Zadlužený svět, díl 3: Jižní Korea. Země, která na první pohled nedává smysl

Před korejským parlamentem stály koncem července pohřební věnce. Neoplakávaly člověka, ale investiční produkt: rozzlobení investoři jimi žádali stažení pákových ETF z burzy. Uvnitř budovy se mezitím ministr financí omlouval poslancům, že stát tyhle produkty vůbec povolil. Korejský akciový index spadl za měsíc zhruba o 40 procent, nejrychleji ze všech velkých trhů světa, a poprvé v historii se dva dny po sobě zastavilo obchodování nouzovou pojistkou. Drobní investoři přišli podle odhadů Citi asi o 58 bilionů wonů, v přepočtu přes 800 miliard korun. Nejhůř zasažení jsou dvacátníci a třicátníci.

Jak se stane, že si celý národ, včetně studentů a lidí spořících na svatbu, vsadí na dvojnásobnou páku na jedinou akcii? Odpověď nezačíná letos v květnu, kdy tyhle produkty vznikly. Začíná před sedmdesáti lety, v zemi chudší než Severní Korea. Tohle je třetí díl série o zadluženém světě a je to příběh o penězích, které nemají kam jít.

KOSPI je hlavní korejský akciový index, obdoba amerického S&P 500. Táhnou ho dva čipoví obři, Samsung a SK Hynix.

Chaebol je rodinný megakonglomerát. Samsung, Hyundai, LG, SK: firmy řízené zakladatelskými rodinami, které dělají všechno od čipů přes lodě po pojištění. Vyrostly na státem přidělovaných úvěrech a dodnes tvoří obří kus ekonomiky.

Čŏnse je korejský systém nájmu, který nikde jinde na světě v takovém měřítku nenajdete. Místo měsíčního nájemného složíte pronajímateli vratnou zálohu ve výši 50 až 80 procent ceny bytu a dva roky bydlíte „zadarmo“. K němu se dostaneme podrobně, protože je klíčem k celému korejskému dluhu.

Dnes to zní neuvěřitelně, ale na začátku 60. let byla Jižní Korea jednou z nejchudších zemí planety. HDP na hlavu kolem 80 dolarů, míň než Ghana. Průmyslovější a bohatší byl tehdy komunistický Sever. Mezi hlavní exportní artikly Jihu patřily paruky z vlasů korejských žen a překližka.

Co následovalo, se učí jako zázrak na řece Han. Stát poslal do západního Německa tisíce horníků a zdravotních sester; jejich výdělky byly pro zemi klíčovým zdrojem tvrdé měny a v Koreji se dodnes traduje, že posloužily i jako zástava za německé úvěry. Světová banka rozmlouvala stavbu dálnice Soul–Pusan jako megalomanii pro zemi skoro bez aut; Korea ji postavila za dva a půl roku. A stát rozdával levné úvěry hrstce rodinných firem výměnou za splněné exportní plány. Tak vznikly chaeboly.

Drzost té doby ilustruje historka zakladatele Hyundai. Čong Ču-jong sháněl v 70. letech v Londýně úvěr na loděnici, kterou neuměl postavit; neexistoval ani dok, jen pláž. Když se bankéř zeptal, jaké má Korea zkušenosti se stavbou lodí, vytáhl Čong z kapsy bankovku s vyobrazenou obrněnou „želví lodí“ ze 16. století a odpověděl, že Korea stavěla železné lodě tři sta let před Anglií, jen měla přestávku. Úvěr dostal. Loděnice v Ulsanu je dnes největší na světě. Tentýž Čong mimochodem v mládí utekl z rodné farmy s penězi za otcovu prodanou krávu, a v roce (1960), jako jeden z nejbohatších mužů Asie, přejel hranici na Sever s kolonou kamionů a 1 001 kravami. Jednu ukradl, tisíc a jednu vrátil.

Za jednu generaci se Korea proměnila z příjemce potravinové pomoci v průmyslovou velmoc. Jako jediná země světa prošla celou cestu od příjemce rozvojové pomoci k jejímu dárci. Jenže zázrak měl od začátku dvě vlastnosti, které se táhnou až k dnešku: stál na dluhu a řídil ho stát tvrdou rukou.

