Článek
Andrej Babiš znovu předvádí politické řemeslo v té nejčistší podobě. Vezme problém, který by jakéhokoli jiného politika spolehlivě zničil, obalí ho nánosem technokratických frází, přesune ho do složité právní konstrukce a unavené veřejnosti prodá dokonale jednoduchou zkratku: Agrofert je ve svěřenském fondu, střet zájmů je vyřešen, premiér může vládnout a všechno je křišťálově čisté.
Babiš formálně skutečně vložil akcie Agrofertu do RSVP Trustu. Právě proto nemá smysl útočit na samotnou existenci fondu – taková argumentace by byla slabá a snadno napadnutelná. Skutečný problém leží jinde. Babiš udělal formální právní tah, který mu umožňuje před kamerami neustále opakovat, že Agrofert nevlastní. Ve stejný moment však jeho politický blok ve Sněmovně připravuje legislativní bypass, který má Agrofertu znovu otevřít dokořán dveře k dotacím a veřejným zakázkám. To není náhoda, to je chladnokrevná metoda.
V Poslanecké sněmovně už leží sněmovní tisk 221/0 – novela zákona o střetu zájmů, kterou předložili Radek Vondráček, David Pražák, Marie Pošarová a Filip Turek. Nejde o žádnou abstraktní akademickou úpravu pro učebnice správního práva. Je to návrh, který se objevuje s chirurgickým načasováním: přesně ve chvíli, kdy se láme chleba kolem toho, zda Babišův podnikatelský holding může bezpečně čerpat veřejné peníze. Celý mechanismus je geniální ve své skrytosti – Babiš nemusí sám nic předkládat, nemusí u toho asistovat a nemusí na tiskových konferencích lobbovat za své firmy. Stačí, když nejcitlivější práci odvedou lidé z jeho bezprostředního mocenského okolí.
Pod návrhem jsou podepsáni Radek Vondráček a David Pražák z ANO, Marie Pošarová z SPD a Filip Turek za Motoristy. Tedy reprezentanti politického tábora, který drží Babiše u moci. Tento poslanecký tisk má výrazně zúžit současná pravidla a podle iROZHLASu by zákon už Agrofertu nebránil čerpat miliardy korun z dotací a zakázek, i kdyby byl Andrej Babiš dál premiérem. Plošný zákaz dotací a zakázek pro firmy členů vlády má zmizet. Omezení by se nově vztahovalo pouze na resort, který konkrétní ministr přímo řídí. A protože Andrej Babiš z pozice premiéra ministerstvo zemědělství formálně neřídí, v praxi by to pro Agrofert znamenalo zásadní uvolnění pravidel.
Fond jako kulisa, zákon jako skutečný tah
Babiš předhazuje voličům svěřenský fond jako neprůstřelný důkaz čistoty. Jeho lidé v pozadí mezitím posouvají mantinely tak, aby holding netrpěl. Průměrný volič dostane uklidňující marketingovou frázi o fondu, ale už se k němu nedostane stejně srozumitelná informace o tom, že se ve Sněmovně peče zákon na záchranu impéria jednoho muže. Přesně tak se dělá politika, která navenek vypadá jako legitimní řešení, ale uvnitř funguje jako dokonalá úniková cesta.
Není náhoda, že legislativa nejde standardní vládní cestou, ale přes poslanecký návrh. Je to strategicky pohodlnější. Vláda se může tvářit, že s tím nemá nic společného, premiér může s klidným svědomím tvrdit, že on nic nepředkládal, a koaliční poslanci mohou mluvit o obecné harmonizaci práva. Jenže reálná politika se hodnotí podle dopadů, nikoli podle divadla kolem podpisových archů. Pokud tato norma pomůže byznysu spojenému s premiérem, je úplně jedno, jestli pod ní podepsal Babiš, jeho místopředseda, nebo spojenec z jiné politické značky.
V tom tkví Babišova největší síla: nemusí být osobně všude vidět. Stačí, že kolem sebe vybudoval prostředí, kde všichni zúčastnění velmi dobře chápou, co se od nich očekává. Poslanci ANO sotva půjdou proti člověku, na jehož politické autoritě stojí jejich moc. Koaliční partneři závislí na Babišově přízni mu nebudou komplikovat jeho politický návrat a loajální ministři si dají velký pozor, aby neudělali krok, který by skutečného majitele klíčů od Strakovy akademie poškodil.
