Zadlužený svět, díl 5: Polsko. Tygr, který běží na dluh

Polsko se zadlužuje vědomě, rychle a s jasným důvodem: bojí se.

Tohle je pátý díl série o zadluženém světě a je jiný než všechny předchozí. Japonsko si půjčovalo na stagnaci, Řecko na večírek, Korea přesunula dluh do obýváků. Polsko je první země, která si půjčuje ze strachu. A zároveň země, o které se posledních pár let píše jako o tygrovi Evropy. Obojí je pravda. Ten růst je skutečný a je to jeden z největších ekonomických úspěchů posledních třiceti let. Jen má pod kapotou tři věci, o kterých se v nadšených článcích nepíše. Pojďme si nejdřív přiznat ten úspěch, a pak se podívat pod kapotu.

Frankowicze jsou statisíce Poláků, kteří si před rokem 2008 vzali hypotéky ve švýcarských francích. Kdo to je a proč o nich mluví celé Polsko dvacet let, k tomu se dostaneme.

800+ je polský přídavek na dítě: 800 zlotých (asi 4 700 korun) měsíčně na každé dítě, bez ohledu na příjem rodiny. Nejštědřejší experiment s podporou porodnosti v Evropě.

BGK je státní rozvojová banka Bank Gospodarstwa Krajowego. Zapamatujte si ji, protože přes ni teče dluh, který v oficiálním rozpočtu neuvidíte.

V roce 1990 bylo Polsko jednou z nejchudších zemí Evropy. Inflace přes 500 procent, prázdné regály, průměrný plat pár desítek dolarů. Země prošla šokovou terapií, tak brutální, že se z ní stal ekonomický pojem, a v roce 1995 musela ze zlotého škrtnout čtyři nuly, deset tisíc starých zlotých za jeden nový.

Co následovalo, nemá v Evropě obdobu. Přes třicet let nepřetržitého růstu, přerušeného jen covidem. HDP na hlavu vyrostlo od roku 1995 o víc než 300 procent. V krizovém roce 2009 bylo Polsko jedinou zemí celé EU, která se vyhnula recesi; říkalo se mu zelený ostrov. A málo se ví proč: zlotý tehdy oslabil zhruba o 30 procent, polský export přes noc zlevnil a ekonomika jela dál. Vlastní měna zafungovala přesně jako pojistka, kterou Řecko z minulého dílu nemělo.

Dnes je Polsko podle projekcí Světové banky a MMF na cestě předjet v paritě kupní síly Japonsko a do konce dekády i Španělsko a Izrael. Ta věta stojí za zopakování: země, která byla před 35 lety na úrovni tehdejší Ukrajiny, podle dat Světové banky dokonce pod ní, dojíždí zemi, jež bývala symbolem bohatství. Dálniční síť postavená za dvě dekády, modernizované železnice, CD Projekt se Zaklínačem, InPost s boxy, které dnes kopíruje celá Evropa, Allegro, které doma porazilo Amazon. Tohle všechno je skutečné a kdo tvrdí, že polský růst je mýtus, neprojel se tam autem.

A přesto. Když stejnou zemi otevřete z druhé strany, uvidíte tři trhliny: dluh, uhlí a demografii.

Polsko totiž dluh na růst nezkouší poprvé. V 70. letech si komunistický vůdce Edward Gierek napůjčoval od Západu přes 20 miliard dolarů na "druhé Polsko": licence, továrny, spotřebu. Pár let to vypadalo skvěle. Skončilo to přídělovými lístky na maso, defaultem v roce 1981 a stanným právem.

A pak přišel unikát, který žádná jiná země série nezažila: v roce 1991 věřitelé Polsku odpustili zhruba polovinu dluhu, jako odměnu za demokratické reformy a šokovou terapii. Polsko je tak jediná země, které dluhový restart skutečně vyšel. Jen s jedním háčkem: šlo to proto, že padala železná opona a Západ potřeboval polský úspěch. Taková nabídka se neopakuje. Dnešní Polsko startuje svůj druhý velký dluhový experiment bez záchranné sítě.

Čísla deficitu vypadají jako schodiště: 3,4 procenta HDP v roce 2022, pak 5,2, pak 6,4, loni 7,3 procenta, druhý nejvyšší v EU. Brusel na Polsko uvalil proceduru nadměrného schodku, Fitch i Moody's přepnuly výhled na negativní. Dluh míří z necelých 60 procent HDP k 68 během dvou let. Pořád nízký, ale roste skoro nejrychleji v Evropě.

