Zadlužený svět, díl 6: Německo. Sto let strachu

Než z toho uděláme lacinou pointu, přiznejme si rovnou: jeden spadlý most nedokazuje nic. Mosty padají v zemích šetřivých i rozhazovačných. V Janově se v roce 2018 zřítil dálniční most Morandi a zabil 43 lidí, v zemi se 137 procenty dluhu k HDP. A spadla i lávka v pražské Troji. Beton nečte rozpočty.

Zajímavé na tom německém mostě je něco jiného. Spadl v zemi, která byla dvacet let vzorem rozpočtové disciplíny celé Evropy, a stal se symbolem otázky, kterou si Němci začali klást nahlas: k čemu nám byly vyrovnané rozpočty, když nejede vlak, neroste ekonomika a most spadne sám od sebe? O půl roku později dalo Německo odpověď, jakou nečekal nikdo: největší dluhový obrat své historie.

Tohle je šestý díl série o zadluženém světě a je to příběh země, kterou sto let řídil strach. Nejdřív strach z inflace. Teď ho vystřídal strach z Ruska. A mezi těmi dvěma strachy leží lekce, která je jemnější než obvyklé „šetřit se nemá“ i než „dluh je zlo“.

Dluhová brzda (Schuldenbremse) je pravidlo v německé ústavě z roku 2009: stát si smí nově půjčit jen zanedbatelný zlomek HDP ročně. Nejtvrdší dluhové pravidlo velké západní země.

Černá nula (schwarze Null) je německý kult vyrovnaného rozpočtu. Ani cent nového dluhu. V letech 2014 až 2019 se podle ní opravdu vládlo a byla to národní pýcha.

Sondervermögen znamená doslova "zvláštní majetek": fond postavený vedle rozpočtu, do kterého si stát půjčuje mimo pravidla dluhové brzdy. Zapamatujte si to slovo, je to německá verze triku, který známe z Polska.

Proč se Němci bojí dluhu víc než kdokoli jiný? Odpověď má letopočet. V roce 1923 se ve Výmarské republice utrhla inflace ze řetězu způsobem, který svět do té doby neviděl. V lednu stál dolar 17 tisíc marek. V prosinci 4,2 bilionu marek. Bochník chleba vyšel na víc než sto miliard. Dělníci dostávali výplatu dvakrát denně a v poledne s ní běželi nakoupit, protože večer už měla poloviční hodnotu. Bankovkami se topilo, bylo to levnější než dřevo. Úspory celé střední třídy zmizely během měsíců.

Měnově se z toho Německo dostalo, psychologicky nikdy. Trauma z roku 1923 se přelilo do poválečné tvrdé marky, do Bundesbanky, která se stala nejobávanější centrální bankou Evropy, a nakonec do černé nuly. Když Angela Merkelová vysvětlovala Evropě šetření, použila obraz „švábské hospodyňky“, která ví, že se nedá žít nad poměry. Málokdo si uvědomil, že ta metafora je vlastně sto let stará vzpomínka na kolečka bankovek.

Německý příběh má ale kapitolu, která se do obrazu spořivé hospodyňky nehodí. V roce 1953 sedělo poražené Německo v Londýně naproti věřitelům. A ti mu odpustili polovinu dluhů. Zbytek dostal splátkový kalendář s geniální podmínkou: spláceno jen z obchodních přebytků, maximálně tři procenta příjmů z exportu. Věřitelé tak měli motivaci německé zboží kupovat, aby vůbec dostali zaplaceno. Mezi zeměmi, které tehdy Německu odpouštěly, bylo i Řecko.

Bez té dohody by nebyl hospodářský zázrak. A teď ironie, kterou znáte z řeckého dílu: o šedesát let později stálo bohaté Německo v čele věřitelů, kteří odmítli odpustit dluhy Řecku. Řecký premiér se na Londýnskou dohodu veřejně odvolával. Marně. Po Polsku, kterému věřitelé škrtli polovinu dluhů v roce 1991, je to druhý díl po sobě, kde na začátku zázraku stojí odpuštěný dluh. Jen se o tom nerado mluví.

Po drahém sjednocení a finanční krizi vystoupal německý dluh v roce 2010 na 82 procent HDP. Německo zareagovalo po svém: dluhovou brzdou v ústavě a érou černé nuly. A buďme féroví, ono to fungovalo. Dluh spadl z 82 na 60 procent HDP, jako jediné velké zemi Západu. Německo si vybudovalo kredit, díky kterému mu dnes trhy půjčují za nejnižší úrok v eurozóně, levněji než Francii. A nezapomínejme, co všechno ta země souběžně platila: sjednocení spolklo za třicet let zhruba dva biliony eur transferů na východ. A Německo je dlouhodobě největším čistým plátcem rozpočtu EU, posílá do Bruselu kolem patnácti až dvaceti miliard eur ročně navíc oproti tomu, co dostane. Část těch peněz mimochodem stojí i v českých dálnicích a čističkách; od vstupu do EU jsme čistého přijali přes bilion korun. Karikatura lakomého Němce, který jen počítá vlastní mince, je prostě nefér.

