Článek
Zkuste se někoho zeptat, odkud se berou peníze. Většina lidí odpoví, že je tiskne stát. Zní to logicky a je to skoro celé špatně. Přitom je to jedna z nejdůležitějších věcí, kterou o penězích můžete vědět, a skoro nikdo ji neučí.
Tak popořádku.
Dřív za penězi stálo zlato
Ještě před pár generacemi byla bankovka vlastně stvrzenka. Přišli jste do banky, položili papír na pult a měli nárok dostat kus zlata. Peníze byly slib, který se dal směnit za něco reálného. Mělo to jednu obrovskou výhodu. Stát si nemohl nadělat víc peněz, než měl zlata ve sklepě. Byla to přirozená brzda.
V roce 1971 zlato zmizelo
V roce 1971 Spojené státy zrušily směnitelnost dolaru za zlato. A protože světová ekonomika stála na dolaru, přešly na to postupně všechny měny včetně té naší.
Od té chvíle za penězi nestojí nic hmatatelného. Za stokorunou dnes není nic, co byste si mohli v bance vyzvednout. Drží ji jediná věc, a to důvěra. Věříte, že za ni zítra koupíte nákup, protože tomu věří i obchodník. Peníze dnes drží pohromadě jen to, že jim všichni společně věříme.
Kdo peníze doopravdy vyrábí
Teď to hlavní. Bankovky a mince, které nosíte v peněžence, tvoří jen malý zlomek všech peněz na světě. Naprostá většina peněz vůbec neexistuje ve fyzické podobě. Jsou to jen čísla na účtech.
Peníze vznikají ze dvou stran. Menší část, hotovost a takzvané rezervy, na kterých celý systém stojí, vytváří centrální banka, u nás Česká národní banka. Ta ale netvoří tu většinu peněz, kterou máte na účtu a denně používáte. Ty vznikají jinde, v běžných komerčních bankách, do kterých chodíte, a to ve chvíli, kdy půjčují.
Skoro každý si myslí, že banka půjčuje peníze, které si k ní uložili jiní lidé. Není to tak. Když vám banka schválí hypotéku na dva miliony, nevezme je z účtu jiného klienta. Prostě je připíše na váš účet. Vytvoří je v tom okamžiku z ničeho. Ty dva miliony před vaším podpisem neexistovaly.
A není to jen o hypotékách. Úplně stejně vzniká každý úvěr. Půjčka na auto, kontokorent na účtu, provozní úvěr, kterým firma zaplatí materiál nebo výplaty. Pokaždé banka připíše nové peníze, které předtím nebyly. Většina peněz kolem nás je ve skutečnosti něčí dluh.
Nejde o žádnou spikleneckou teorii. Popisuje to ve svých vlastních materiálech i britská centrální banka. Když banka půjčí, peníze vzniknou. A teď to, co většině lidí uniká: když půjčku splácíte, ty peníze zase zanikají.
Tady se skoro každý plete. Lidé si představují, že jejich splátky někam putují a dál kolují v ekonomice. Neputují. Splátka jistiny se z účtu odečte a zmizí, stejně jako předtím z ničeho vznikla, a peněz je v oběhu zase o tu částku míň.
Ukažme si to na jedné hypotéce
Vezměte si dva miliony na byt. Banka je připíše na váš účet a vy je pošlete prodávajícímu. Ten je teď má na svém účtu, jsou úplně skutečné, může je utratit, poslat dál, uložit. Putují ekonomikou od člověka k člověku a nikdo na nich nepozná, že vznikly před chvílí z ničeho.
Vy je mezitím roky splácíte. Každou splátkou vracíte bance kus jistiny a přesně v tu chvíli tahle část peněz mizí ze světa. Neputuje k jinému klientovi, banka si ji nedává do trezoru, prostě se odečte a je pryč. Až celou hypotéku doplatíte, ty dva miliony už v oběhu nejsou. Zůstane po nich jen úrok, který jste zaplatili navíc, a to je výdělek banky.
Stát je dlužník, jehož peníze nemizí
U hypotéky je konec jasný, doplatíte a peníze zmizí. Jenže největší dlužník v každé zemi není domácnost ani firma, ale stát. A u něj to funguje jinak.
Stát si půjčuje tak, že vydává dluhopisy, papíry se slibem, že za pár let peníze vrátí i s úrokem. Kupují je banky, penzijní fondy, pojišťovny, obyčejní lidé i zahraniční investoři. Stát si takhle půjčí a rovnou to utratí za platy, důchody nebo silnice. Rozdíl oproti vám je v tom, že svůj dluh většinou reálně nesplácí. Když má vrátit starý dluhopis, vydá nový a starým věřitelům zaplatí z něj. Dluh se pořád dokola roluje a jako celek roste. Peníze, které díky němu vznikly, proto z oběhu nemizí.
A pak je tu ještě centrální banka. Ta umí dluhopisy sama nakupovat a platí za ně penězi, které si v tu chvíli vytvoří z ničeho. Tomu se říká kvantitativní uvolňování a ve velkém se to dělo po krizi v roce 2008 a během covidu.
A nešlo jen o státní dluhopisy. Americký Fed skupoval i dluhopisy kryté hypotékami, evropská ECB nakupovala dluhopisy velkých firem a japonská centrální banka zašla nejdál a kupovala rovnou i akciové fondy. Šly do toho biliony dolarů a eur. Takhle vzniklé peníze nikdo nesplácí. Prostě vzniknou a v systému zůstanou viset.
Tady je jádro věci. Část peněz se vytvoří a zase zanikne, jak si lidé a firmy půjčují a splácejí. Ale velká část jednou vznikne a v tom meziprostoru už zůstane. Představte si to jako vanu. Úvěry domácností a firem do ní přitékají a splátkami zase odtékají, hladina kolísá. Dluh státu a peníze od centrální banky jsou ale kohoutek, který teče skoro pořád a odtok skoro nemá. Proto hladina v čase roste.
Proč pak všechno pořád zdražuje
Když tohle pochopíte, začne dávat smysl i inflace.
Zmrzlina, která kdysi stála korunu, dnes stojí třicet. Není to tím, že by byla lepší. Je to tím, že korun je v oběhu čím dál víc. Čím víc peněz existuje, tím míň každá jedna z nich znamená, a tak ceny lezou nahoru.
Zdražování tedy není náhoda ani smůla. Je to přirozený důsledek toho, jak je systém postavený. Peněz musí neustále přibývat, jinak by se celá ekonomika, postavená na dluhu, zasekla.
Peníze jsou dohoda
Shrnuto. Dnešní peníze nejsou kryté zlatem ani ničím jiným. Většina z nich nevzniká v tiskárně, ale jako dluh. Tvoří je banky, když půjčují, a stát, když si půjčuje sám. Část těch peněz se splácením zase vytratí, ale velká část v oběhu zůstává natrvalo. A protože jich přibývá, jejich hodnota pomalu klesá a ceny rostou.
Celý systém stojí na jediné věci, a to na důvěře. Funguje dobře, dokud si všichni věří. Ve chvíli, kdy tu důvěru lidé ztratí, začne být zle. Ale to už je jiný příběh.
více na mém webu a aplikaci pro sledování majetku a investic https://myvalue.cz
pro vás
Michal Urbanec michal.urbanec@myvalue.cz
