Článek
Nechci tady nikoho přesvědčovat. Chci si sám pro sebe sepsat, co by se reálně změnilo, bez emocí a bez hesel z obou táborů. Tohle je ten seznam.
Úrok by nám přestala určovat Praha
Tohle je jádro celé věci a všechno ostatní z toho vyplývá.
Dneska sazbu nastavuje bankovní rada ČNB podle toho, co se děje u nás. Po přijetí eura by ji nastavovala Evropská centrální banka podle průměru celé eurozóny. Náš guvernér by u toho stolu seděl, ale byl by jedním hlasem z mnoha.
Aktuálně by to znamenalo levnější peníze. ČNB drží dvoutýdenní repo sazbu na 3,75 procenta, ECB má svou hlavní depozitní sazbu na 2,25 procenta. Zajímavé je, že sazby letos v červnu zvedly obě, jen z jiné výchozí pozice.
Na hypotékách je ten rozdíl vidět nejlíp. Průměrná nabídková sazba u nás vylezla v červenci na 5,32 procenta, zatímco průměr eurozóny se podle dat ECB pohyboval kolem 3,43 procenta.
Tady je ale potřeba zpomalit. Levnější hypotéka není zadarmo.
Za prvé, výhoda platí dneska a nemusí platit za tři roky. Sazba se otáčí.
Za druhé, uvnitř eurozóny nejsou sazby zdaleka stejné. Na Maltě seženete hypotéku kolem dvou procent, v Lotyšsku přes čtyři, přestože obě země mají stejnou měnu i stejnou centrální banku. Rozdíl mezi nejlevnější a nejdražší zemí eurozóny je přes dva procentní body. Rozhoduje o něm konkurence mezi bankami, způsob financování a to, jestli v zemi převažují fixace, nebo plovoucí sazby. Euro tedy neznamená automaticky německou sazbu.
Za třetí, a to je nejdůležitější, levnější úvěr se u nás historicky vždycky promítl do ceny bytů, ne do dostupnosti bydlení. Irsko a Španělsko dostaly na začátku tisíciletí sazbu ušitou na pomalé Německo. Výsledkem byla realitní bublina, ne levné bydlení.
A poslední věc, na kterou se zapomíná: nižší sazba znamená i nižší úrok na spořicím účtu. Kdo neinvestuje, tomu se to počítá jako mínus.
Kurz by přestal fungovat jako tlumič
Slabá koruna nám v roce 2009 pomohla přes propad exportu. Silná koruna nám v roce 2022 pomohla tlumit dovezenou inflaci. Obojí je funkce, kterou bychom ztratili.
Když se ekonomika dostane do potíží a nemá vlastní měnu, přizpůsobení se přesune jinam. Do mezd a do nezaměstnanosti. To bolí víc a trvá dýl než pohyb kurzu.
Poctivé je ale dodat druhou stranu. Vlastní měna je nástroj, ne záruka. Intervenční režim ČNB v letech 2013 až 2017 podle části ekonomů přifoukl ceny nemovitostí a skončil velkou ztrátou v bilanci centrální banky. Mít páku neznamená používat ji dobře.
Co by poznala běžná domácnost
Rok by na cenovkách svítily obě měny. Přesto by lidi ještě roky přepočítávali v hlavě.
Při přechodu by přišel jednorázový cenový skok. Změřený efekt na Slovensku i v Chorvatsku vyšel v desetinách procentního bodu. Vnímaná inflace byla přitom mnohonásobně vyšší, protože si každý pamatuje cenu kávy a rohlíku, ne celý spotřební koš. Ten rozdíl mezi měřeným a pociťovaným stojí za pozornost, protože právě on rozhoduje o důvěře lidí.
Zmizí směnárny při cestách po většině Evropy. A ceny budou přímo porovnatelné s Rakouskem, což bude tlačit na obchodníky a zároveň to bude politicky výbušné, protože každý rozdíl bude vidět.
Firmy by ušetřily, ale ne všechny stejně
Kurzové riziko a náklady na jeho zajištění by zmizely. Jenže velcí exportéři už dnes fakturují a půjčují si v eurech, takže část výhody mají v kapse i bez eura. Reálně by tedy nejvíc získaly menší a střední firmy, které si zajištění nemohou dovolit.
Tohle je podle mě nejvíc přehlížený bod celé debaty. Nejde o to, jestli získáme jako země. Jde o to, kdo konkrétně.
Stát by přišel o jednu únikovou cestu
Státní dluh by se financoval na hlubším trhu a snáz. Zároveň by ho ale nešlo naředit vlastní inflací a trhy by na rozpočtovou nekázeň reagovaly tvrději. Vlastní centrální banka jako záchranná síť pro stát prakticky odpadá.
Právě tohle mě po psaní o zadlužených zemích znejistilo nejvíc. Když stát nemá vlastní měnu a dostane se do potíží, řeší to vyjednáváním s ostatními, ne sám.
Ručení za ostatní
Vstupem bychom se stali členem eurovalu. Museli bychom do něj vložit zhruba 45 miliard korun a slíbit, že v nouzi dodáme dalších zhruba 350 miliard.
To druhé číslo se v debatě používá nejčastěji a působí děsivě. Je to ale slib, ne platba. Volá se jen tehdy, když fondu dojdou peníze, a za celou dobu jeho existence se to nestalo. Vložený kapitál navíc zůstává naším majetkem a ručíme jen do výše svého podílu. Euroval nedává dary, dává půjčky s tvrdými podmínkami.
Do záchranného fondu pro banky pak neplatí stát, ale samotné banky, a sáhne se na něj až poté, co ztráty nesou majitelé a věřitelé té konkrétní banky.
Ke cti odpůrců je ale potřeba říct, že o tom, komu se půjčí, rozhodují politici. A že závazek lze do budoucna navyšovat.
Co se nezmění, i když to lidi čekají
Mzdy nevyskočí na německou úroveň. Ceny se s Rakouskem samy nesrovnají. Produktivita, daně ani dostupnost bydlení se změnou měny neřeší.
Tenhle odstavec vyvrací mýty na obou stranách naráz. Euro není raketa ani past. Je to změna toho, kdo rozhoduje o ceně peněz.
Kde jsem skončil
Nemám závěr, který bych vám tady podal jako hotovou věc.
Výhody eura jsou konkrétní, měřitelné a přijdou hned. Nižší tření, menší náklady, dnes i levnější úvěr. Nevýhody jsou podmíněné a přijdou možná nikdy, ale když přijdou, jsou velké a nemáme na ně vlastní nástroj.
Dřív jsem to viděl jako technické rozhodnutí. Dneska ho vidím jako volbu, jestli chceme mít vlastní páku a nést za ni odpovědnost, nebo sdílet osud s ostatními a přijmout, že o něm nerozhodujeme sami.
To není otázka pro ekonoma. To je otázka pro nás všechny.
Michal Urbanec z myvalue
michal.urbanec@myvalue.cz
