Článek
V roce 2008 měla tehdy čtyřiačtyřicetiletá Donna podstoupit rutinní laparoskopické vyšetření kvůli silnému krvácení. „Byla jsem v klidu, narkózu už jsem dřív zažila,“ vzpomíná. Vše probíhalo standardně – maska na obličej, hluboký nádech a propad do spánku. Jenže Donna se probrala dřív, než chirurg vůbec začal.
Vězeň ve vlastním těle
První okamžiky po nabytí vědomí byly pro Donnu paradoxně konejšivé. V mlze doznívající anestezie slyšela známý shon operačního sálu – cinkání kovových nástrojů a rytmické pípání monitorů. V domnění, že zákrok již skončil a personál pouze uklízí sál, se odevzdala pocitu bezpečí. Tato iluze se však roztříštila ve vteřině, kdy do ticha prořízl klidný hlas chirurga: „Skalpel, prosím.“ V tu chvíli Donna ztuhla hrůzou. Pochopila, že operace nekončí, ale právě začíná.
Příčinou jejího uvěznění byla kombinace léků, která se při břišních operacích běžně používá. Zatímco složka anestezie, která měla zajistit bezvědomí, selhala, tzv. paralytika (svalová relaxancia) zafungovala perfektně. Tyto látky dočasně přeruší komunikaci mezi nervy a svaly, aby tělo pacienta během řezu nereagovalo obrannými reflexy. Donna se tak ocitla v dokonalé izolaci. Byla plně při smyslovém vědomí, ale její tělo bylo jen nehybnou masou. Nemohla pohnout prstem, otevřít oči, a dokonce ani vytlačit slzu, která by personálu signalizovala její bdělost.
Následné minuty Donna popisuje jako čistou definici pekla. Bez možnosti jakékoliv obrany cítila první kontakt studené oceli s kůží a následný palčivý řez, který rozestoupil tkáň jejího břicha. „Cítila jsem, jak se mi ruce lékařů doslova přehrabují v útrobách,“ vzpomíná na momenty, kdy chirurg kontroloval stav jejího slepého střeva a vaječníků. Slyšela dokonce i věcné komentáře o tom, že její orgány vypadají zdravě a „růžově“.
Zoufalství prohluboval fakt, že Donna vnímala i vlastní tělesné funkce. Slyšela, jak se její puls na monitoru zrychluje v reakci na šok, a cítila každé mechanické vdechnutí, které za ni prováděl přístroj. I když se pokoušela ze všech sil pohnout alespoň špičkou nohy, její tělo ji odmítalo poslouchat. Byla pouhým divákem.
Sedm nádechů za minutu
K fyzickému utrpení z řezů se po chvíli přidala další, snad ještě děsivější trýzeň – pocit pomalého udušení. Protože paralytika vyřadila z provozu i bránici a mezižeberní svaly, Donna byla zcela odkázána na mechanický ventilátor. Ten byl však nastaven pro pacienta v hlubokém, klidném spánku, tedy na pouhých sedm dechů za minutu. Pro Donnu, jejíž tělo kvůli extrémní bolesti a panice pracovalo na plné obrátky, to bylo zoufale málo.
Zatímco její puls vyletěl na kritických 148 tepů za minutu, což odpovídá intenzivnímu běhu, plíce dostávaly jen zlomek kyslíku, který její organismus v tu chvíli vyžadoval. „Cítila jsem, jak mi plíce hoří. Každá vteřina čekání na další mechanický nádech byla nekonečná,“ vzpomíná Donna na stav, kdy se její mozek v agónii snažil přimět hrudník.
Když operace trvala už hodinu a půl a hladina stresu dosáhla vrcholu, Donnina mysl se pod náporem bolesti a nedostatku kyslíku začala lámat. V ten moment se dostavila nečekaná změna. Místo paniky se dostavil pocit odpoutání. Donna prožila to, co psychologové a teologové nazývají mimotělní zkušeností. Popsala, že se najednou ocitla mimo své trpící tělo a zvuky operačního sálu, včetně křiku monitorů, najednou slyšela jakoby z velké dálky.
V tomto stavu, který Donna jako věřící žena přisuzuje boží přítomnosti, veškerá fyzická muka náhle ustala. „Strach byl pryč, bolest byla pryč. Cítila jsem se v bezpečí a teple,“ líčí moment, kdy byla připravena odejít a v duchu se loučila se svou rodinou. I když se později musela do bolestí a reality sálu vrátit, tato vteřina klidu jí paradoxně pomohla přežít zbytek zákroku.
„To se občas stává,“ řekl lékař
Okamžik, kdy paralytika konečně vyprchala a Donna mohla poprvé promluvit, měl být okamžikem vysvobození. Místo úlevy se však dostavil další šok. Když se Donna na pooperačním pokoji snažila popsat nepředstavitelná muka, která právě prožila, narazila u hlavního anesteziologa na zeď naprostého nezájmu. Lékař, který byl zodpovědný za její bezpečný spánek, se k ní odmítal i jen přiblížit. „Stál asi dva metry od mé postele, nervózně si hrál s papíry a ani jednou mi nepohlédl do očí,“ vzpomíná Donna.