Hlavní motor je armáda. Výdaje na obranu vylétly z 2,4 procenta HDP v roce 2022 na 4,8 procenta, nejvyšší podíl v celém NATO, víc než USA. Polsko kupuje stovky tanků a houfnic, mimochodem hlavně z Jižní Koreje, takže část polského dluhu končí jako tržby korejských zbrojovek; dva díly téhle série se právě potkaly na jedné faktuře. Vzhledem k sousedství s Ruskem a Běloruskem tomu rozumí skoro každý. Jenže ekonomicky to má háček. Když stát postaví za půjčený zlotý dálnici, ten zlotý zůstane doma: dostane ho polská firma, ta zaplatí polského dělníka a dělník ho utratí v polském obchodě. Peníze obíhají a ekonomika roste, takže se z toho růstu dá dluh splácet. Když ale stát za půjčený zlotý koupí korejský tank, zlotý odletí do Soulu a doma z něj zůstane jen servis a výcvik. Protože se zhruba 70 procent polské techniky dováží, ekonomové spočítali, že z každého zlotého utraceného na zbrojení se v polské ekonomice zachytí jen asi třicet grošů. Dluh přitom vzniká celý doma. Tank je zkrátka pojistka, ne investice: chrání, ale nevydělá na vlastní splátky. Pojistky si kupujeme všichni a polská může být naprosto racionální. Jen je fér vědět, že se platí, ne že se zaplatí sama.

A teď to nejzajímavější. Polsko má, na rozdíl od nás, dluhovou brzdu přímo v ústavě: limit 60 procent HDP. Jak je tedy možné to tempo? Jednoduše: čím dál větší kus dluhu teče mimo rozpočet. Skoro 37 procent obranných výdajů jde přes speciální fond u státní banky BGK, který si půjčuje sám a jehož dluh má do konce roku 2028 přesáhnout 55 miliard dolarů. V ústavní metrice nefiguruje. Není to nic nového: už v roce 2014 si polský stát „vypůjčil“ dluhopisy ze soukromých penzijních fondů a škrtl je, čímž si přes noc účetně snížil dluh o několik procent HDP. Lekce, kterou známe z Číny i odjinud, platí i v ústavní verzi: brzdy dluh nezastaví, jen ho naučí téct jinudy.

Kdyby šlo jen o tanky, dal by se deficit číst jako cena za bezpečí. Jenže vedle zbrojení běží naplno i sociální rozdávání, a tady začíná být polský rozpočet povědomý čtenářům řeckého dílu.

Polsko si v letech 2019 a 2021 zavedlo třináctý a čtrnáctý důchod. Ano, přesně ty, které Řecko v troskách rušilo jako symbol života nad poměry. Stojí řádově 25 až 30 miliard zlotých ročně, dostávají je i dobře zajištění senioři a vláda, která přišla k moci kritikou rozhazování, je zachovala; deset milionů důchodců je voličský blok, na který se nesahá. K tomu program 800+ za 1 až 1,8 procenta HDP ročně. A v roce 2023 stát přidal dotované hypotéky se sazbou 2 procenta pro mladé, po kterých ceny bytů během jediného roku poskočily o 15 až 20 procent. Podpora poptávky bez nové nabídky zdražila přesně to, co měla zlevnit; Poláci pro developerské reakce na tenhle boom mají i vlastní slovo, patodeweloperka, patologické developerství mikrobytů.

A když už jsme u bydlení, frankowicze. Před rokem 2008 si zhruba 700 tisíc polských domácností vzalo hypotéku ve švýcarských francích, protože měla nižší úrok. Pak frank vystřelil, v „černý čtvrtek“ 2015 definitivně, a lidem narostl dluh v přepočtu o desítky procent, i když roky poctivě spláceli. Následovala dvacetiletá válka u soudů: dlužníci dnes vyhrávají přes 90 procent žalob, smlouvy se ruší pro nekalé kurzové doložky a banky na to musely odložit přes 40 miliard zlotých, s odhady celkových ztrát sektoru až kolem stovky miliard. Pro nás je to memento zdarma: přesně tohle se stane, když si domácnosti půjčují v měně, ve které nevydělávají. Česko tahle vlna minula jen proto, že u nás franková hypotéka nikdy nezdomácněla.

Třetí trhlina je energetika a je nejméně známá. Polsko vyrábí skoro 57 procent elektřiny z uhlí, zdaleka nejvíc v celé EU, a nemá jedinou jadernou elektrárnu. Přitom ji skoro mělo: komunisté ji začali v 80. letech stavět u Gdaňsku, po Černobylu a místním referendu ji v roce 1990 rozestavěnou zrušili a reaktory skončily ve šrotu. Elektrárna Żarnowiec je dnes zarostlá ruina a čtyřicet let ztraceného náskoku.

