Zadlužený svět, díl 4: Řecko. Země, kde už to bouchlo

Léto 2015, Athény. Banky jsou třetí týden zavřené, z bankomatu smíte vybrat 60 eur denně, a protože došly dvacetieurovky, fakticky padesát. Před pobočkami stojí fronty důchodců, kteří nikdy neměli platební kartu a nemůžou se dostat k vlastním penězům. Fotka plačícího důchodce sedícího na zemi před zavřenou bankou obletí svět.

O deset let později půjčuje trh Aténám za stejný úrok jako Paříži.

Tohle je čtvrtý díl série o zadluženém světě a je v něčem jiný než všechny předchozí. Japonsko, Čína i Korea jsou příběhy, kde na konci visí otázka „kdy a jak to praskne“. Řecko je jediná země, kde už katastrofa proběhla celá, od začátku do konce. Dá se na ní ukázat, jak dluhová krize doopravdy vypadá zblízka, kdo nakonec platí účet, a taky to, o čem se nemluví: že i z úplného dna vede cesta ven. Jen něco stojí.

Troika je trojice věřitelů, která Řecko během krize fakticky řídila: Evropská komise, Evropská centrální banka a Mezinárodní měnový fond. Půjčily peníze a diktovaly podmínky.

Grexit je zkratka pro scénář odchodu Řecka z eurozóny, který v letech 2011 až 2015 visel ve vzduchu jako reálná možnost.

Haircut (sestřih) je situace, kdy věřitelé odepíší část dluhu. Zní to nevinně, znamená to „nedostanete zpátky všechno, co jste půjčili“.

Začněme tím, co se v roce 2010 v panice zapomnělo: Řecko nebylo poprvé. Od získání nezávislosti v roce 1829 strávilo zhruba polovinu své moderní existence v platební neschopnosti nebo restrukturalizaci dluhu. Sériový bankrotář, kterého žádný zkušený věřitel neměl podceňovat.

Jenže pak přišlo euro a s ním kouzlo. Řecko se do měnové unie v roce 2001 protlačilo s přikrášlenými čísly; s maskováním části dluhu pomohly i měnové swapy od Goldman Sachs, které závazky elegantně schovaly mimo statistiky. A trhy uvěřily zázraku: když platíš eurem, jsi přece skoro Německo. Úroky, za které si Atény půjčovaly, spadly během pár let z dvouciferných hodnot prakticky na německou úroveň. Sériový bankrotář dostal neomezenou kreditku s nulovým navýšením.

Co uděláte, když vám někdo dá neomezenou kreditku? Řecká politika udělala přesně to.

Půjčené peníze netekly do továren, přístavů a technologií, ale do spotřeby. Důchody se vyplácely čtrnáctkrát ročně, třináctý na Vánoce, čtrnáctý na Velikonoce, a do penze se běžně odcházelo v 55 až 60 letech. Státní sektor nabobtnal, protože místo ve státním se rozdávalo za hlasy; platy úředníků se za dekádu zdvojnásobily. K tomu olympiáda 2004 za miliardy a jedny z nejvyšších vojenských výdajů v NATO.

A příjmová strana? Ta se mezitím rozkrádala. Nejslavnější historka: athénské předměstí přiznalo v daňových formulářích 324 bazénů. Finanční správa se podívala na satelitní snímky a napočítala jich skoro sedmnáct tisíc. Druhá historka je ještě lepší. Francouzská ministryně financí Christine Lagarde předala v roce 2010 Aténám seznam zhruba dvou tisíc Řeků s konty ve švýcarské bance, k prošetření daňových úniků. Řecká vláda ho dva roky „ztrácela“ v šuplíku. Když seznam zveřejnil novinář Kostas Vaxevanis, nezatkli majitele kont. Zatkli jeho. (Soud ho později osvobodil.)

Tady je důležité říct jednu věc na rovinu, protože stereotyp „líných Řeků“ je datový nesmysl: Řekové odpracují jedny z nejvyšších počtů hodin v Evropě. Problém nebyla lenost. Problém byl systém, ve kterém politici kupovali voliče za půjčené peníze, bohatí neplatili daně a účetnictví lhalo. A svůj díl viny nesou i věřitelé: francouzské a německé banky ochotně půjčovaly zemi s řeckými fundamenty za skoro německé úroky. Na každý prožraný dluh potřebujete někoho, kdo ho ochotně půjčí.

V říjnu 2009 nová vláda otevřela knihy a oznámila světu, že deficit nebude slíbených zhruba 4 procenta HDP, ale víc než trojnásobek; nakonec se dopočítala k 15,4 procenta. Od té chvíle šlo všechno rychle. Trhy pochopily, že řeckým číslům se nedá věřit, úroky vystřelily a země, která se bez nových půjček neobešla ani měsíc, byla během pár měsíců odříznutá.

Následovalo peklo, které nemá v poválečné Evropě obdobu. Tři záchranné programy za zhruba 290 miliard eur, největší v dějinách. Výměnou tvrdé škrty diktované Troikou. HDP se propadlo o víc než čtvrtinu, hlouběji než v USA za velké hospodářské krize. Nezaměstnanost přes 27 procent, mezi mladými přes 60. V roce 2012 proběhl největší haircut historie: soukromí věřitelé odepsali přes polovinu hodnoty řeckých dluhopisů, přes 100 miliard eur.

