologické výzkumy, které odkryly například netknuté nástěnné malby, dobové předměty i celé budovy.

Pompeje jsou momentálně plné soch obětí tragédie. Někteří lidé se mylně domnívají, že se jedná o zkamenělé pozůstatky původních obyvatel. Ve skutečnosti se ale jedná o odlitky obětí.

V roce 1860 se do výzkumu zapojil Giuseppe Fiorelli, kterého napadlo vyplnit sádrou dutiny ve vrstvě popela, ve kterých byly nalezeny lidské ostatky. Získal tím věrnou kopii Pompejanů a zvěčnil tak jejich poslední okamžik před smrtí. Pohled na tyto odlitky je vzhledem k výrazům v jejich tvářích velice silným zážitkem.

Zdroje: Wikipedia