Zadlužený svět, díl 7: Francie. Země, kde vlády padají na rozpočtu

zapsala se do historie jako nejkratší vláda v dějinách Francie.

Nebyl to skandál ani aféra. Byl to rozpočet.

Za poslední dva roky vystřídala Francie pět premiérů a všechny svrhla stejná věc: neschopnost dohodnout se, jak zaplatit stát. Rozpočet nakonec prošel bez hlasování, protlačený ústavním paragrafem, který umožňuje přijmout zákon proti vůli sněmovny. A důchodová reforma, kterou předchozí vláda prosadila za cenu milionových protestů, byla pozastavena. Ne proto, že by se ukázala jako špatná. Proto, že to byla cena za přežití kabinetu do dalšího týdne.

Tohle je sedmý díl série o zadluženém světě. A je to příběh země, ve které se výnos státního dluhopisu stal důležitějším než parlament.

OAT je francouzský státní dluhopis. Jeho výnos je cena, za kterou si Francie půjčuje, a v tomhle příběhu hraje roli hlavního soudce.

Spread je rozdíl mezi úrokem, který chce trh po dané zemi, a tím, co chce po Německu. Čím větší, tím větší nedůvěra.

Článek 49.3 je paragraf francouzské ústavy, který vládě umožní přijmout zákon bez hlasování. Poslanci ji pak můžou svrhnout, ale zákon platí. Používá se čím dál častěji, protože jinak by rozpočet neprošel vůbec.

Francie dluží zhruba tři a půl bilionu eur, v přepočtu přes osmdesát bilionů korun. Je to největší dluh v Evropské unii v absolutních číslech a odpovídá zhruba sto sedmnácti procentům toho, co země za rok vyrobí. Rozpočet je v deficitu kolem pěti procent, tedy skoro dvojnásobku toho, co evropská pravidla dovolují.

Jenže samotná čísla o dluhu nic neříkají. Japonsko dluží dvojnásobek a spí klidně. Zajímavější je, co ten dluh stojí a kdo ho drží.

Úroky z dluhu jsou dnes ve Francii největší jednotlivá položka státního rozpočtu. Ne školy, ne armáda, ne policie. Úroky. Ročně kolem sedmdesáti miliard eur, a protože Francie postupně refinancuje staré levné dluhy za dnešní vyšší sazby, mají se do konce dekády přehoupnout přes sto miliard.

Přeložím to do češtiny, protože miliardy eur si nikdo nepředstaví. Sedmdesát miliard eur ročně vydělených počtem obyvatel dělá zhruba sedmadvacet tisíc korun na každého Francouze a rok. Na dítě, na důchodce, na každého. Čtyřčlenná rodina tak zaplatí přes sto tisíc korun ročně jen na úrocích, aniž by za to dostala jedinou opravenou silnici nebo jednu hodinu ve škole. Je to čistý poplatek za minulost. U nás v Česku je to zhruba čtvrtina téhle částky.

A pak je tu druhá věc: zhruba polovinu francouzského dluhu drží cizinci. Vzpomeňte si na Japonsko z prvního dílu, kde skoro všechno drží domácí, a na Řecko, kde věřitelé při první panice utekli. Francie je blíž Řecku.

Trh si toho všiml. Během podzimu roku 2025 snížily Francii rating hned tři agentury a čtvrtá varovala. Ale nejsilnější je tohle: Francie si dnes půjčuje dráž než Itálie. Země, která byla dekádu evropským strašákem, země s dluhem o dvacet bodů vyšším a hodnocením o několik stupňů horším, dnes platí za peníze méně než Paříž. Pro pořádek, Itálie si mezitím uklidila: má přebytek před úroky a poprvé po dvaadvaceti letech si polepšila rating.

Nemocný muž Evropy se přestěhoval z Říma do Paříže, a skoro nikdo si toho nevšiml.

Tohle není příběh posledních dvou let. Je to příběh, který má tři sta let.