Jenže vedle toho všeho se stala jedna konkrétní věc: Německo přestalo investovat do sebe. Veřejné investice běžely dlouhodobě hluboko pod evropským průměrem, na chvostu vyspělého světa. A tady je důležité být přesný, protože to není příběh o hladovějícím rozpočtu. Německý stát rozhodně nešetřil na všem, sociální výdaje celou dobu rostly. Šetřilo se selektivně: na betonu, kolejích a drátech, tedy na věcech, které chybí až za dvacet let, zatímco dávky chybí hned. Vyrovnaný rozpočet nebyl dosažen skromností, ale odsouváním údržby. A druhá poctivá výhrada: často ani nešlo o peníze. Německé povolovací procesy jsou tak pomalé a stavební kapacity tak vytížené, že se nezřídka nestihly utratit ani ty peníze, které přidělené byly. Brzda není jediný viník; zemi svazuje i vlastní byrokracie.

Výsledek téhle kombinace ale vidí každý, kdo tam jezdí:

Vlaky. Deutsche Bahn, kdysi světový symbol přesnosti, dnes přijede včas šest dálkových vlaků z deseti. Před deseti lety to byly tři ze čtyř. Švýcaři začali chronicky zpožděné německé rychlíky obracet na hranicích, aby si nepustili chaos do vlastní sítě.

Mosty a školy. Jen německým obcím chybí na zanedbané investice přes dvě stě miliard eur, nejvíc na školy a silnice. Carolabrücke z úvodu není důkaz, je to připomínka: odsouvaná údržba je taky dluh, jen se nikde nevykazuje.

Úřady. Země, která vyrábí nejlepší stroje světa, posílá úřední dokumenty faxem a stavební povolení vyřizuje roky.

A teď to hlavní, protože tady se láme celý příběh. Německá ekonomika je dnes zhruba stejně velká jako v roce 2019. Sedm let bez růstu. Průmyslová výroba je o desetinu až sedminu pod svým vrcholem. Kdyby za to mohla dluhová brzda, byl by to jednoduchý článek. Nemůže, aspoň ne sama. Německý model stál na třech nohách a všechny tři se zlomily během pár let:

Levná energie. Před válkou přišla z Ruska přes polovina dovozu plynu. Dnes nic, a německý průmysl platí za energie násobky toho, co konkurence v Americe. K tomu si Německo uprostřed energetické krize vypnulo poslední jaderné elektrárny, rozhodnutí, které si Poláci z minulého dílu dodnes nedokážou vysvětlit.

Čína. Z nenasytného zákazníka se stal konkurent. Německé automobilky ztratily většinu čínského trhu a Volkswagen poprvé za 87 let existence mluvil o zavírání německých továren. Auta byla srdce německého modelu, a čínská konkurence mu teď bere trhy i v Evropě.

Demografie a ruce. Silné ročníky odcházejí do důchodu, porodnost je 1,35 a pracujících přibývá už jen díky cizincům. K tomu byrokracie, kterou si němečtí podnikatelé v průzkumech označují za největší brzdu podnikání vůbec.

Takže poctivá odpověď na otázku „proč Německo neroste“ zní: kvůli drahé energii, ztracené Číně, stárnutí a papírování. Dluhová brzda k tomu přispěla tím, že zemi nechala zchátrat infrastrukturu a zbrzdila modernizaci. Ale nebyla to příčina, spíš přitěžující okolnost. To je důležité říct, protože opačný kýč, „stačilo si půjčovat a Německo by kvetlo“, je stejně falešný jako karikatura lakomce.

V téhle situaci přišel moment, kvůli kterému Německo do série patří právě teď. Friedrich Merz vyhrál volby jako strážce dluhové brzdy. A pár týdnů po volbách protlačil největší dluhový balík německých dějin: výdaje na obranu nad jedno procento HDP vyňaté z brzdy úplně a bez stropu, k tomu fond 500 miliard eur na infrastrukturu a klima vedle rozpočtu. Dohromady prostor na zhruba bilion eur nových dluhů za dekádu.

Detail, který říká hodně o demokracii pod tlakem: změnu ústavy schválil starý, odcházející parlament, narychlo svolaný pár dní před koncem mandátu, protože v novém by dvoutřetinová většina už nebyla. Strach z inflace, který zemi řídil sto let, prohrál se strachem z Ruska. Ne argumenty, ne ekonomy. Vystřídal ho větší strach.