Ta tvrdá ruka řídila i porodnost. Korea měla v roce 1960 kolem šesti dětí na ženu a vláda se bála přelidnění, takže spustila jednu z nejagresivnějších antinatalitních kampaní na světě. Plakáty hlásaly „Měj dvě děti a vychovej je pořádně“, stát nabízel výhody za sterilizaci a v 80. letech přitvrdil na heslo „I jedno dítě stačí“.

Kampaň fungovala až děsivě dobře. Porodnost spadla ze šesti dětí (1960) na 2,8 (1980) a v roce 1983 prorazila záchovnou hranici 2,1. Tam se měla zastavit. Nezastavila se. Stát šlapal na brzdu ještě roky poté, co auto zastavilo, a když v 90. letech kampaně konečně vypnul, zjistil to, co dnes zjišťuje celý svět: demografie se dá kampaní vypnout, ale nejde kampaní zapnout. K téhle křivce se ještě vrátíme, protože končí světovým rekordem.

Zázrak na dluhu má i své účty. V roce 1997 přišla asijská finanční krize a ukázalo se, že chaeboly jsou napáčené k prasknutí; průměrný poměr dluhu k vlastnímu kapitálu měly kolem 400 procent. Padla polovina z třiceti největších, včetně Daewoo, tehdy největšího bankrotu v dějinách. Korea se musela potupně doprosit Mezinárodního měnového fondu a dodnes se té době neříká krize, ale „období IMF“. Pro starší generaci je to synonymum národního ponížení.

A pak se stalo něco, co nemá ve finanční historii obdobu. Miliony Korejců začaly dobrovolně nosit do bank svatební prstýnky, medaile a rodinné zlato, aby pomohly zemi splatit dluh. Vybralo se přes 200 tun. Ekonomicky to byla kapka, symbolicky obraz národa, který bere státní dluh osobně.

Stát si z roku 1997 odnesl jednu tvrdou lekci: nikdy víc předlužený stát a předlužené firmy. Rozpočet drží od té doby zdravý, vládní dluh je i dnes kolem 50 procent HDP, na vyspělou zemi pohoda. Chaeboly se oddlužily. Jenže dluh z ekonomiky nezmizel. Jen se přestěhoval.

První dějství přišlo hned v roce 2003. Vláda po krizi potřebovala nastartovat spotřebu, tak masivně podpořila kreditní karty: daňové odpočty za platby kartou, žádné prověřování bonity, karty se rozdávaly na ulici. Bublina praskla, miliony Korejců skončily v osobním bankrotu a stát zachraňoval největšího vydavatele karet. Vzorec byl na světě: když je potřeba růst, nechá se napůjčovat domácnost.

Dnešní stav je vyvrcholení. Dluh korejských domácností se drží kolem 91 procent HDP, poměr k disponibilnímu příjmu je zhruba 186 procent. Průměrná domácnost dluží skoro dvojnásobek toho, co si za rok čistého vydělá, a v obou ukazatelích patří Korea na světovou špičku. Je to přesně zrcadlový obraz Japonska: tam dluží stát a domácnosti jsou v pohodě, tady je stát zdravý a topí se obýváky.

Není náhoda, že nejslavnější korejský kulturní export, Squid Game, je příběh o lidech zničených dluhy. Nejsledovanější seriál historie Netflixu vypráví o 456 beznadějných dlužnících, kteří hrají o život ve hře o 45,6 miliardy wonů; hlavní hrdina je propuštěný dělník z automobilky utopený v hazardu a kreditkách. A režisér Hwang Dong-hyuk scénář psal v době, kdy se sám po finanční krizi topil v dluzích a musel prodat vlastní notebook. Není to dystopie, je to autoportrét.

A teď to čŏnse, protože bez něj korejský dluh nepochopíte. Systém vznikl v dobách, kdy měla Korea úroky přes deset procent a banky obyčejným lidem nepůjčovaly. Pronajímatel dostal od nájemníka obří bezúročnou zálohu, točil ji na vysokých úrocích a to byl jeho výnos; nájemník bydlel „zadarmo“ a po dvou letech dostal peníze zpátky. Dávalo to smysl oběma stranám.