Začíná v roce 1720 skotským hráčem jménem John Law, odsouzeným za smrt v souboji, který přesvědčil francouzského regenta, že ví, jak zbavit korunu dluhů. Založil banku, začal tisknout papírové peníze kryté sliby o bohatství v Louisianě a rozjel první velkou akciovou horečku v dějinách Evropy. V úzké uličce v centru Paříže se mačkali sluhové vedle vévodů a kupovali akcie, jejichž cena za pár měsíců vyletěla dvacetkrát. Jeden princ prý poslal do banky tři vozy, aby si bankovky vyměnil za mince, dokud to ještě šlo.

Pak to spadlo. Bankovek bylo víc než dvojnásobek toho, co měla banka v kovu, dav se sběhl před pobočku, v tlačenici umírali lidé. Law utekl ze země, prý převlečený za ženu, a zemřel v Benátkách bez majetku. Francie si z toho odnesla lekci, která přetrvala generace: slovo „banka“ se stalo nadávkou a pořádnou národní banku dostala země až o osmdesát let později, když ji založil Napoleon.

O necelých osmdesát let po Lawovi, v roce 1797, zase Francie jednoduše škrtla dvě třetiny svých dluhů. Věřitelé dostali zbytek a poděkovali za to. Od té doby Francie formálně nezbankrotovala, ale platit se dá i jinak: devalvací měny a inflací, které dělají totéž, jen pomaleji a bez soudu.

Nejdůležitější kapitola je ale mnohem čerstvější. V roce 1981 vyhrál volby socialista François Mitterrand s programem, který měl konečně obrátit poměry: znárodnění bank a průmyslu, vyšší minimální mzda, kratší pracovní doba, důchod v šedesáti. Voliči řekli ano. Trh řekl ne. Kapitál začal utíkat ze země, frank se sesypal a během osmnácti měsíců ho Francie musela třikrát devalvovat. Na jaře 1983 stál Mitterrand před volbou: buď program, nebo měna. Vybral měnu, program zabalil a nastoupil úsporný kurz.

Tohle je moment, který stojí za zapamatování. Trh dokázal zlomit vítěze demokratických voleb za rok a půl. Rozdíl mezi rokem 1983 a dneškem je jediný: tehdy měla Francie vlastní měnu, kterou mohla devalvovat a získat tím čas. Dnes je v euru a tenhle ventil nemá. Trh proto neláme měnu, ale vlády.

A jedno číslo na závěr téhle kapitoly, protože shrnuje všechno ostatní. Naposledy měla Francie vyrovnaný rozpočet v roce 1974. Od té doby každý jediný rok utratila víc, než vybrala. Přes padesát let v řadě, napříč pravicí i levicí, v krizích i v dobrých časech. Žádná jiná velká evropská země nemá takovou sérii.

Zkuste si na chvíli sednout do křesla francouzského premiéra. Musíte srazit deficit. Máte dvě možnosti: zvýšit daně, nebo škrtnout výdaje. Podíváme se na obě.

Daně zvýšit nejde, protože Francie je už dnes jednou ze dvou nejvíc zdaněných zemí světa, hned za Dánskem. Nemá to kam růst. A když se v roce 2018 vláda pokusila zvednout daň z paliva, vyšly do ulic žluté vesty a několik měsíců blokovaly zemi. Zdanit místo toho bohaté? Francie to zkoušela. Měla majetkovou daň, a v posledních letech před jejím zrušením odcházelo ze země zhruba pět set zdaněných domácností ročně. Když pak zavedla dočasnou pětasedmdesátiprocentní daň na nejvyšší příjmy, stal se z toho mezinárodní cirkus, jehož symbolem byl herec Gérard Depardieu, který si došel pro ruský pas rovnou k Putinovi. Daň vydržela dva roky a vynesla skoro nic.

Dnes se o tom hádají znovu. Ekonom Gabriel Zucman navrhl daň dvě procenta ročně z majetku nad sto milionů eur, tedy pro necelé dva tisíce nejbohatších domácností. Průzkumy ukazují podporu kolem osmdesáti pěti procent, což je ve Francii číslo, jaké nemá ani baguette. Nejbohatší Evropan Bernard Arnault, majitel Louis Vuitton, označil autora za aktivistu, který chce zničit francouzskou ekonomiku. Parlament daň loni v říjnu zamítl. Prošla jen taková, která vynese zlomek.