A v roce 2015 finále: vyčerpaná země v referendu z 61 procent odmítla podmínky věřitelů, aby její vláda o pár dní později podepsala podmínky ještě tvrdší. Mezitím zavřené banky a fronty u bankomatů z úvodu. Grexit visel na vlásku; nakonec nepřišel, ale jen proto, že alternativa byla ještě horší.

Čísla o HDP jsou abstraktní, tak si vezměme jednoho modelového důchodce. Říkejme mu pan Jorgos.

V roce 2009 bral Jorgos hlavní a doplňkový důchod dohromady 1 200 eur, čtrnáctkrát ročně. Celkem 16 800 eur za rok, v zemi s tehdy nižšími cenami než dnes docela pohodlný život.

Pak přišlo dvanáct kol škrtů. Nejdřív zmizely třinácté a čtrnácté důchody, což je samo o sobě škrt o sedminu ročního příjmu, aniž se snížila měsíční částka; elegantní trik, který člověk ucítí až o Vánocích. Pak se krátily samotné důchody, u vyšších opakovaně. Kumulativně přišly řecké důchody o čtvrtinu až polovinu, u některých kategorií se ztráty blížily 70 procentům. V roce 2017 pobíralo 43 procent řeckých důchodců méně než 660 eur měsíčně a příjem seniora byl zhruba poloviční proti průměru eurozóny.

Jorgos je dnes řekněme na 850 eurech dvanáctkrát ročně, tedy 10 200 eur. Jenže to není celá rána. Stát mu současně zdražil život: DPH vylétla z 19 na 24 procent a přibyla nová daň z nemovitostí, takže platí víc i za vlastní byt. A nakonec inflace: během krize sice Řecko zažívalo deflaci (ekonomika byla tak mrtvá, že zlevňovalo), ale důchody se pak sedm let vůbec nevalorizovaly a inflační vlna posledních let, kumulativně přes 20 procent, udeřila přesně do zmrazených důchodů. První plošné zvýšení přišlo až v roce 2023.

Sečteno: Jorgos má dnes reálně zhruba polovinu životní úrovně roku 2009. Dostal ránu nadvakrát. Nejdřív mu stát vzal kus důchodu nůžkami, a když se konečně přestalo škrtat, vzala mu inflace kus toho, co zbylo.

A ještě jedna věc, kvůli které byly ty fronty důchodců v roce 2015 tak zoufalé: v zemi, kde měl podporu v nezaměstnanosti nárok jen jeden nezaměstnaný z deseti, byl důchod často jediný jistý příjem široké rodiny. Jeden seškrtaný Jorgos živil klidně tři generace.

Teď to nejdůležitější poučení dílu. Japonsko unese dluh 250 procent HDP a nic. Řecko málem zemřelo na 130. Proč?

Dvě odpovědi, obě známe ze série. Zaprvé, komu dlužíte: japonský dluh drží domácí, řecký drželi ze dvou třetin cizinci, a cizinec při panice uteče. Zadruhé, a to je klíč: v jaké měně. Japonsko dluží v jenech, které si samo tiskne, takže ho nikdo nemůže donutit k bankrotu. Řecko dlužilo v euru, tedy v měně, kterou neovládá. Nemohlo tisknout, nemohlo devalvovat a exportem se zlevnit, nemohlo nic z toho, čím se zadlužené státy odjakživa zachraňovaly. Zbyla jediná cesta: devalvovat vnitřně, tedy srazit mzdy, důchody a ceny. To je přesně to, co Troika naordinovala a co Jorgos zaplatil.

Euro nejdřív krizi způsobilo (levné půjčky, kterým nikdo nevěřil na brzdu) a pak znemožnilo její obvyklé řešení.

A teď ta část příběhu, kterou skoro nikdo nezná, protože dobré zprávy se nešíří. Řecko se z toho dostalo.

Dnešní čísla vypadají, jako by patřila jiné zemi. Rozpočet je v přebytku, primární přebytek přes 2 procenta HDP. Dluh spadl z vrcholu 209 procent HDP (2020) na zhruba 140 a klesá nejrychleji z celé eurozóny, jen loni o 8 procentních bodů; letos se dostane pod Itálii a do konce dekády míří pod Francii. A neklesá jen poměrem k HDP, klesá i v absolutních eurech, protože přebytky převyšují úroky; Řecko dokonce splácí záchranné úvěry předčasně. Banky, které měly na vrcholu krize nesplácenou zhruba polovinu všech úvěrů, jsou na 2,7 procenta. Rating je zpátky v investičním pásmu.

A nejsilnější důkaz ze všech: výnos řeckého desetiletého dluhopisu se srovnal s francouzským. V roce 2012 chtěl trh po Aténách skoro o 40 procentních bodů víc než po Paříži. Dnes chce stejně. Trh, který Řecko málem popravil, mu dnes půjčuje jako spořádané zemi, zatímco nervózně sleduje Francii.