Čísla obratu: nové federální půjčky letos zhruba pětinásobek toho, co před dvěma lety. Obrana míří ze dvou procent HDP ke třem a půl. Dluh poroste z dnešních 63 procent k sedmdesáti a dlouhodobé projekce ho vidí u stovky. A trhy? Naprostý klid, Německu půjčují nejlevněji v eurozóně. Tady se ukazuje, k čemu černá nula skutečně byla: nízký dluh není cíl ani ctnost. Je to munice na špatné časy. Německo ji dvacet let střádalo a teď ji vystřelilo.

Rok po obratu přišly první účty a s nimi studená sprcha. Ekonomové z institutu IW spočítali, že z peněz, které fond v prvním roce vydal, šlo přes čtyři pětiny jinam, než bylo slíbeno; konkurenční Ifo napočítal ještě víc. Skutečné investice státu vzrostly proti roku před fondem jen nepatrně.

Trik je prostý a zaslouží si pochopit. Vláda přesune do „investičního“ fondu výdaje, které stejně platila z normálního rozpočtu, třeba dotace železnici. V rozpočtu se tím uvolní místo, a to zaplní spotřeba: vyšší důchody pro matky, úlevy pro dojíždějící, nižší DPH pro restaurace. Na papíře si stát půjčuje na budoucnost, ve skutečnosti nemalá část půjčky protéká do přítomnosti. Ekonomové čekají, že na skutečné dodatečné investice půjde sotva polovina fondu. Lekce pro celou sérii: v Polsku jsme viděli, že dluh se dá schovat. V Německu vidíme, že se dá i přejmenovat.

A další dějství už stojí ve dveřích: důchody. Největší položka spolkového rozpočtu nejsou tanky ani dálnice, na důchodový systém jde skoro každé páté euro, a to hlavní vlna silných ročníků teprve přichází; do roku 2035 bude každý čtvrtý Němec v důchodovém věku. Vláda přesto loni schválila balík, který důchody drží a přidává, s účtem ve stovkách miliard do roku 2045. Stříbrná demokracie z japonského dílu mluví plynně německy. A bez migrantů se ten systém zaplatit nedá, každý třetí obyvatel Německa už má migrační kořeny a zaměstnanost roste jen díky cizincům. Integrace přitom drhne a čerství příchozí začínají ze země zase odcházet, znechucení byrokracií a bydlením.

Jedna věc z německého příběhu patří přímo do finanční aplikace. Němci jsou pověstní spořílci, a přesto má typická německá domácnost menší majetek než typická italská nebo španělská. Jak to? Polovina Němců bydlí v nájmu, nejméně v Evropě vlastní bydlení, a úspory drží na účtech a knížkách, ne v akciích a nemovitostech. Národ, který peníze poctivě odkládá, ale neinvestuje je, v tichosti chudne vedle národů, které si koupily dům. Spořit není totéž co budovat majetek. Jestli si z celého článku odnesete jednu osobní věc, ať je to tahle.

První: nízký dluh není ani ctnost, ani hřích. Je to jen číslo, a rozhoduje, co za ním stojí. Německo mělo zdravý rozpočet a zchátralou rozvahu: úspory na papíře, dluh v betonu, kolejích a zameškané modernizaci. Naopak díky té disciplíně má dnes kredit, za který si může dovolit bilionový obrat, aniž trhy mrknou. Obojí je pravda zároveň. Až uslyšíte chválu nízkého dluhu, ptejte se, co se za něj zaplatilo. A až uslyšíte, že šetření ničí zemi, vzpomeňte si, že janovský most spadl v zemi po uši zadlužené.

Druhá: dluhová morálka je otázka paměti, ne charakteru. Země, která nejtvrději soudila dlužníky, sama stojí na největším odpuštění dluhů v dějinách. Rok 1953 umožnil zázrak, rok 2015 ukázal, jak snadno se na to zapomíná. Nikdo nekáže o šetření tak vášnivě jako ten, komu kdysi škrtli polovinu účtu.

Třetí: pravidla drží přesně tak dlouho, dokud drží strach, který je stvořil. Sto let stačil Němcům rok 1923. Pak přišel větší strach a nejtvrdší dluhové pravidlo Západu se ohnulo za jediné odpoledne, hlasy parlamentu, kterému končil mandát. Žádná ústava nezaručí střídmost navěky. A jak ukazuje první rok fondu, ani bilion nezaručí, že se za něj koupí budoucnost: dluh se dá přejmenovat snadněji než utratit správně.

A pro nás doma na závěr: na Německu visí zhruba třetina českého exportu a přes šedesát procent našich vývozců tam dodává. Sedm let německé stagnace jsme si odstáli s nimi, aniž jsme o tom hlasovali. Jestli bilionový obrat Německo nastartuje, potáhne i nás a české firmy můžou být u zakázek na mosty i muniční linky. Jestli se rozpustí v důchodech a účetních přesunech, budeme stát dalších sedm let s ním. Málokterá cizí země si zaslouží naši pozornost víc.

Michal Urbanec z myvalue

michal.urbanec@myvalue.cz