Navrhovaná novela by fakticky oslabila plošný zákaz dotací pro vládní činitele a zmenšila jednu z hlavních překážek – fakt, že Babiš sedí v premiérském křesle. Pointou celé operace není vyřešit střet zájmů v jeho morální podstatě, ale legislativně ohnout realitu tak, aby se tento střet zájmů právně rozmazal, zmenšil a přestal byznysu překážet.
Další pasáž návrhu hraničí s naprostou drzostí. Novela má podle Seznam Zpráv zkrátit lhůtu pro vymáhání neoprávněně vyplacených dotací a výslovně vyjmout nárokové zemědělské dotace ze zákona proti střetu zájmů. To je přesně ten typ legislativního detailu, který běžný občan nemá šanci zachytit. V titulcích zpráv zůstane nudná „technická úprava zákona“, ale v reálu jde o zásah, který státu sváže ruce, pokud by chtěl neprávem vyplacené peníze vymáhat zpět.
Tento poslanecký pokus proto nelze číst izolovaně. Musí se posuzovat v přímé souvislosti s Babišovým fondem, obnovenými platbami pro Agrofert, ostrými dotazy z Evropské komise a bezbřehou loajalitou lidí, kteří novelu zaštiťují. Teprve když se tyto dílky složí dohromady, vznikne mrazivě logický obraz holdingového státu.
Toto je babišismus v té nejčistší podobě. Nejdříve se vytvoří líbivá pohádka pro veřejnost. Poté nastoupí právní a legislativní mašinerie, která v zákulisí betonuje ekonomické výhody. A když na toto schéma někdo upozorní, okamžitě se spustí nacvičený kolovrátek o účelové kampani, udavačství do Bruselu, závisti a útoku na úspěšného českého podnikatele. Hlavním cílem marketingu je odvést pozornost od podstaty. A ta je triviální: premiér země je politicky napojen na mamutí holding, který profituje z pravidel, jež stát spoluvytváří.
Brusel, Vojtěch a pohodlná nevědomost
Babišovo publikum nedostává fakta, ale pečlivě vypreparovanou marketingovou verzi reality. Slyší, že Agrofert je bezpečně schován ve fondu, ale už neslyší, že Evropská komise dál žádá vysvětlení. Slyší, že premiér nic nevlastní, ale zamlčuje se jim, že stát už posílá do Bruselu květnové platby pro Agrofert za stovky milionů korun. Slyší, že předseda vlády splnil zákon, ale nikdo jim neřekne, že ten samý zákon se teď jeho lidé pokoušejí ohnout.
Právě postoj Evropské komise celou domácí pohádku o vyřešeném problému spolehlivě demoluje, protože Komise podle agentury Reuters požádala českou vládu o detailní informace k opatřením, která mají zamezit střetu zájmů u dotací spojených s Babišovým impériem. Brusel navíc nezajímá jen samotný svěřenský fond, ale i struktury stojící mimo něj. Proklamace typu „Agrofert je ve fondu“ v Evropě nikoho neohromí. Brusel se ptá natvrdo: netečou evropské peníze přímo či nepřímo do podnikatelského okruhu muže u moci?
Český stát přitom už přešel k činům. Státní zemědělský intervenční fond odeslal Evropské komisi zprávu o květnových dotacích pro Agrofert v celkové výši 204 milionů korun a podle ČTK zatím není jasné, zda Brusel tyto peníze proplatí. To je moment, kdy politický trik naráží na tvrdou ekonomickou realitu. Už to není jen teoretická hádka v televizním studiu, jde o reálné peníze daňových poplatníků.
Pokud české úřady Agrofertu peníze vyplatí a Evropská unie je následně odmítne refundovat, celé finanční riziko zůstane na bedrech českého rozpočtu. Zaplatíme to my všichni, kdo v této zemi odvádíme daně. Babišův osobní střet zájmů se tak stává přímým nákladem státu. Holding inkasuje miliony, stát ponese stomilionové riziko a voličům se dál bude servírovat pohádka, že je vše v naprostém pořádku, protože „máme přece ten fond“.
Do této mozaiky dokonale zapadá i ministr zdravotnictví Adam Vojtěch. Nejde sice o identický případ, jako jsou zemědělské dotace, ale sdílí stejný politický genom. Když se ve Sněmovně projednávalo zrušení limitů pro daňové osvobození některých zdravotních benefitů a opozice se ptala, zda tato změna nenahrává také klinikám z podnikatelského okruhu Andreje Babiše, Zdravotnický deník zaznamenal Vojtěchovu větu: „Vůbec jsem netušil, že něco takového tyto kliniky dělají.“
Tato reakce je symptomatická. Ne snad proto, že by sama o sobě byla prokazatelnou lží, ale ukazuje, jak klíčovou roli v Babišově systému hraje řízená ignorance. Ministr nic netušil. Poslanec jen technicky vylepšuje legislativu. Koaliční partner pouze přispívá k obecné kultivaci právního prostředí. Premiér sám nic nepředkládal a Agrofert odpočívá ve fondu. Každé kolečko v tomto stroji má připravené alibi, které ho izoluje od celku. Jenže ten celek je až příliš viditelný.