Logická otázka zní: proč si lidé rovnou nekoupí byt, když skládají 80 procent jeho ceny? Odpověď je půvabně absurdní. Protože na koupi jim banka půjčit nesmí, ale na čŏnse ano. Korejská vláda ve snaze krotit ceny bytů tvrdě omezila hypotéky; v Soulu smíte financovat úvěrem jen zhruba polovinu ceny bytu a na ty nejdražší hypotéka nejde vůbec. Mladý člověk s milionem úspor tak na koupi nedosáhne nikdy. Zato úvěr na čŏnse zálohu stát léta podporoval a garantoval, banka půjčí 80 i 90 procent zálohy. Výsledek: regulace, která měla lidi chránit před dluhem z bydlení, je nahnala do jiného dluhu z bydlení. Člověk je zadlužený jako hypotékář, jen na konci nic nevlastní.

A systém má ještě temnější patro. Při nízkých úrocích přestal pronajímatelům dávat výnos, tak začali zálohy používat jako páku: koupíte byt tak, že složíte jen rozdíl mezi jeho cenou a čŏnse zálohou nájemníka. Spekulanti takhle s pár miliony „vlastnili“ stovky bytů. Když v letech 2022 a 2023 ceny klesly, tihle „villa kingové“ zkrachovali a tisíce mladých nájemníků nedostaly zpátky zálohy, často celoživotní úspory navýšené o bankovní úvěr. Prezident Lee dnes čŏnse označuje za formu soukromého financování, která přispěla k růstu cen a podvodům, a předpovídá, že postupně zmizí.

Zapamatujte si tenhle moment: generace dvacátníků a třicátníků právě zjistila, že byt je nedosažitelný a že i „bezpečné“ bydlení v nájmu vás může připravit o všechno.

Co uděláte s penězi v zemi, kde je byt nedostupný, záloha vás může podvést a spořicí účet nese málo? Korejská odpověď je legendární: spekuluje se. Korejský retail patří k nejagresivnějším na světě; jen loni nalili drobní investoři 40 miliard dolarů do amerických pákových ETF a stejná komunita kdysi vytvořila slavnou kryptoměnovou „kimchi premium“. Není to národní úchylka. Je to racionální zoufalství: když se normální cesta k majetku zavře, koupíte si lístek do kasina.

A stát tomu šel naproti. Nová vláda slíbila zrušit „Korea discount“, tedy chronické podhodnocení korejských akcií kvůli chaebolovému vládnutí, a cíleně směřovala peníze domácností z přehřátých nemovitostí na burzu; prezident Lee si v kampani vytyčil KOSPI na 5 000 bodů, tedy dvojnásobek. Na vlně AI boomu kolem čipů to vyšlo nad očekávání: index od dna v dubnu 2025 do vrcholu letos v červnu získal 297 procent, nejvíc od 80. let. V lednu prorazil pět tisíc. A v květnu stát pustil na burzu nový produkt: ETF na dvojnásobek denního pohybu jediné akcie, typicky Samsungu nebo SK Hynix. Lidem, kteří honí výnos, prodal dynamit.

V červenci se čipová horečka zlomila a všechno se semlelo naráz. Index minus 40 procent za měsíc, dva biliony dolarů tržní hodnoty pryč, obchodování dvakrát po sobě zastavené pojistkami, což se nikdy předtím nestalo. Pákové ETF na SK Hynix minus 80 procent od vrcholu, na Samsung minus 75. Přes 320 tisíc účtů skončilo v nucené likvidaci a 62 procent ztrát nesou lidé mezi dvaceti a třiceti lety. V novinách vyprávějí kancelářští zaměstnanci, jak přišli o naspořenou zálohu na svatební byt. Ministr financí se omluvil parlamentu, regulátor zvažuje, že pákové produkty pustí jen profesionálům, a vláda spustila celonárodní dluhovou linku, součást programu prevence sebevražd ekonomicky zasažených rodin.