Namísto omluvy nebo snahy pochopit, kde nastala chyba, se dočkala jen strohého a cynického odmítnutí. Když mu se slzami v očích líčila, jak cítila každý řez, lékař pouze lhostejně pokrčil rameny a pronesl větu, která Donnu pronásleduje dodnes: „To se občas stává.“ Poté se bez dalších slov otočil a odešel z pokoje.
Zatímco setkání s anesteziologem bylo ledové, návštěva chirurga vnesla do Donnina utrpení nečekaný rozměr lidskosti. Když lékař vstoupil do pokoje, neudržoval profesionální odstup, ale přistoupil přímo k jejímu lůžku a pevně sevřel její dlaně do svých. Donna ho však nenechala pronést naučenou lékařskou frázi. „Byla jsem vzhůru. Cítila jsem úplně všechno,“ řekla mu přímo do očí. Viděla v jeho tváři pochybnosti, které jsou pro lékaře v podobných situacích přirozenou obranou, a tak se rozhodla předložit důkazy.
Donna začala citovat věty, které na sále padly ve chvíli, kdy měla být v hlubokém bezvědomí. Popsala mu jeho vlastní komentáře o barvě a stavu jejích vnitřních orgánů. „Říkal jste, že moje slepé střevo vypadá pěkně a růžově. Mluvil jste o mém tlustém střevě i o vaječnících,“ opakovala mu slova, která si chirurg v tu chvíli pravděpodobně ani nepamatoval, že vyslovil nahlas. S každou další větou se lékařova tvář měnila.
Chirurgovi se do očí vehnaly slzy a jeho hlas se zlomil. „Ano, přesně to jsem řekl. Panebože, já to opravdu řekl,“ hlesl zdrceně. Pro lékaře byla představa, že devadesát minut řezal do živého a vnímajícího lidského těla, traumatem, které jím viditelně otřáslo. Neustále opakoval svou omluvu a držel ji za ruce, jako by se snažil alespoň tímto gestem zmírnit nepředstavitelnou bolest, kterou jí způsobil.
Pro Donnu byl tento moment naprosto klíčový. V medicínském světě, kde se případy „probuzení z narkózy“ často zlehčují nebo popírají, se jí dostalo plného uznání její reality.
Jak časté je probuzení na sále?
Jev, který Donna Penner prožila, se odborně nazývá AAGA (Accidental Awareness during General Anaesthesia) neboli náhodné vědomí během celkové anestezie. Ačkoliv se moderní medicína snaží rizika minimalizovat, statistiky ukazují, že nejde o naprostou anomálii. Odhady četnosti se liší podle metodiky studií: zatímco konzervativní britské výzkumy hovoří o jednom případu na 19 000 operací, jiné studie naznačují, že určitou formu vědomí může vnímat až jeden z 600 až 1 000 pacientů.
Riziko dramaticky roste u specifických zákroků, kde lékaři nemohou podat plnou dávku anestetik z obavy o život pacienta – typicky u akutních císařských řezů, těžkých traumat nebo kardiochirurgických operací. Mezi rizikové faktory patří také obezita, historie užívání návykových látek nebo genetická rezistence. Příčinou však může být i banální lidské pochybení, jako je prázdný odpařovač anestetického plynu nebo špatně zavedená infuze, která místo do žíly uniká do podkoží.
Jizvy, které nejsou vidět
Fyzické rány po laparoskopii se Donně zahojily během týdnů, ale ty psychické zůstaly otevřené roky. Diagnóza: těžká posttraumatická stresová porucha (PTSD). Pro Donnu se svět stal minovým polem plným spouštěčů. Jasná světla jí připomínala operační sál, jízda výtahem vyvolávala pocit uvěznění v nehybném těle a sebemenší tlak u krku – třeba jen šátek nebo upnutá halenka – v ní okamžitě spustil paniku z udušení.
Donna musela odejít z práce a její život se smrskl na boj s nočními děsy. „Byla jsem úplně rozložená, v troskách,“ přiznává. Trvalo dlouho, než dokázala o svém zážitku mluvit bez třasu v hlase. Právě sdílení jejího příběhu se však nakonec stalo formou terapie.
Dnes Donna Penner nepátrá po vinících, ale po změně systému. Stala se pravidelným hostem na lékařských fakultách, kde svůj příběh vypráví budoucím anesteziologům. Často mluví k sálu plnému mediků. Její poselství je jasné: medicína není jen o správném dávkování léků, ale o lidské přítomnosti a víře pacientovi.
„Můj příběh nemá za cíl ukazovat prstem nebo někoho vinit. Chci jen, aby si lékaři uvědomili, že se to skutečně děje. Chci zvýšit povědomí a pomoci tomu, aby z této strašné zkušenosti vzešlo něco dobrého,“ uzavírá žena, která svou odvahou mění přístup k jedné z nejděsivějších komplikací moderní chirurgie.
Zdroje: BBC, CBC, Made for this Moement, Wikipedia