Této politické nevině lze věřit jen stěží. Ministr zdravotnictví samozřejmě nemusí detailně znát komerční portfolio každé soukromé kliniky v republice. Pokud však vláda schvaluje daňové úlevy v sektoru zdravotnictví a šéf této vlády je spojený s podnikatelským okruhem, který ve zdravotnictví působí, nemůže se ministr tvářit, že jsou pro něj možné dopady takové legislativy šokujícím překvapením. Pokud to opravdu nevěděl, svědčí to o fatálním amatérismu. Pokud to věděl, působí jeho údiv jako politické krytí dopadu, který se veřejnosti neměl říkat nahlas. Obě varianty jsou pro fungování státní správy stejně děsivé.
Právě zde se vyjevuje zvrácený paradox pověstného sloganu o řízení státu jako firmy. Babiš nespravuje stát jako efektivní korporaci – on v něm deleguje ministry a poslance do rolí manažerů své vlastní moci. Navenek tito lidé vystupují s mandátem veřejných činitelů, ale v klíčových momentech nepůsobí jako nezávislí správci veřejného zájmu. Působí jako politický servis Babišovy moci. Přesně vědí, komu vděčí za své politické kariéry, komu nesmí zkřížit cestu a čí problém je potřeba elegantně zamést pod koberec, aniž by u toho byl nejvyšší šéf osobně spatřen.
Tímto způsobem dochází k postupnému rozkladu politické odpovědnosti. Nejedná se o žádný velký viditelný třesk, ale o stovky drobných, plíživých legislativních posunů. Účelová výhoda se maskuje za technickou specifikaci, politická servilita se vydává za legislativní práci a problematické použití moci se interpretuje jako ochrana domácího podnikání. A pokud někdo ukáže prstem na skutečného architekta tohoto systému, mašinerie okamžitě odpoví: vždyť on pod tím návrhem není podepsaný.
Babišovo impérium stojí na tom, že jeho podřízení dokonale chápou zadání, aniž by k němu potřebovali písemný rozkaz. Holdingová logika se plně etablovala v útrobách státu. Generální ředitel nemusí kontrolovat každý stůl – organizace sama ví, co je žádoucí, co se od ní očekává a jaké kroky by naopak šéfa fatálně rozlítily.
Soustředit se v této kauze pouze na to, zda Babiš osobně diktoval paragrafy novely o střetu zájmů, je fatální nepochopení hry. Samozřejmě že u toho stolu neseděl s perem v ruce. To je pointa celého schématu. Skutečná síla jeho moci nespočívá v psaní zákonů, ale v kontrole politického prostředí, které jeho privátní problémy dokáže transformovat do poslaneckých iniciativ.
A voliči mu to znovu ochotně uvěřili. Příběhu o tom, že celý problém kolem Agrofertu je jen umělým konstruktem nepřátelských médií, opozice a Bruselu. Podlehli iluzi, že když miliardář formálně podepíše papír o přesunu firem do fondu, morální dilema mizí. Realita je přitom brutálně přímočará: premiér má obří problém se střetem zájmů, jeho političtí spojenci mění legislativu, jeho podnikatelský okruh dál sahá na veřejné rozpočty, Evropská komise žádá vysvětlení a finanční riziko nakonec může nést český občan.
V normální demokratické zemi platí, že politik se podřizuje pravidlům hry. Zde jsme svědky pravého opaku: pravidla hry se ohýbají podle potřeb jednoho oligarchy. Když se zákony mění ve chvíli, kdy začnou překážet byznysu vládního činitele, nejedná se o standardní legislativní proces. Je to privatizace státní moci pro soukromé účely.
Andrej Babiš svůj střet zájmů politicky nikdy přesvědčivě nevyřešil. Pouze ho kosmeticky zabalil do svěřenského fondu, obklopil loajální armádou poslanců a nechal si otevřít legislativní zadní vrátka k veřejným penězům. To je pravá podstata této kauzy. Žádná bruselská šikana, žádná opoziční hysterie. Pouze čistá, cynická technologie moci, která odmítá respektovat mantinely.