Tak tedy škrtat. Jenže francouzský stát utrácí kolem sedmapadesáti procent HDP, nejvíc ve vyspělém světě, a ty peníze nejdou na nic exotického. Jdou na důchody, zdravotnictví a sociální systém. Ve veřejném sektoru pracuje skoro každý pátý zaměstnaný Francouz. Když pravicová vláda zvedla důchodový věk z dvaašedesáti na čtyřiašedesát let, tedy stále níž, než máme my, zemi na měsíce ochromily protesty a reforma se nakonec stejně odložila.

A do třetice: i kdybyste věděli, co dělat, nemáte s kým. Francouzský parlament je rozdělený na tři přibližně stejně velké bloky, které spolu odmítají spolupracovat. Krajní pravice, levice a střed. Žádný z nich nemá většinu a každý zablokuje cokoli, co navrhne druhý. Proto ten článek 49.3, proto pět premiérů, proto vláda na čtrnáct hodin.

Za tím vším stojí něco, co se těžko měří: francouzský vztah ke státu. Stát tam není nutné zlo, je to páteř národa, pojišťovna a zaměstnavatel v jednom. Francouzi dlouhodobě patří k nejskeptičtějším národům Evropy vůči kapitalismu a zároveň k nejhrdějším na to, co jejich stát umí. Škrtat ve státu proto není technické rozhodnutí, je to zásah do identity. A to je důvod, proč padá vláda za vládou.

Ještě něco, ať jsme spravedliví: ty peníze nejsou vyhozené. Francie má díky nim po přerozdělení jednu z nejnižších nerovností mezi vyspělými zeměmi. Ta obří mašina něco dodává. Jen se za ni padesát let platí na dluh.

Teď je potřeba otočit, protože obrázek „zadlužená země v rozkladu“ by byl hloupý a hlavně nepravdivý.

Začněme elektřinou. V roce 1974, tedy v roce posledního vyrovnaného rozpočtu, se Francie po ropném šoku rozhodla, že postaví jaderné elektrárny. Ne jednu nebo dvě, ale celou flotilu podle jednotného návrhu. Dnes jich má sedmapadesát a vyrábí z nich zhruba dvě třetiny své elektřiny. Má nejčistší elektřinu mezi velkými zeměmi světa a je největším vývozcem elektřiny v Evropě. Vloni poslala rekordní množství proudu za hranice, a největším odběratelem bylo Německo, které si své reaktory vyplo. Vzpomínáte na Polsko z pátého dílu, které nemá jediný reaktor a pálí uhlí? Tohle je druhý konec téhož příběhu. Francouzský stát, který neumí sestavit rozpočet, uměl postavit energetiku na padesát let dopředu.

Druhá věc jsou děti. Francie má dlouhodobě nejvyšší porodnost v západní Evropě, výrazně nad Německem, Itálií i Polskem. Není to náhoda ani katolictví, je to nejdražší a nejpropracovanější rodinná politika v Evropě: jesle, dostupné školky, daňový systém, který počítá s počtem dětí v rodině. Francie na rodiny dlouhodobě vydává větší díl ekonomiky než kterákoli jiná vyspělá země. A na rozdíl od Polska, kde jsme viděli, že samotné rozdávání peněz porodnost nezvedlo, tady to fungovalo, protože šlo o služby a jistotu, ne o šek.

Pozor, ani tady není idyla. Porodnost i ve Francii posledních deset let padá a loni se narodilo nejmíň dětí od první světové války. Ale populace stále roste, zatímco Německu, Itálii i Polsku klesá. V téhle sérii je Francie jediná velká země s takovou bilancí.

A do třetice byznys. Francouzské firmy ovládají zhruba polovinu světového trhu s luxusem. Jediná firma, Louis Vuitton se svými značkami, vyveze ze země víc zboží než celé francouzské zemědělství. Francie je nejnavštěvovanější zemí světa, loni ji viděla přes stovka milionů turistů. Vyrábí Airbusy a patří ke třem největším vývozcům zbraní na světě.

Takže ne, tohle není chudák. Tohle je bohatá, silná a schopná země, která umí věci na padesát let dopředu. Jen nedokáže sestavit rozpočet na jeden rok.