A kam tečou peníze teď? Zpátky do bytů. Úvěry na bydlení v červenci znovu vzrostly a očekávání cen nemovitostí jsou nejvýš od roku 2021. Kyvadlo se houpe z betonu do akcií a zase zpět, protože nikde není bezpečno. Peníze bez domova.

Vraťme se ke křivce, kterou stát v 60. letech tak úspěšně stlačil dolů. Nezastavila se nikdy. V roce 2023 spadla korejská porodnost na 0,72 dítěte na ženu, nejnižší hodnotu, jakou kdy kterákoli země v dějinách zaznamenala. Soul byl pod 0,6. Poslední dva roky se číslo odrazilo k 0,8, hlavně díky vlně odložených sňatků, ale žádný důvod k oslavě to není; k pouhému udržení populace je potřeba 2,1 a Korea je na necelé polovině. Vláda mezitím vyhlásila „populační stav nouze“ a ohlásila vznik ministerstva pro demografii.

Proč Korejci nemají děti? Protože dítě je v Koreji nejdražší na světě. Vzdělávací závod velí posílat děti do hagwonů, soukromých večerních škol, kam chodí prakticky každé dítě a které spolknou obří kus rodinného rozpočtu. K tomu jedna z nejdelších pracovních dob ve vyspělém světě, nedostupné bydlení (viz výš) a vyhrocená genderová válka, kdy mladí muži a ženy volí opačné politické extrémy a čím dál míň spolu mluví. Dítě je v téhle rovnici luxus, případně překážka přežití.

Čísla dopředu jsou proto neúprosná. Populace už má vrchol za sebou, necelých 52 milionů kolem roku 2020, a do roku 2072 má spadnout na 36 milionů, skoro o třetinu. Podíl seniorů překročil 20 procent a míří ke 40. Korejská centrální banka varuje, že od 40. let hrozí zemi trvalá recese; potenciální růst má klesnout k 0,6 procenta. Národní penzijní fond, třetí největší na světě, má podle projekcí vyschnout mezi lety 2055 a 2071, podle toho, jak zaberou nedávné reformy. A jeden rozměr, který jinde nenajdete: Korea je formálně pořád ve válce se Severem a ročníky branců se jí rozpouštějí pod rukama. Demografie tu není jen ekonomický problém, je to bezpečnostní hrozba.

Odpovědi zkouší Korea stejné jako sousedi: nejvyšší hustotu průmyslových robotů na světě, opatrné otevírání dveří zahraničním pracovníkům a sázku na čipy jako národní přežití. Jenže právě na čipech teď visí i burza, jak jsme viděli v červenci. Země vsadila všechno na jednu kartu, doslova.

První: dluh nemizí, jen se stěhuje. Korea si po roce 1997 uklidila stát i firmy, a dluh se přelil do domácností, přes kreditky, přes čŏnse, přes hypotéky. Zdravý státní rozpočet může skrývat předluženou společnost. Až uvidíte titulek „země X má nízký dluh“, zeptejte se, kde ho schovává.

Druhá: když se zavře normální cesta k majetku, lidé si koupí lístek do kasina. Korejská záliba v pákách není povahový rys, je to symptom. Byt nedosažitelný, záloha riziková, spoření bezzubé, tak se sází. A stát, který lidem nejdřív zavřel hypotéky a pak jim povolil dvojnásobnou páku na jednu akcii, není divák té tragédie, je to její režisér.

Třetí: demografie se dá vypnout, ale ne zapnout. Korea je jediná země, která má obojí černé na bílém: kampaň „jedno dítě stačí“ fungovala dokonale, dnešní miliardy na podporu porodnosti nefungují skoro vůbec. Mezi 0,72 a 0,8 není obrat, je to jen hloubka dna.

Prezident Lee před pár dny varoval, že se „dost lidí obává“, aby Korea nezažila japonských ztracených dvacet nebo třicet let. Když hlava státu cituje příběh, kterým tahle série začala, není co dodat. Snad jen: Japonsko do své pasti vešlo bohaté a staré. Korea do ní míří rychleji, mladší a s dluhy v obývácích.

více na mém webu a aplikaci pro sledování majetku a investic https://myvalue.cz

pro vás

Michal Urbanec michal.urbanec@myvalue.cz