Dohánět se začalo pozdě. První polská jaderka od Westinghouse se má začít betonovat na konci roku 2028 a první blok naběhnout v roce 2036, další dva do konce dekády. Do té doby pojede polský průmysl na uhlí a drahých emisních povolenkách, s jednou z nejdražších elektřin pro firmy v EU. A hádejte, jak se elektrárna financuje: stát dá zhruba třetinu, zbytek se napůjčuje od převážně zahraničních institucí a stát ten dluh garantuje ze sta procent. Vedle fondu u BGK tak roste další balík závazků mimo rozpočet. Tygr zrychluje, ale palivo má na dluh a v nádrži uhlí.

A teď to, co by v článku o „katolickém Polsku“ čekal málokdo. Polská porodnost spadla loni na 1,07 dítěte na ženu, historické minimum a jedna z nejnižších hodnot na světě; níž je jen osm zemí, mezi nimi Korea. Polsko je pod Japonskem, pod Německem, pod námi. Narodilo se 238 tisíc dětí, nejméně od války, zemřelo 406 tisíc; třináctý rok úbytku v řadě. Projekce mluví o pádu z dnešních 37 milionů na 29 až 31 milionů do roku 2060, a statistický úřad sám varuje, že realita padá pod jeho pesimistický scénář. Stejný vzorec, jaký jsme viděli v Japonsku i Koreji: skutečnost předbíhá i černé projekce.

Tady se vraťme k programu 800+, protože je to nejdražší demografický experiment v Evropě a jeho výsledek je jednoznačný. Po zavedení v roce 2016 porodnost krátce stoupla z 1,32 na 1,47 a pak spadla na dnešních 1,07, tedy hluboko pod úroveň před programem. Dětskou chudobu program srazil, to je poctivé přiznat. Ale děti nepřinesl, což nakonec přiznala i vláda, která ho zavedla. Za desítky miliard ročně si Polsko koupilo důkaz korejské lekce: demografie se penězi zapnout nedá. Stát už v zoufalství zkouší i podporované seznamky a diskotéky.

Jediné, co zatím reálně funguje, je stejný ventil jako u nás: imigrace. Polsko, dvě stě let země emigrace, ze které jen po vstupu do EU odešly přes dva miliony lidí, se během jediné dekády překlopilo v zemi imigrace, především díky víc než milionu Ukrajinců. Bez nich by polský zázrak už dnes narážel na prázdný trh práce.

První: růst je nejlepší lék na dluh, ale jen dokud trvá. Polsko na rozdíl od Řecka roste o 3,5 procenta ročně a dluží ve vlastní měně, takže si dnešní tempo dovolit může. Jenže deficit přes 7 procent v dobrých časech znamená, že na špatné časy nezbývá rezerva. Polsko běží závod: musí růst rychleji, než mu rostou úroky, s uhlím v nádrži a demografií v zádech. Tygr je skutečný. Palivo je půjčené.

Druhá: brzdy dluh nezastaví, jen ho přestěhují. Ústavní limit 60 procent je nejtvrdší brzda v Evropě, a přesto kolem ní teče fond u BGK, garantovaná jaderka i škrtnuté penzijní fondy z roku 2014. Až zase někde uslyšíte „máme dluhovou brzdu“, zeptejte se, co všechno se do ní nepočítá.

Třetí: 800+ je definitivní odpověď na otázku, jestli se dají děti koupit. Nejštědřejší program v Evropě, deset let, stovky miliard, a porodnost níž než před ním. Peníze umí srazit chudobu, ale neumí vyrobit důvěru v budoucnost. To je surovina, která se netiskne.

A krátce k nám, protože srovnání se vnucuje samo. Polsko je rychlejší, Česko je zatím výš: v paritě kupní síly máme pořád náskok kolem pětiny, k tomu jádro místo uhlí, porodnost 1,28 proti jejich 1,07 a deficit třetinový. Oni předvádějí tempo, my stojíme na vyšším schodu a našlapujeme opatrně. Kdo z nás to má správně, rozhodne příštích deset let. Jisté je jedno: až příště uslyšíte o polském tygrovi, vzpomeňte si, že i tygr může běžet na dluh. A že obdivovat tempo je snadné, dokud účet platí někdo jiný v čase.

Michal Urbanec z myvalue

michal.urbanec@myvalue.cz