Nejjednodušší reakce by byla mávnout rukou. Francouzi si to nějak vyřeší, odjakživa stávkují a odjakživa to nějak dopadne.

Jenže tady je rozdíl proti Řecku, kterému jsme věnovali čtvrtý díl. Řecko byla malá země s velkým dluhem, a proto se dala zachránit. Když se to sečetlo, tři záchranné balíky stály zhruba tolik, kolik Francie dluží za pár měsíců. Francouzský dluh je zhruba osminásobek toho řeckého a jde o druhou největší ekonomiku eurozóny. Nikdo v Evropě nemá kapsu, ze které by se něco takového zaplatilo.

Evropská centrální banka sice od roku 2022 má nástroj, kterým může zemi pod tlakem nakoupit dluhopisy. Jenže je podmíněný tím, že daná země dodržuje evropská rozpočtová pravidla. Francie je nedodržuje. A nástroj nebyl nikdy použit. Pojistka existuje, jen nikdo neví, jestli funguje.

Zároveň platí to, co víme od Řecka: v euru se nedá utéct. Francie nemůže devalvovat jako v roce 1983, nemůže si natisknout, protože o penězích rozhoduje Frankfurt. Zbývá jí jediná cesta, tedy shodnout se doma na tom, kdo zaplatí. A přesně to nedokáže už dva roky.

Pro nás je Francie čtvrtým největším odbytištěm a leccos z francouzského kapitálu tu máme doma; Komerční banka patří francouzské Société Générale, francouzské firmy zaměstnávají v Česku desítky tisíc lidí. Přímý dopad by ale nebyl to hlavní. Kdyby se pod Francií zachvěla země, zachvěje se celé euro, a s ním sazby, kurzy a chuť investorů riskovat kdekoli v regionu. My u toho budeme stát vedle, s korunou v ruce a třetinou exportu mířící do Německa, které je na tom taky všelijak.

Mimochodem, jedna česká odbočka na závěr. Když se loni rozhodovalo, kdo postaví nové bloky v Dukovanech, prohrála francouzská EDF s Korejci. Země, která má nejlepší jadernou energetiku v Evropě, nedokázala vyhrát tendr, protože byla drahá a pomalá. To je Francie v jedné větě.

První: vlastní měna je nouzový východ, a Francie ho zazdila. V roce 1983 zachránily zemi tři devalvace franku. Byla to bolestivá, nepoctivá a chaotická cesta, ale existovala. Dnešní Francie musí všechno vyřešit hlasováním v parlamentu, který se neshodne na ničem. Euro nezpůsobilo francouzský dluh. Jen zavřelo dveře, kterými se z něj Francie vždycky dostávala.

Druhá: nerozhoduje výše dluhu, ale důvěra. Itálie dluží víc a platí míň. Řecko dluží mnohem víc a jeho dluh klesá. Francie má lepší papíry než obě a přesto platí nejdráž ze všech tří, protože trh nevidí nikoho, kdo by dokázal cokoli rozhodnout. Rating je názor na čísla. Výnos dluhopisu je názor na lidi.

Třetí, a nejnepříjemnější: účet za odkládání neplatí ten, kdo odkládal. Padesát let se francouzská politika vyhýbala nepopulárnímu rozhodnutí a padesát let to šlo. Teď stojí úroky každého Francouze sedmadvacet tisíc korun ročně a v příštích letech to bude víc. To není trest za rozhazovačnost jedné vlády. To je nasčítaná cena za půl století, kdy nikdo nechtěl být tím, kdo řekne ne.

A protože se ta otázka nabízí: ne, nejsme Francie. Máme vlastní měnu, dluh kolem pětačtyřiceti procent a dlužíme převážně doma. Máme prostor, jaký Paříž neměla už za Mitterranda. Otázka není, jestli jsme na tom jako oni. Otázka je, jestli si ten prostor chceme udržet, nebo ho chceme rozpustit stejně pomalu a nenápadně, jak to půl století dělali oni. Francie totiž nespadla do problémů jedním špatným rokem. Spadla do nich padesáti průměrnými.

Michal Urbanec z myvalue

michal.urbanec@myvalue.cz