Jak se to povedlo? Kombinací, kterou nikdo nečekal: reformy vynucené Troikou (daňová správa se zdigitalizovala, bazény už se počítají), turistický boom, a hlavně jedna technická finta, která stojí za pochopení: záchranné úvěry mají extrémně dlouhé splatnosti a nízké pevné úroky. Řecko se 140 procenty dluhu tak platí na úrocích relativně méně než Itálie se 137. Poměr dluhu není totéž co dluhové břemeno; záleží, komu, na jak dlouho a za kolik dlužíte.

Jenže uzdravený stát není totéž co uzdravená společnost. Tři účty se platí dál.

První: Řekové už nedluží bankám, dluží berňáku. Čekali byste po takové krizi předlužené domácnosti, a ono ne: soukromý dluh (domácnosti a firmy dohromady) je jen 69 procent HDP, hluboko pod evropským průměrem. Úvěry se zařízly a nové si spálení Řekové neberou. Dluh se ale jen přestěhoval: nedoplatky vůči finanční správě vyšplhaly na 114 miliard eur, skoro dvě třetiny ročního HDP, a otevřený dluh u státu má přes 4,2 milionu poplatníků. V zemi s deseti a půl miliony obyvatel je to zhruba každý druhý dospělý. Třetina té sumy je oficiálně nedobytná. Stát se uzdravil, ale mezi ním a jeho občany běží tichá dluhová válka.

Druhý: bydlení. Athény jsou učebnice toho, jak vypadá uzdravení prodejem vlastního města. Během krize se deset let prakticky nestavělo a ceny spadly o dvě pětiny; na dně je skoupili ti, kdo měli hotovost, tedy hlavně cizinci. Stát je aktivně zval programem golden visa, pobytem v EU za koupi nemovitosti od 250 tisíc eur, nejlevnější vstupenkou do Schengenu na trhu; program byl tak úspěšný, že limit v Athénách musel vyrůst až na 800 tisíc. K tomu Airbnb proměnilo centrum v celoroční turistickou destinaci. Výsledek: ceny nemovitostí už překonaly předkrizový vrchol, ale mzdy ne. Průměrný čistý příjem v Athénách je kolem 1 150 eur a průměrný nájem v centru spolkne 57 procent průměrné mzdy. Řecko je dnes zemí s nejvyšší zátěží bydlením v celé EU: 29 procent obyvatel dává za střechu přes 40 procent příjmu, unijní průměr je 8. Athény nejsou drahé proti Paříži. Jsou drahé proti řecké výplatě, protože ceny určuje zahraniční kupní síla a příjmy zůstaly krizové.

Třetí, a nejtěžší: generace. Během krize odešlo ze země přes 400 tisíc převážně mladých a vzdělaných lidí; jen mezi lety 2008 a 2013 přes 220 tisíc lidí ve věku 25 až 39 let. Porodnost spadla ke 1,3 a populace stárne a zmenšuje se skoro nejrychleji v EU. A teď to spojte se splátkovým kalendářem: záchranné úvěry jsou nataženy zhruba do roku 2070. Dnešní řecký školák bude splácet večírek, který skončil, než se narodil. Účet za hostinu jedné generace zdědila generace, která je menší právě kvůli krizi, kterou splácí, a její část ho platí z Londýna a Mnichova, jen ne řeckému státu.

První: nerozhoduje výše dluhu, ale měna a věřitelé. Řecko padlo na úrovni, kterou Japonsko ani neregistruje, protože dlužilo cizincům v měně, kterou si nemůže natisknout. Společná měna je v dobrých časech sleva na úrocích a ve špatných past bez východu.

Druhá: dluhová krize není účetní událost, ale generační přerozdělení. Na papíře se „restrukturalizoval dluh“. Ve skutečnosti pan Jorgos přišel o polovinu životní úrovně, jeho vnučka o start do života a stát prodal kus Athén lidem, kteří v nich nebydlí. Účet nikdy nedostane ten, kdo večeřel.

Třetí: cesta ven existuje, ale trvá generaci. Řecko dokazuje, že i sériový bankrotář se může stát premiantem, kterému trh půjčuje jako Francii. Jenže mezi tím leží patnáct let, čtvrtina ekonomiky, půl milionu odešlých lidí a důchody na polovině. Nejlevnější krize je pořád ta, která nenastane.

A poslední poznámka pro nás. „Dopadneme jako Řecko“ byla deset let nejsilnější věta české politické debaty. Dnes má Řecko rozpočtový přebytek a dluh, který klesá nejrychleji v Evropě, zatímco my si zvykáme na deficity. Neznamená to, že jsme Řecko roku 2009; máme vlastní měnu, nízký dluh a dlužíme hlavně sami sobě. Znamená to ale jednu nepříjemnou věc: tempo zadlužování se u nás i všude kolem neuvěřitelným způsobem zrychluje a musíme se sami sebe ptát, jestli nám to za to stojí. To, že se zadlužuje zbytek Evropy, není důvod dělat to samé. Řecko je památka na to, kam to vede, když si tu otázku nikdo nepoloží včas.

Michal Urbanec michal.urbanec@myvalue.cz